Rekreace na konci světa

Vzpomínka na léto 2014

Terčina rodina má chatu v Jeseníkách. Podle popisu toho, v jaké zádeli to je, jsem si během organizování naší dámské jízdy musela neustále prozpěvovat "tam kde hy-, tam kde hy-, kde hynou sobi, Čech se přizpůsobí...", neboť to je dědina, v níž zkrachovala i hospoda, neboť hostinský chlastal. Aspoň takhle to vyznělo, zpětně to pak Terka dementovala.

Odjezd byl naplánován na pondělní dopoledne. Byl naplánován velice pečlivě, ale Terka nakonec odjížděla sama, protože jsem den předtím dostala dost úpornou migrénu. Když mi otrnulo, došlo mi, že se musím do Koňové pod Vodnivkou dopravit sama. Já, neschopná dojet kamkoliv mimo cetrum i v Ostravě. Terka mě přesvědčovala, že je to v pohodě, dojedu jenom na ÚAN a odtama jede přímý autobus až do Jeseníku. A tam si mě Terka vyvezdne.

Jenže já jsem hrdý zrozenec znamení Lva a dupla jsem si, že pojedu vlakem. Z autobusu jsem byla dost znechucená kvůli dojíždění do školy, navíc bylo ohromné horko a já dodržuju velice poctivý pitný režim, takže představa 3,5 hodiny bez možnosti navštívit toaletu mě spíš odrazovala než lákala. A hlavně ráda jezdím vlakem a je mi to vzácné. Terka se absolutně zhrozila, jestli jsem normální. Že je s podivem, že po dvou letech sama dojedu přímým spojem na fakultu, a já se hrnu do vlaku, kde se přesedat bude muset několikrát. Když jsem se jí pak navíc svěřila, že to bude moje první samostatná cesta vlakem, zhrozila se úplně a vypadala, že zvažuje, jestli mi radši nenamluvit, že chata vyhořela a ať nejezdím. Ano, v téměř 22 letech první sólo jízda vlakem - prostě když jsem dřív jela třeba na výlet, tak s někým dalším, to je snad normální, ne? U nás ve městě nádraží není, že bych jezdila třeba do školy. Trvala jsem na svém. Nejdříve přesun do Bohumína, tam sednu na vlak do Svinova, tam se přesunu na vlak směr Jeseník, šmarjá, však mám za sebou dva ročníky na výšce, nemůžu být tak retardovaná.

Přesun do Bohumína jsem zvládla, protože děda tam jel na schůzku a svezl mě autem. To jsem ještě netušila, že autobusu se stejně nevyhnu. Rozložila jsem třemi barvičkami počmárané papíry, abych našla příslušný spoj na tabuli odjezdů. A co myslíte, byl tam! Vzrušující! :-D Měla jsem ještě chvíli čas, tak jsem na oslavu snědla svou první namazanou housku se sýrem (náš tradiční cestovní pokrm) a vzpomínala, jak jsem jezdila jako menší na výlety s dědou. No, výlety. Spíš projížďky. Většinou jsme jeli odněkud někam a tam přesedli na vlak do protisměru nebo nás tam čekala mamka s autem. Děda taky miluje jízdu vlakem. :-D

Příslušný vlak jsem identifikovala na nástupišti a spokojeně si vybrala vagon, kde nebylo ani podezřele prázdno, ani zbytečně plno. Na poslední chvíli se ale přihnala nějaká skupinka, děti dovnitř naházela snad i okýnkem na záchodě a usadili se na druhém konci vagónu. Tedy dospělí, děcek bylo všude plno. Nejuječenější byla Kamilka, od hlavy až k patě v Hello Kitty oblečcích. Litovala jsem, že nemám čaj s citronem, abych trochu naředila tu sladkost. Nebo aspoň s rumem...

Ve Svinově jsem skupinku moc ráda opustila a šla vyhlížet rychlík do Jeseníku. S radostí jsem opět našla příslušný vlak na tabuli. S hrůzou jsem ale na daném nástupišti uviděla dvouvagonkový motoráček - na tabuli svítil příjezd mého vlaku, ale stála tam mašinka s jiným číslem, o Jeseníku ani slovo a jako rychlík se to taky netvářilo. Nezdálo se mi, že by během minuty měl přijet druhý vlak, tak jsem se zeptala nějakého pána, který tam vyprovázel svoji ženu, ale řekl, že to je ono. Naskočila jsem na poslední chvíli a do posledních volných kubíků prostoru. Vlak byl narvaný důchodci s dětmi a kolaři, na chodbičce mezi vagony byli asi čtyři pejskaři. Nejmenší pes byl vlčák.

Když se ke mně po čtvrthodině probila ruka průvodčího, sdělil mi, že náš rychlík má poruchu a tohle je náhradní spoj. Ale v Opavě bude přistavený nový, takže už vše bude v pořádku. Pověsti o ČD nelhaly! Přestup navíc jsem zvládla, protože jsem šla s davem. Jako záchytný bod jsem si vybrala tu paní, kterou jsem viděla už na svinovském nádraží. Chudák byla taky docela zmatená, ale měla jasně rudé tričko, tak byla dobrým orientačním bodem. Rychlík už měl vagonů 5 a nemuseli jsme se na sebe s ostatními cestujícími vrstvit. Pěkně jsme se uvelebily v jednom malém kupé ještě se starším manželským párem. Asi deset minut vše probíhalo v pořádku, pak přišel průvodčí a řekl, že v Albrechticích se spravuje přejezd, tak ať se moc neuhnízdíme, že v Krnově budeme přesedat na náhradní autobusovou dopravu. Pověsti o ČD nelhaly.

Autobusem jsme pokračovali asi půl hodiny. Když jsem znovu sbírala bagáž a stěhovala ji zpátky do vlaku, už jsem začínala mít docela vyrýsované bicepsy. Se spolucestující jsme se shodly, že aspoň je cesta pestřejší a rychleji takto rozkouskovaná utíká, škoda jen, že se tím zároveň i prodlužuje. Poslední úsek do Jeseníku už jsme ujeli na jeden zátah. Pauzu na točně Glucholazyv Polsku nepočítám.

Na nádraží na mě opravdu čekala Terka. První, co jsme udělaly, bylo, že jsme zapadly do hospody. Teda, vlastně to byla bezvadná a docela luxusní restaurace, ale dělali tam i menu v běžné cenově relaci. Mohly jsme si vybrat ze tří přichutí domácí limonády, dvou hlavních jídel a jestli chceme polévku nebo moučník. Dala jsem si moučník (Polévka v tom vedru? A sladké je dobré na nervy!) a úžasné těstoviny s lososem a sýrovo-bylinkovou omáčkou. Vypadalo to, že teď to vše nabere správný směr a rekreace může začít...

Haha.