Jak už jsem naznačovala, plánovali jsme letos s mým drahým projet Moravu. Souhrou okolností jsme ve výsledku vyráželi na jednodenní výlety, hlavně protože nám vyhořelo ubytování. Protože jsme si však za 690 korun koupili týdenní jízdenku Českých drah, mohli jsme jezdit do aleluja tam a zpátky. A víte co? Užili jsme si to snad mnohem více, než kdybychom si sbalili bágly na týden a jezdili od čerta k ďáblu. :-)
Týden to byl opravdu výživný, takže dnes jen v odrážkách:
MOSTY U JABLUNKOVA - VÝLET (NE) NA ROZHLEDNU TETŘEV (úterý 23. 8.)
- V předvečer výletu se nechávám naprosto neobvykle slyšet, že se těším. Žádné úvahy, jak se z toho vykroutit, které musím vždy před akcí přeprat. Můj drahý je zděšen, za sedm a půl roku se mnou tohle ještě nezažil a tuší ve vzduchu katastrofu. Do lékárničky přidává izotermickou fólii.
- My z největšího města ČR bez nádraží, navíc studující v blízké Ostravě, nejsme zvyklí na dojíždění vlakem. Proto má pro nás příchuť výletů, proto jsem se těšila na samotnou jízdu, proto nevíme o fungování Českých drah skoro nic. Čekáme klasický vůz značky Šrot, jenže přijíždí dvoupatrový CityElefant. Váháme, jestli je to správný vlak a zda nastoupit.
- 10:00 vystupujeme z vlaku a pouštíme se mezi roztomilými domečky do mírného kopečka.
- 10:10 dáváme si první přestávku, prožívám metabolický šok. Sešli jsme z asfaltky a jdeme do příkrého kopce přes les plný výmolů, navíc musíme přelézat pokácené stromy, které o kus dále tahají koně k vozům. V kombinace s čerstvým vzduchem, na který my Ostraváci nejsme moc zvyklí, katastrofa. Nerozumím, co se děje, ale doslova za mě stříká pot a tričko mám, bez nadsázky, jako polité vodou. Mrtvou vodou.
- 10:25 po svačině a lehkém osušení sluníčkem se znovu vydáváme na cestu. Pořád stoupáme, ale už po vyšlapané stezce. Tělo se vrací do stavu, který odpovídá vynaložené "námaze". Uff. Ale stejně, co to mělo být? Proto chodím rok 2-3x týdně cvičit?
- Během prvních kilometrů po červené míjíme další a další lidi s plnými košíky hub. Hlavy mají jako hřiby atomové. Tom se jednoho chlápka zeptal, jestli uspěl na svých oblíbených místečkách - prý ne, stačí sejít ze stezky. Deklaruju, že bez úlovku neodjíždím. Hřiby nejím, ale strašně ráda je sbírám. Tom je zděšen a znovu cítí katastrofu. Pozná leda muchomůrku a satana, já asi čtyři další druhy. Což jsou vlastně všechny základní informace, co pro houbaření potřebujete, že jo. Uzavíráme dohodu, že dojdeme na chatu Skalka, dáme si tam polévku a cestou na Tetřev koukneme po houbách, tady níž budou určitě vysbírané.
- Kalamita je tady. Během přestávky u vyvěrajícího pramene přichází jakýsi domorodec. Lidi, chaty jsou do pátku zavřené, něco kontaminovalo vodu. Jo, Tetřev prý taky. Pfff, rozhledna nebude. Polívka nebude. A svačinu už jsem snědla, zbývají jen sušenky a ovoce. Tom má v záloze ještě fazole v konzervě s chlebem. Jinak si fakt budeme muset nasbírat ty houby... Po rychlé poradě je domluven nový plán - na Skalce si dáme ty fazole a pak to otočíme zpátky. Čas, který ušetříme tím, že nepošlapeme na Tetřev (jedinou slušnou vyhlídku prý poskytuje opravdu rozhledna, bez ní tam nemá cenu jít), obětujeme na houbaření. Je to symbolické, přímo naproti studánce je červená turistická značka a červená muchomůrka.
