Už jsem zmiňovala, že s mým drahým jsme se spolu dali dohromady v jeden únorový pátek třináctého. Z toho vyplývá, že můj bojkot Valentýna ztratil na důvěryhodnosti, že jsme spolu už nějaký ten pátek nejen třináctého a že jsem potřebovala nějakou drobnost jako dárek. Chtěla jsem něco nového, co tu ještě nebylo, což je s přibývajícím časem těžší a těžší. Když jsem rozhodila inspirační sítě, zjistila jsem, že na kamarádky dát nemůžu - srdíčkovitý polštář se společnou fotkou by ten můj pragmatik moc neocenil, ono je to trošku moc kýč i na mě... :-D Přece jen mě ale dotyčná navedla na dobrou cestu - takže díky, Terko W.!
Moje spolužačka z fakulty peče nádherné a chutí skvostné dorty, které nejsou přeslazené, prostě akorát. Poprosila jsem ji o co nejjednodušší recept, který zvládne i takový nováček v kuchyni, jako jsem já. Niki se o tajemství svého pečení podělila a patří jí velký dík, zejména za trpělivost s mými místy opravdu stupidními dotazy. Jednoduchý recept mi přeposlala na Facebooku a byla to stránka A4 ve wordu. No, čekala jsem to ještě jednodušší. Pak jsem si všimla, že je zapotřebí 8 vajec do těsta a další 4 do krému. No, to by mě mamka přerazila, zainvestovat tolik vajec na něco, co stejně možná poletí do popelnice. Přivedlo mě to ale naštěstí na dost podstatnou věc - zjistila jsem, že to je recept na obří dort a po přeměření své formy jsem dostala úlevu na poloviční dávku. :-D
Následně jsem se svým plánem obeznámila Terku B. Nejdříve se lehce zděsila ("Je tolik úžasných jednoduchých a výborných koláčů... a ty musíš dělat zrovna dort?!"), ale když pochopila, že si to nedám rozmluvit, jako správné nejoddanější kamarádka mi nabídla svou asistenci. Doufám, že za tím nebyla jen pouhá zvědavost a škodolibost, protože tato akce s sebou nesla znační rizika. Protože mi začal semestr, během kterého už nebude čas se vídat, přijala jsem její společnost ráda. Stejně se za ten den nic do školy nenaučím, tak proč přitom nerozvinout i společenský život.
Pátek před naším výročím, jen den po mém rozhodnutí, jsem pozvala svého drahého na oběd, než šel do práce. Udělala jsem špagety a on při obědě začal rozvíjet, že je fajn, že jsme oba schopní uvařit. Ale že péct z nás dvou umím opravdu jenom já, na to on je marný. Vzpomínal na všechny možné pekařské experimenty, které už se mnou zažil, zatímco mně šrotovalo v hlavě, jestli jsem mu omylem neposlala některou ze zpráv pro holky. Vypadal ale docela bezelstně a upřímně, když nadále chválil moje občasné pokusy o buchtu, takže jsem to přijala jako náhodu a jen si v duchu říkala, no, povíme si za týden, kamaráde. Pokud vůbec seberu odvahu mu svůj výtvor předložit.
Ve středu večer jsem si všechny suroviny naskládala na linku, aby se ustálily na stejnou teplotu. Když peču obyčejnou buchtu z piškotového těsta, tak to moc neřeším, ale u dortu jsem se fakt bála a nechtěla podcenit žádný detail. A ve čtvrtek to vypuklo! S Terkou jsme si daly sraz na zastávce, protože bydlí hned vedle a já jsem tam vystupovala z autobusu. Protože už byl první týden semestru, měla jsem smůlu, že jsme musely začít až odpoledne po škole, ale měla jsem štěstí, že nás pustili o něco dřív, takže jsem stihla o hodinu dřívější bus. Terka ten den školu neměla vůbec, takže naší misi nic nestále v cestě.
Když jsme došly k nám, hodila jsem se do civilu a z ledničky vytáhla připravené ovoce - občerstvení pro návštěvu. Pečení jsme zahájily otevřením bílého vína, kterým jsme si připily. Já opravdu jen symbolicky na dně, ani ne jeden malý hlt, protože bílé víno se mnou dělá hrozné věci. No a taky, jak říkám, nechtěla jsem riskovat komplikace. :-D Terka se pak chopila foťáku a slíbila, že pořídí obrazovou dokumentaci celé akce. A hned začala fotit ještě čistou kuchyň. V první chvíli mi to přišlo zbytečné, ale pak jsem si říkala, však co, aspoň bude dokumentace pro pojišťovnu, kdybych vyhodila kuchyň do povětří.
První žena lehkých mravů zazněla, když jsem se pokusila rozbít vejce o kraj misky, ale bestiální plastová mistička odskákala přes celou linku do dřezu, místo aby prorazila skořápku. Ale stačilo si vzít pevnější misku a už to jelo. Korpus byl docela v pohodě, protože mi dost připomínal obyčejnou buchtu, kterou zvládám bez problémů. Povedlo se mi i vyšlehat úžasný sníh, takový krásný sněhobílý a nadýchaný není ani na horách. :D
Dort jsem pak šoupla do trouby a zatímco se pekl, musela jsem se trošku pověnovat škole. Můj ručně napsaný seznam četby dostala Terka a diktovala mi ho, abych pořídila pc verzi seznamu. Šlo to skvěle do chvíle, kdy "F. Hrubín - Romance pro k." přečetla jako "Renesance pro čtyři". Zhroutila jsem se pod stůl, delší dobu jsem byla nepoužitelná a záchvaty jsem měla po celý zbytek dne. Dort se mezitím upekl a zatímco chladl, vrhla jsem se na obávaný krém. Na korpus jsem si věřila, ale krém se zdrcne raz dva, takže jsem měla určité obavy. Při nenadálem zhoustnutí krému nastala na chvilku krize, ale povedlo se - když jsem krém trochu načechrala šlehačem, aby rychleji vychladl, dostal tu správnou konzistenci. :)
Nejhorší ale bylo přeříznutí dortu napůl a zdobení. To už jsem mlela z posledního - noc před pečením jsem spala asi tři hodiny, hodinové sezení u doktora (ke kterému jsem stejně nedošla, protože jsem musela běžet na přednášku), šest hodin ve škole a pak čtyři hodiny v kuchyni si vybíraly svoje. Přes zkouškové jsem zlenivěla. :/ Na rozříznutý dort jsem dala marmeládu a vrstvu krému, zbytek krému přišel na povrch. Pak už jen posypání kakaem, vyskládání dekorace z čokoládových bobů a... bylo to! Původně jsem měla vymyšlenou jinou ozdobu a provedení, ale okolnosti mě přivedly k tomuhle. Ale už mám tip na příště! ;) A třeba se časem naučím i potáhnout ho marcipánem a jiné pokročilé finty.
Dort se líbil a musím neskromně říct, že byl i chuťové velice dobrý. :)
Fakt je tam, vrstva krému uvnitř! :D Woo-hoo! První kousek čeká na Terku za morální podporu při procesu výroby. Druhý symbolicky věnuji vám, čtenářům! A zítra ho sním na vaše zdraví! :D