Jak jsem předesílala, splnila jsem si další ze svých 101 přání - zkusit nový sport. Napadaly mě různé varianty, jakou disciplínu bych chtěla zkusit. V létě jsem sázela na beach volejbal, dosud se mi poštěstil jen klasický šestkový v hale. Jenže buď bylo 45 stupňů ve stínu a zákaz všeho, aby to s člověkem netřísklo, nebo se všichni rozprchli na dovolené nebo jsem státnicovala. Pak jsem v hlavě nosila myšlenku vrátit se na chvíli na gympl a konečně prubnout lezeckou stěnu. Ale kdyby mě tam viděl někdo z tělocvikářů, tak to s ním praští, a hlavně bych v tomto případě potřebovala někoho, kdo už lezení zná, aby mě zaučil. Nakonec mě osud zavál do malého fitka (ano, vidíte dobře) na TRX, jumping a bosu (pořád vidíte dobře, možná máte mžitky před očima, ale nezdá se vám to). Možná někdo z vás hledá novou aktivitu nebo zkušenosti s těmito, tak třeba je najdete tady. Vše je psáno z pohledu někoho, kdo měl fyzičku pod nulou, tyhle činnosti zkoušel poprvé a je antitalent na synchronizované pohyby, nedejbože taneční kroky. :)

My Lvi rádi dostáváme dárky. Obzvláště Lvice. Takže jsem přivítala, když se mě můj drahý zeptal, jestli bych s ním nejela do Prahy na vyjížďku po Vltavě. Původně dostala poukaz jeho mamka, ale nechtělo se jí, a tak jsme počátkem září vyrazili my. Do Práglu, heleeee!

Letošní léto jsem z donucení strávila doma a oživením mi bylo jen pár jednodenních výletů. Přivedlo mě to k myšlence, že příští rok vyrazím na pořádný výlet po českých luzích a hájích. Chci na Říp, na stezku v korunách stromů u Lipna, do Českého ráje, na milion míst, kam mám z Ostravy daleko. Na tuto myšlenku mě přivedly České dráhy, když studentům nabídly 14denní jízdenku na všechny vlaky za tisícovku. Podobnou akci prý mají každé léto, tak snad mě nezradí. No a když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi (doufám, že tohle pořekadlo je stále košer - nebo spíš halal?), takže jsem zajásala, když jsem se dočetla, že provoz ve zrenovované výstavní síni našeho městečka zahájí putovní expozice iQPARKu. Liberec je totiž jedním z míst, které můj inventář zahrnuje. Upřímně, jsem radši, že k nám dovezli pár hlavolamů, než bílé tygry. :)

Mám za sebou dost výživný týden. Po státnicích jsem obrážela snad všecky známé a rodinu, ochutnala při přípitcích víno, pivo a tvrdé, navštívila několik měst za různým účelem a bylo toho na pět článků, ale chci se zaměřit na kulturní část tohoto týdne. U nás na severu se toho prostě děje tolik, že nevíte, kam dřív skočit.

Moc se mi v tom nechtělo pitvat, ale říkám si, že bych měla upřesnit, co mě přivedlo na konci března do nemocnice, protože se to může stát i někomu jinému a sdílená zkušenost mu třeba pomůže. Víte, jak jsou vždy v příbalovém letáku vypsány všemožné a mnohdy i dost děsivé vedlejší a nežádoucí účinky? Musí tam být, i kdyby hrozily jednomu člověku z davu. A ono se to opravdu může stát. Ve sportce nevyhrajete, ale tuhle smůlu mít můžete.

Vzpomínka na léto 2014

Terčina rodina má chatu v Jeseníkách. Podle popisu toho, v jaké zádeli to je, jsem si během organizování naší dámské jízdy musela neustále prozpěvovat "tam kde hy-, tam kde hy-, kde hynou sobi, Čech se přizpůsobí...", neboť to je dědina, v níž zkrachovala i hospoda, neboť hostinský chlastal. Aspoň takhle to vyznělo, zpětně to pak Terka dementovala.

Už jsem zmiňovala, že s mým drahým jsme se spolu dali dohromady v jeden únorový pátek třináctého. Z toho vyplývá, že můj bojkot Valentýna ztratil na důvěryhodnosti, že jsme spolu už nějaký ten pátek nejen třináctého a že jsem potřebovala nějakou drobnost jako dárek. Chtěla jsem něco nového, co tu ještě nebylo, což je s přibývajícím časem těžší a těžší. Když jsem rozhodila inspirační sítě, zjistila jsem, že na kamarádky dát nemůžu - srdíčkovitý polštář se společnou fotkou by ten můj pragmatik moc neocenil, ono je to trošku moc kýč i na mě... :-D Přece jen mě ale dotyčná navedla na dobrou cestu - takže díky, Terko W.!

Jsem tak uvědomělá občanka, že mi nestačí volit, ale dostala jsem se až do volební komise. Už jsem tam byla při minulých komunálkách a líbilo se mi, že mě nuda tam donutila udělat spoustu věcí do školy a ještě jsem dostala nějaké to "kapesné".  Tak proč nevyužít šanci, která se nabízí, že?

Už roky mám sudentský účet u jisté banky. Na střední se mi tam penízky hromadily a sahala jsem na ně jen výjimečně. Když jsem nastoupila na VŠ, stoupla moje potřeba platit kartou nebo vybírat hotovost z bankomatu, což přímou úměrou vyvolalo i růst poplatků za tyto operace. Zjistila jsem tak, že můj účet zadarmo není tak úplně zadarmo. První dva roky na VŠ jsem to tolerovala, protože jsem dostávala na ISIC kartu od banky příspěvek, tak jsem si říkala, že se to vyrovná. Na konci druháku mi přišla z banky zpráva, že můj typ účtu se ruší a nabídli mi jiný, kde příspěvek bylo sprosté slovo, ale místo něj budu mít celé dva výběry z bankomatu měsíčně zdarma! Takže, když jsem po zkouškovém měla trochu času, spočítala jsem si, na kolik mě můj studentský účet zdarma přijde. Osypala jsem se, vyzpovídala známé a prolezla weby všemožných jiných bankovních ústavů, dokud jsem se pro jeden z nich nerozhodla.

Moje babička je v mnohém poněkud atypická. Co ji ale spojuje s většinou babiček střední Evropy 21. století, je vztah k jídlu. Když omdlím, je to z hladu. Když mě bolí hlava, je to z hladu. Když si zvrtnu nohu - z hladu. Vykrmovat jedinou vnučku je bojový úkol, který nelze podcenit. Zkrátka a dobře, moje babička výborně, hodně a ráda vaří. Jenže ona taky ráda a hodně jí. Rozhodně to není křehký věchýtek a součástí jejího života jsou záchvaty snahy hubnout.

Moje babička má také hypochondrické sklony. Veškerou nemoc, často hypotetickou, silně prožívá a ráda o ní mluví. Pořád sleduje a říká, co by měla jíst, co není zdravé... a pak udělá takovou šílenost jako loni, kdy tři dny měla podezření, že "ten salám už je možná nějaký divný", čtvrtý den ho snědla a následně se měsíc léčila ze salmonely. Moje babička, vážení. :D