Šmankote, babičko, (ne)hubni!

Moje babička je v mnohém poněkud atypická. Co ji ale spojuje s většinou babiček střední Evropy 21. století, je vztah k jídlu. Když omdlím, je to z hladu. Když mě bolí hlava, je to z hladu. Když si zvrtnu nohu - z hladu. Vykrmovat jedinou vnučku je bojový úkol, který nelze podcenit. Zkrátka a dobře, moje babička výborně, hodně a ráda vaří. Jenže ona taky ráda a hodně jí. Rozhodně to není křehký věchýtek a součástí jejího života jsou záchvaty snahy hubnout.

Moje babička má také hypochondrické sklony. Veškerou nemoc, často hypotetickou, silně prožívá a ráda o ní mluví. Pořád sleduje a říká, co by měla jíst, co není zdravé... a pak udělá takovou šílenost jako loni, kdy tři dny měla podezření, že "ten salám už je možná nějaký divný", čtvrtý den ho snědla a následně se měsíc léčila ze salmonely. Moje babička, vážení. :D

Minulý měsíc přišel další zlomový bod "Od zítřka zdravě". Moje babička totiž šla na krev a došlo jí, co vše jí mohou diagnostikovat. Rozhodla se o své zdraví zabojovat - jako jehovista chodila od jednoho člena rodiny ke druhému a vyprávěla mu o svém boji. Bohužel to bylo v intenzivní fázi mého zkouškového, čili jsem kvůli ní 20x četla jeden řádek, protože do mě bez přestání hustila nutriční hodnoty piva, vína a čisté vody. Nakonec jsem to psychicky nevydržela a doporučila jí, aby si nechala hlavně zjistit svou krevní skupinu, aby konečně využila skvělou kuchařku "Vaříme a hubneme dle krevních skupin", kterou babka vychvalovala až do té doby, než zjistila, že nezná svou skupinu. Držela tak každý týden dietu pro jinou, no, stejně jí to dlouho nevydrželo. :D

Tři dny před danou akcí se babka trýznila o chlebu a vodě, načež ráno před odběrem vypila půllitr slazeného čaje (ach, babi...) a odešla na místo činu. Předtím nás ještě nezapomněla opakovaně informovat, jak mezi odběrem a čekáním na doktorku jistojistě omdlí hlady, přestože si s sebou bere snídani i svačinu.

Za další dva dny jsem přijela domů ze zkoušky a ve dveřích domova mě místo oázy klidu čekal tajfun. Babka dostala výsledky krevních testů - zvýšený cukr (bodejť, po tom čaji!), ale jen nepatrně (nicméně v babčině pojetí to znamená jasnou cukrovku) a cholesterol, kterému začala láskyplně říkat choler. Poblahopřála jsem jí a zeptala se, jestli nechce pár rohlíků, co jsem dovezla z jedné ostravské vynikající pekárny. Chyba! Kdyby nás někdo poslouchal, myslel by si, že jsem nevděčný spratek, toužící se urychleně dostat k dědictví tím, že svou babičku chce rafinovaně zabít tak zákeřným pečivem, jakým rohlík bezpochyby je. Na mou chabou obranu, co je rohlík proti několika zákuskům, které dokáže spořádat na jeden zátah, mi bylo řečeno, že to je definitivní zlom a začíná nový režim. Podobné situaci byla vystavena i mamka, která babce nabídla objednávku čerstvého pstruha z takové polodomácí sádky, takže žádný humus z obchodu.

Netušila jsem, co je pstruh a ryby obecně nově za svinstvo. :D

Odpoledne jsem přišla dolů, v kuchyni ležel plech s buchtou - kus už chyběl. Právě ho zpracovávala babka. Zeptala jsem se, jestli se chce zabít. Prý ne, ta buchta je dia, jenom se stévií. Ok, říkám, cukr dostal těžký úder, ale co tvůj nový kámoš choler? Ne, ta buchta je skoro úplně dietní. Je tam jen trocha másla.

Večer jsem přišla za babkou, jestli by mi nerozměnila peníze na menší. Prý proč. No, chci si za odměnu za zkoušku se svým drahým udělat pěkný večer a objednat pizzu. Babka se nadchla, že chce taky. "A co dieta?" ptám se. Babčina odpověď mě skolila - prý si dá pizzu s kukuřicí, aby měla zeleninu. A pizzu může, protože není sladká. Babka zvolila novou strategii - dneska drží dietu na cukr, zítra zase na choler...

Jaká je situace dnes, zhruba po dvou týdnech, to si zřejmě umíte domyslet. Zřejmě babku uklidnilo vyšetření u očařky, že má oči jako ostříž. Kvůli tomu sice nemusela k doktorovi, to víme my všichni, co ji pravidelně nacházíme s dalekohledem za záclonou, ale černé na bílém to potěší. :)

*Článek byl napsán s předem vyjednaným souhlasem dotyčné babičky. Protože jak vidíte, smysl pro humor má velmi silně vyvinutý. :)*