Kam vedou dopravní revoluce

Když vzpomínám na své studium na místním gymplu, mezi výhody těchto let rozhodně řadím, že jsem se obešla bez každodenního dojíždění. Po maturitě jsem si musela zvyknout, jak to vlastně v MHD chodí. Ne, že bych byla úplný barbar, který teprve vynalezl kolo, ale přeci jen doprava po našem městečku funguje jinak než mezi ním a třetím největším městem v republice. Kde je jaká zóna, v kterém buse hlásím, kam jedu a kde si můžu "pípnout" sama, zástávky o více stanovištích, studentské slevy na určité typy jízdenek, to vše jsem tady nemusela řešit.

Dojíždění v podobě, v jaké si ho pamatuju z prváku, už zní jako z pravěku. Od té doby proběhlo několik změn a jsem ráda, že mě dostihly až v průběhu studia, takže jsem si mohla zvykat postupně. Dnes už je nemyslitelné třeba to, že bych přistoupila k přepážce na dopravním podniku, podsunula paní pod sklem potvrzení o studiu s kreditkou a jen tak si koupila papírový čtvrtletní kupon. Nyní už se papírové kupony neprodávají a kromě platební karty je potřeba přihodit i magickou ODISku. Bez ODISky nejste nikdo, možná černý, ale rozhodně ne věrný pasažér, ODISka je vízum, bez kterého si dlouhodobé jízdné nekoupíte. Samozřejmě, můžete si kupovat jednorázové jízdenky, ale komu by se chtělo projezdit majlant, když dlouhodobé jsou se slevou, že? Ty si kupují akorát sváteční jezdci a Erasmáci, kteří na vystavení ODISky čekají.

Což o to, nám pravidelně dojíždějícím je jedna kartička v peněžence navíc fuk. Jenže peníze stačily jen na vystavení kartiček, už nezbylo na čtečky, které je budou odbavovat. Respektive - v Ostravě čtečky měli, ale meziměstské busy ne. Takže jsem při nástupu stejně měla ne tak zcela všemocnou ODISku, na které bylo nahráno digitální předplatné, které řidič nemohl ověřit, v peněžence. A řidiči jsem předkládala miniaturní účtenku s obrovským nápisem "TOTO POTVRZENĺ O PLATBĚ NESLOUŽĺ JAKO JĺZDENKA!". Až pod tím se nacházelo v miniaturním provedení datum platnosti a zakoupené zóny, takže věřím, že kdo chtěl šetřit, koupil si měsíčník a jezdil na něj klidně čtvrt roku, protože řidič by si musel vzít ten kupon do ruky, aby měl šanci ty titěrnosti přečíst.

To ještě nebylo to nejhorší.

Celá Ostrava je rozdělena do čtyř zón, další zóny tvoří města v okolí. Do letoška jste si mohli koupit kromě těch regionálních libovolný počet ostravských. Třeba jen jednu. Kdo využil dvě, koupil si prostě jen ty dvě konkrétní. Když jste si koupili tři, dostali jste čtvrtou zdarma. Teď bylo rozhodnuto, že milostí už bylo dost a budeme velkorysí pro změnu my pasažéři. A protože většina lidí, co jezdí do centra Ostravy, potřebuje zóny dvě, zavedlo se nové pravidlo - z ostravských zón si můžete koupit jen jednu nebo všechny čtyři.

Takže pokud potřebujete dvě, račte si připlatit i za druhou půlku Ostravy, i kdybyste tam nezabloudili ani omylem. Což se pravda, mně občas stane. Nenadávala jsem pouze proto, že tuhle služby zkvalitňující novinku zavedli až od letoška, kdy jezdím po celé Ostravě na praxe, takže bych stejně kupovala komplet.

To ještě nebylo to nejhorší.

Totální pecka nastala od letošního března. Spoje do Ostravy z měst jako Havířov, Karviná... už nezajíždějí do centra, "na Sýkorák", ale končí o dvě zastávky dříve, na zastávce roky nazývané jako Hranečník (až do letoška, chce se mi říct), kde vybudovali terminál, kde musí všichni přesednout na MHD. Ono se chce říct: "tak ty dvě zastávky dojdi pěšky, když nechceš přesedat", jenže jde o tříkilometrový úsek po čtyřproudovce bez chodníku. Takže jsem zaťala zuby a začala přesedat. Ve směru do Ostravy to žádná komplikace není, nikdy nečekám déle než tři minuty. Zpátky je to horší, musím si hlídat, abych měla časovou rezervu při cestě na zastávku MHD, aby samotný spoj dával rezervu na dojezd na Hranečník... takže pápá mé nenápadné odchody z přednášek o pět minut dříve, protože další bus jede až za hodinu a domů bych dorazila v devět večer.

To ještě nebylo to nejhorší.

Časem jsem si na přestupy zvykla, byť stále trochu brblám. Jenže to zavedli na jaře, kdy se odpouští lépe - pěkné počasí, sluníčko, žádné přestupy a čekání v mrazech a dešti. V zápočťáku mě zastihl jeden vyloženě letní den. Jela jsem do školy až na oběd, takže žádné ranní stresy ani mrazíky. Vzala jsem si sukni s ladícím tílkem, lehký svetřík, dokonce jsem se v dobré náladě trošku nalíčila. No, nalíčila, zamázla jsem si uhry a použila řasenku. Vypadala jsem dobře a cítila jsem se dobře, takže jsem se nesla n zastávku v prima náladě, pustila jsem si optimistickou letní muziku (ne, Julčo a Mečoune, ne kokosy!), byl tak krásný den, že mi nevadila ani vyhlídka, že ve škole budu trčet do sedmi večer.

Od prváku přibylo na lince do Ostravy několik řidičů, ale s některými jezdím tak pravidleně, že se od vidění známe. A zrovna ten den jel jeden z nich. Takový sympatický, vždycky hlasitě zdraví, občas s lidmi něco prohodí. Vytáhla jsem si sluchátka z uší, je to slušnost, i když on by je nepochybně přehlušil. Známe se. Vlastně bych mu možná už ani nemusela říkat své tradiční "na konečnou" nebo "na Hranečník".

Zvesela jsem odpružila z chodníku na schůdky, usmála se a na celý autobus zahlásila jako z tlampače: "Dobrý den! Na Konečník.".

Stála jsem jako tvrdé Y několik nekonečných vteřin, než mi došlo, co je špatně, proč řidič visí přes volant a jeho dva kolegové na přední dvojsedačce přes zábradlí u nástupu. Můj úsměv od ucha k uchu se přesunul na tváře všech v první půlce busu. "Mně se to nějak spojilo." hlesla jsem s poněkud ztuhlým výrazem, abych si zachovala jakous takous tvář. "Já vám rozumím." řehtal se řidič.

Řehnil se ještě na té konečné. Kdysi řečeném Hranečníku.

Tady to vidíš, Dopravní podniku města Ostravy. Kam vedou ty tvoje revoluce.

A co vaše veselé historky z MHD? Nebo nějaké kouzelné přeřeky? :)