Páteční večer, po zabydlení chaty, měl být jádrem celé rozlučky. Takové ty pasáže se striptéry, šerpováním nevěsty a podobně. Já ho měla v plánu vyplnit hrou, kdy se Katka pomocí luštění různorodých šifer dostala k dárku, který jsme pro ni nakonec přece jen měli k dispozici.

Problém byl, že Katka se nám ještě před odstartováním celé akce trošku povznesla do nálady, protože jsem se zdržela v kuchyni přípravou občerstvení...

Po dvou týdnech už se hodí napsat, jak probíhala rozlučka. Některé věci už jsou promlčené a rozhodně už jsme všichni střízliví. Ne, fakt, byli jsme hodní. A měli jsme kvalitní pití, takže nám bylo ráno dobře.

Odjezd byl nervózní, jak jste si mohli povšimnout i z posledního příspěvku. Dárek nakonec dorazil, čtvrt hodiny před naších odjezdem. Můj drahý už byl smířený s tím, že ho tu prostě necháme, počká na dárek a pak za námi dojede vlakem. Tedy - autobusem, vlakem, jiným vlakem, autobusem. Takže se mu setsakra ulevilo, když dárek převzal. A mně taky.

Postupně jsme do auta naložili naše bágly, půjčenou bečku piva i s chlazením, spacáky, velkou tašku jídla... v Ostravě totéž, přistoupili další dva hoši. Ano, na rozlučce nevěsty bylo více mužských než žen, to víte, áj-tí. A pak začala jízda, divočejší, než samotná rozlučka.

Včera se konal druhý z koncertů, na které jsem se v červnu vypravila. Mamka chtěla jít do Olomouce na Anastaciu, tak jsem vyrazila s ní.

Odjížděla jsem řádně nevrlá. Zaprvé, čím blíž nějaká akce je, tím míň se mi chce. Situaci zhoršuje, pokud se jedná o akci večerní nebo přespávací.  Ne, že bych si pak neužívala, ale před odjezdem v duchu hledám vytáčky, jak z toho ven. Zadruhé, koncert odsunuli ze soboty na neděli. Zatřetí odsunuli start Anastacii až na devět hodin, aby před ní mohla být kromě avizované Debbie ještě druhá předskokanka - a to se podržte, Emma Smetana. Jsem netušila, že vůbec zpívá. Začtvrté jsem věděla, že druhý den jdu do práce, navíc na sedm, a navíc poslední den výuky podle rozvrhu, kdy už jsou však uzavřené známky, což by byl důvod k nasranosti sám o sobě. A zapáté v Ostravě bylo asi patnáct stupňů a pršelo. To chceš, když jdeš na koncert pod širým nebem.

Prostě kdyby mi někdo řekl, nejezdi a naval lístky, skočila bych šipku do postele.

V lednu jsem se poprvé vydala na kvíz a hned jsem si tuhle zábavu oblíbila. Dneska už mám za sebou dalších sedm účastí, počet hlášek a inside vtipů v našem týmu samozřejmě strmě roste. Přikládám malou ochutnávku. Aneb nespočet důvodů, proč jsme ve výsledkové listině pokaždé... ehm, úplně jinde.

České dráhy konečně oznámily, že i letos bude Jízdenka na léto. Jupí! Vyhlížím ji už od jara. Týdenní jízdenka stojí stejně jako loni 690 korun, takže my chudí studenti, co jsme jezdili na jednodenní výlety, abychom nemuseli řešit ubytování... už zase balíme bágly! No a při té příležitosti by se asi slušelo dokončit zápisky z loňska, že? Aspoň si počtou i ti, kteří nemají přístup k novému zaheslovanému článku... ne, že by vás bylo moc, můžete se ozvat v nové anketě blogu :-)

Delší dobu mě lákalo zajít si na pub-quiz. K mému překvapení jsem zjistila, že tato vymoženost už dorazila i k nám na venkov. Můj drahý sice není příliš iniciativní, ale když s něčím přijdu já (a že jsou to kolikrát pořádné koniny :-) ), neřekne většinou ne. Přesto se mi zdálo, že kvízem nepolíbený pár není napoprvé to pravé ořechové. Osud mi však seslal třídní sraz, kde slovo dalo slovo - a najednou jsme byli domluvení s Readynou, která na kvíz chodí s partou skoro pokaždé, že nás přizvou do týmu. No prosím, to už je jiná startovní pozice. :-)

Víte, kolik článků čeká v rozepsaných a kolik námětů na papírcích na stole? Asi tři sta. Děje se toho od podzimu hrozně moc a dostává to pořádné grády. Jako kulička, když ji spustíte z kopce, a dolů se přivalí celá lavina. Nevím, jestli jsem ještě kulička nebo už lavina, ale z kopce to jde se mnou rozhodně. A ohromnou rychlostí.

Kdo ví, jestli vina za probdělou noc padá na superúplněk a nebo na to, že jsem přišla z práce před osmou a nedokázala vypnout hlavu. Jestli fakt budu učitelka, tak se mi to pro skřivana jako já jeví velmi příznivě. Ve směnném provozu bych po týdnu vyhořela, za měsíc zešílela a za rok asi umřela, pokud mě odvaří jedna probdělá noc. A ano, i z oslav a večírků se vytrácím na Popelku. Před půlnocí. :-)

Lehla jsem si do postele po desáté. Jako vždycky. Převalovala jsem se, pořádně unavená, ale ne a ne zabrat. Mrknu na hodinky - šup, čtvrt na dvě. Zase převalování. Čtvrt na čtyři. Ve fázi největšího zoufalství a s vědomím, že před šestou už zase vstávám a jedu na praxe, jsem začala počítat ovečky. Někdy kolem čísla 170 jsem konečně usnula.

Jak už jsem naznačovala, plánovali jsme letos s mým drahým projet Moravu. Souhrou okolností jsme ve výsledku vyráželi na jednodenní výlety, hlavně protože nám vyhořelo ubytování. Protože jsme si však za 690 korun koupili týdenní jízdenku Českých drah, mohli jsme jezdit do aleluja tam a zpátky. A víte co? Užili jsme si to snad mnohem více, než kdybychom si sbalili bágly na týden a jezdili od čerta k ďáblu. :-)

Když vzpomínám na své studium na místním gymplu, mezi výhody těchto let rozhodně řadím, že jsem se obešla bez každodenního dojíždění. Po maturitě jsem si musela zvyknout, jak to vlastně v MHD chodí. Ne, že bych byla úplný barbar, který teprve vynalezl kolo, ale přeci jen doprava po našem městečku funguje jinak než mezi ním a třetím největším městem v republice. Kde je jaká zóna, v kterém buse hlásím, kam jedu a kde si můžu "pípnout" sama, zástávky o více stanovištích, studentské slevy na určité typy jízdenek, to vše jsem tady nemusela řešit.