Ochutnávka iQPARKu

Letošní léto jsem z donucení strávila doma a oživením mi bylo jen pár jednodenních výletů. Přivedlo mě to k myšlence, že příští rok vyrazím na pořádný výlet po českých luzích a hájích. Chci na Říp, na stezku v korunách stromů u Lipna, do Českého ráje, na milion míst, kam mám z Ostravy daleko. Na tuto myšlenku mě přivedly České dráhy, když studentům nabídly 14denní jízdenku na všechny vlaky za tisícovku. Podobnou akci prý mají každé léto, tak snad mě nezradí. No a když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi (doufám, že tohle pořekadlo je stále košer - nebo spíš halal?), takže jsem zajásala, když jsem se dočetla, že provoz ve zrenovované výstavní síni našeho městečka zahájí putovní expozice iQPARKu. Liberec je totiž jedním z míst, které můj inventář zahrnuje. Upřímně, jsem radši, že k nám dovezli pár hlavolamů, než bílé tygry. :)

Za dvacku vstupného nešlo čekat zázraky, které se v původním areálu nacházejí, ale rozhodně bylo na co koukat. A hlavně na co sahat, protože výstava byla nazvána jako interaktivní s heslem sahat na exponáty povoleno. Ještě než se dostanu k expozici, musím si pochválit nově zrekonstruovanou síň kulturního domu - bála jsem se, jak budou zamýšlené šedé stěny vypadat, ale síni to vůbec neuškodilo. Nezdála se mi tmavá ani pochmurná, zkrátka takové neutrální pozadí, neodvádějící pozornost od exponátů. Teď mě napadá, škoda, že jsem si neodskočila na dámy, protože měly taky projít kompletní rekonstrukcí (kterou potřebovaly už za dob mamčiných tanečních, co jsem slyšela).

Na zdech byly zavěšeny tabule s optickými klamy, hádankami, zajímavostmi a kuriozitami. Nejvíce mě pobavilo, že otrávený mravenec padá vždy na pravý bok. Protože ale například celou pasáž optických klamů jsem už znala ze seminářů psychologie, soustředila jsem se více na samotné exponáty. Na výstavu jsme s mým drahým vyrazili po sobotním obědě, předposlední den jejího trvání, takže s námi v síni byl jen jeden postarší pán a nemuseli jsme čekat, až se někde něco uvolní.

Budování klenby na rozjezd, dokud máme dost fyzických sil.

S prostorovou představivostí docela bojuju, ale první dva úkoly byly snadné i pro mě - zdárně jsem uhádla, kolika z vyřezaných otvorů projdou jednotlivá tělesa různých tvarů a docela rychle se mi povedlo do asi metr velké krychle naskládat všechny kvádry a krychle tak, aby nic nepřečuhovalo. Praxe žen s nacpanými kabelkami se pozná. Horší to bylo s úkolem, jak složit 4 "T" do rámečku minimálně třemi různými způsoby. Tři nebyl problém, ale slovíčko minimálně naznačovalo, že existují i další řešení.

Nepřišli jsme na ně. Chuť jsme si spravili u tří kruhů - složit mozaiku z 6 zaoblených částí nám zabralo docela dost času, ale povedlo se. Myšlenku jsme měli od začátku dobrou, ale pokaždé jsme si jeden z kruhů špatně natočili a při posunu se nám celá idea rozpadla. Byl to jeden z těch zákeřných úkolů, co se zdají být stupidně jednoduché, ale dají nejvíce zabrat.

Další pasáž výstavy byla "všehochuť". Můj drahý prokázal svou zručnost, když se mu podařilo uvázat mašli na tkaničkách boty ne za pomoci prstů, ale kleští. Moje pokusy dopadly fiaskem, podařilo se mi vytvořit jen uzel - klička už byla nad mé schopnosti. Nezvládla jsem ani vymačkat postupně digitální číslice  - tlačítka na mě byla příliš daleko od sebe, abych je mohla stisknout a udržet v akci najednou. Třetí exponát, měřič frekvence stisků čudlíku, byl porouchaný. Ale co mě uchvátilo, byla hanojská věž, kterou vidíte na obrázku. Vypadala jako takové ty pyramidy z kroužků navlečených na tyčku, co mají malé děti. Úkolem bylo seřadit kolečka od největšího po nejmenší (tam nebyl problém :-D) a potom věž za pomocí dvou prázdných ploch přesunout - s podmínkou, že se nikdy nesmí položit větší kolečko na menší, pouze naopak. To bylo něco pro mě, odchované na Solitaire a FreeCellu. :-D Postup se mi zdál docela zdlouhavý a když jsem se narovnala od práce, cítila jsem záda, ale pyramidu jsem přesunula úspěšně. To nadchlo mého drahého, který tím uznal mé logické kvality slovy "vždyť jsou to algoritmy, byla bys dobrý ájťák". Umřela bych!

