České dráhy konečně oznámily, že i letos bude Jízdenka na léto. Jupí! Vyhlížím ji už od jara. Týdenní jízdenka stojí stejně jako loni 690 korun, takže my chudí studenti, co jsme jezdili na jednodenní výlety, abychom nemuseli řešit ubytování... už zase balíme bágly! No a při té příležitosti by se asi slušelo dokončit zápisky z loňska, že? Aspoň si počtou i ti, kteří nemají přístup k novému zaheslovanému článku... ne, že by vás bylo moc, můžete se ozvat v nové anketě blogu :-)
TEPLICE NAD BEČVOU (čtvrtek, 25. 8.)
Můj drahý se od začátku plánování dožadoval jeskyní. Měl tedy pomyšlení na Moravský kras i s plavbou po Punkvě, ale to by si musel vzpomenout dříve, že jo. A navíc už jsem tam spolu byli - asi rok a půl předtím, než jsme spolu začali chodit, vůbec si na sebe z té akce nevzpomínáme (já si vybavuju jeho kamaráda a on moji spolužačku :-D), ale byli jsme tam spolu!
Při hledání náhrady jsme objevili jeskyně v Teplicích nad Bečvou, kde se prohlídka obešla bez rezervace. Kdysi jsem tam absolvovala víkendový wellness pobyt, ale dávno tomu, v zimě a navíc jsem nebyla zrovna fit, takže jsme nevylezly z hotelu. Potěšilo nás, že je místo skvěle dostupné vlakem - dorazili jsme tam za hodinku, i když jsme měli obavu z pouhé 4minutové rezervy na přestup v Hranicích na Moravě, ale nakonec jsme na vlak ještě čekali.
Jeskyně byly od nádraží kousek a značené tak, že ani já jsem nemohla zabloudit. Míjeli jsme tenisové kurty a spoustu stánků s lázeňskými oplatky, řeku jsme překročili po mostě, ze kterého, když jsme se podívali dolů, jsme viděli v naprosto průzračné vodě i spoustu ryb. Lázeňská idylka!
Vchod k jeskyním už tak idylicky dosažitelný nebyl, museli jsme do poměrně příkrého kopce po docela úzkém chodníčku, naštěstí s bytelným zábradlím. Koupili jsme jedny z posledních lístků na prohlídku, co za chvilku začínala, tak jsem si podvlíkla pod sukni legíny a hurá se zchladit. Aragonitové jeskyně se nevyznačují klasickou krápníkovou výzdobou, jsou specifické, ale krásné. Zajímavý se mi zdál pokus, kdy jsme na lanku spustili do prohlubně zapálený kahan, abychom viděli, kde už nebude stačit kyslík a zadusí ho plyny. No, bylo to nebezpečně blízko. :) Na poslední zastávce jsme si prohlédli výstavu výrobků studentů sklářství, taky rysku, kam až sahalo bahno po povodních roku 1997 (tyhle cedule byly po celých Teplicích, vysoko nad našimi hlavami), proběhla nezbytná absolutní tma... no a pak nás chodbička vyplivla do zářivého světla, průvodce se rozloučil a zabouchl za sebou dveře.
Když jsme si zase zvykli na světlo, zjistili jsme, že jsme zase až pod kopcem, přímo u řeky. Aaa! Protože jsem však zamýšlela poslat pár pohledů a i Tom chtěl mít na jeskyně nějakou památku, posilnili jsme se z lázeňského pramene a vyšplhali znovu ke vchodu a stánku se suvenýry.
Vchod a východ. Nebe a dudy. Hlavně ohledně výškového rozdílu.
Koupili jsme suvenýry, Tom nějaký krystal a já pár pohledů, na víc... a, tady začíná adrenalinová storka, když zjistíte, že máte peníze tak akorát na oběd, a bankomat navzdory očekávání ve městě néní. :-) Protože jsme měli už značný hlad, zasedli jsme do nejbližší restaurace. Tom zběsile hledal na internetu, že tady nějaký bankomat přece musí být, já jsem popíjela domácí limonádu (miluju je - a bezinkovou nejvíc!) a psala pohledy. Vzhledem k tomu, že jsem nemohla koupit ani zamýšlený počet poštovních známek, to šlo docela rychle, druhá várka bude holt následovat až letos. :-D Ohromně jsem si to i tak užila. Kdy jste naposledi poslal někomu, kdo to nečeká, pohled přímo z výletu?
Když nám donesli jídlo, přesvědčila jsem svého drahého, aby už na bankomat rezignoval - po obědě jsme měli rezervu asi stovku a jízdenku máme vyřízenou, tak co? Jídlo rozhodně stálo za to - řízek normální, ale ty brambory! Tak vynikající opékané brambory! Tom mi ještě na místě slíbil, že se sem za rok vrátíme, klidně jen do téhle restaurace na tyhle brambory. Ano, jsem bramborový úchyl. Ale když ony byly naprosto famózní! Delikatesa! Ani ten řízek bych k nim nepotřebovala. :-D Chuť nám nezkazil ani postarší pár, co s námi seděl u stolu, protože všude bylo plno - lázeňský švihák a jeho zřejmě úlovek. Na to, že si vykali, si o svých "mladých" líčili takové pikantnosti, že by se jim to určitě nelíbilo... ti lidi snad nejsou soudní nebo co.
Kromě stánků jsme narazili i na kamenný stánek s oplatkami, takže jsme se dočkali i dezertu, jelikož tam dorazila vymoženost zvaná platba kartou. Tom bral tradiční příchutě a já trošku experiment - bílou čokoláda s pomerančem nebo čokoládu s mátou můžu doporučit! A děda si dia oplatky, co jsem mu koupila z odvoz na nádraží, taky pochvaloval.
Z plánu nám scházela už jen Hranická propast, která však byla na druhé straně údolí, takže jsme zamířili přes most zase na nádraží... No a zrovna jel vlak, další až kdo ví kdy, tak jsme nastoupili a propast si nechali na příště. Aspoň nemusíme přiznávat, že se do Teplic budeme vracet kvůli opékaným bramborám. :-)