Nevěřila bych, jaký je to rozdíl, vázat mašli prsty nebo kleštěmi.

Ve druhé části jsme se zdrželi zejména u sestavení stoličky. K dispozici byla podložka a sedák s vyhloubenými dírami (samozřejmě v různých rozsetupech a větším počtu, než bylo nutné) a šest nožiček. Žádné šroubky a matičky ála IKEA i s návodem. Ještě, že jsme na to byli dva, protože vztyčovat naráz všecky potřebné nožičky a ještě se jimi trefovat do dvou děr najednou bych sama nezvládla. Upřímně, sama bych šla asi dále. :-D Ani ve dvou jsme se však nevyhnuli tomu, že se nám několikrát celá trojnožka sesunula s ohromným rachotem k zemi. Aneb nejen sahat na exponáty, ale taky třískat jimi povoleno.

Ze druhé místnosti už mě pak více zaujaly jen tři místa - první stálo hned u vchodu a jevilo se jako naprosto primitivní. V po kolena vysokém koši uprostřed jeho dna byl kulík. Stejně tak uprostřed tenké tyčky byl na provázku zavěšený kroužek. Úkol: nasaďte kroužek na tyčku. Poprvé mi to vyšlo okamžitě a nechápala jsem, co je na tom jako obtížného. Už jsem si myslela, že mám skrytý talent, ale když jsem to chtěla předvést svému drahému, už to nešlo. :-D A když jsem si rafinovaně navinula provázek na tyčku, aby se zkrátil a kroužek neměl takové možnosti pohybu, zjistila jsem, že díky hlubokému koši kroužek vůbec nedosáhne k cíli. Souboj s exponátem nazvaným Trpělivost tedy skončil remízou. :-D

Předposlední zastávku počítám mezi své světlé chvilky. Body, podobné otočeným elektrickým zástrčkám, se měly spojit provázkem tak, aby procházel všemi a na závěr se kulička vrátila do výchozího bodu. Začala jsem proplétat a můj drahý hned, nad tím se musíš zamyslet, to přece nemůžeš jen tak náhodně zkusit! Evidentně mě podcenil, protože jsem úkol dokončila na první pokus. :-D Nepotřebovala jsem nad tím dumat, prostě jsem si říkala, že nejkratší cesta bude omotat nejdřív vnější body a zbytek lanka použít na rychlé zachycení prostředních, sobě bližších zastávek.

Vždyť je to úplně jasné, ne?

S výstavou jsem se rozloučila velkoplošně.

Útlý pas, okrouhlý bok a ňadra dmoucí!

Shrnutí akce? Za pár korun hodně muziky. Je mi jasné, že opravdové jádro iQPARKu zůstává v Liberci, ale tyhle snadno převozitelné drobnosti mě taky hodně bavily. U některých jsem potrápila spíše ruce a u jiných hlavu, myslím, že každá věková kategorie si mohla najít "správně náročné" úkoly. Všechny úkoly byly snadno pochopitelné a fyzicky dost nenáročné na to, aby si s nimi poradily i děti, jejich provedení už záleželo na každém. :) Docela mi tahle výstava připomínala halu U6 v Dolní oblasti Vítkovic (tabule pro obtiskávání těla je tam dokonce stejná, akorát má na sobě ještě varování, že je kvůli měkkým částem zakázáno obtiskovat si obličej - no, Ostrava, někdy se nedivím ničemu :-D), i když samozřejmě ve stálé expozici jsou mnohem širší možnosti pro komplikovanější exponáty.

Tuhle malou výstavu můžu doporučit všem, kteří se nechtějí jenom koukat a přijímat informace. Takže kdybyste ji někde míjeli, neváhejte. Nezabere celý den a ani celé odpoledne, ale zážitky si z ní rozhodně odnesete. Jak na tom budete na odchodu se sebevědomím - to už zaručit nelze. :-)