- Našla jsem ho! Malinký, scvrklý, ale můj úlovek. Beze studu jásám a pokládám toho záprtka na dno velké plátěné tašky, kterou můj drahý rozprostřel. Teď už můžu klidně domů.
- Za deset minut jsem bez sebe blahem. Našla jsem dva hřiby atomáky. Jsou docela mokré a o to těžší, takže taška už se nám pěkně prohýbá a nevypadá tak prázdně. V mém muži se probouzí zájem a soutěživost. Skoro bych řekla mužská ješitnost. :) Hledá usilovně, jenže naráží na samé gaďory. Některé by šly možná vyhulit, ale k snědku nebudou.
- Chata Skalka! A fakt zavřená, potvora. Vytasili jsme fazole. Bez chleba. Je nám přesto krásně a nehádáme se, kdo ho zapomněl vzít. Beru naše houby houbičky k paní, co u vedlejšího stolu čistí svou úrodu a vypadá jako znalec, úlovky nám schvaluje. Uděláme pár fotek a tradá zase dolů.
- Tom jásá, našel první hříbek. A rovnou místečko, hned vedle je druhý. Než se pokochal, sebrala jsem mu zpoza zadku další, třikrát tak velký. Spokojeni jsme oba.
- Cestou dolů se při sbírání vzdalujeme od stezky. Naštěstí mám muže, který má orientační smysl, GPS a nebojí se je použít. Včas zavelí k obrátce, abychom nabrali opět směr ne Slovensko, ale Mosty u Jablunkova. Přepnutí postupně na polský a slovenský T-mobile se stejně nevyhneme. Ale on si nás ten polský občas najde i doma, takže nás to nerozhází.
- Stromy tu leží stále, ale po koni už zbyly jen koblihy. Můj drahý opět hlásí nález hřibu, jdu ho identifikovat. Je to opravdu malý, ale naprosto zdravý praváček. Cestou k hlášenému místu nálezu nacházím obrovského praváka. My ženy jsme sběračky, ne že ne. Kuchyňská váha doma ukázala 1,5kg!
- V Mostech nám do odjezdu vlaku zbývá ještě necelá půlhodinka, takže se konečně dočkáme pořádného hovězího vývaru. Mmmmm!
- Na nádraží je zmatek. V rozhlase tak strašně praská, že vůbec nevíme, jaký vlak přijíždí. Na infotabuli se taky nezobrazuje. Máme celotýdenní jízdenku, tak to riskneme a spoléháme, že když je to zase CityElefant, tak i stejná linka. Máme štěstí. A to dokonce takové, že se odněkud vynoří Tomův třídní z gymplu. Svět je malý. Ale zase na tolik, protože na to Slovensko by to byla fakt štreka. :)
Magické místo pod komíny je vždy příslib akce, na kterou se bude ještě dlouho vzpomínat!
Márinko? :-D
ZOO OLOMOUC (středa, 24. srpna)
- V Bohumíně jsme se nalodili na Eurocity Praha-Varšava. Postupně za oknem zmizely hutě a objevily se lány, lány, lány. Olomouc je fakt placka! Akorát ta zoo je na kopečku. Dokonce na Svatém!
- Už vchod slibuje moderní, udržovanou zoo. Ze zvyku čekám v první expozici plameňáky, ale jsou tu lemuři. Vůbec jim nevadí horko a řádí, že se hned u nich zasekneme na čtvrthodiny. Ještě, že máme tu celotýdenní jízdenku.
- V první pasáži celkově převažují opice, navíc v kombinaci se skákacími hrady. Budujeme si náskok před hordou dětí. Setřeseme je úspěšně a konečně nám nikdo svým řevem neplaší zvířátka. Až když se zase dětské ječáky ozývají v dálce, nechávám se odtáhnout od akvárií a hlavně želviček. Potvory mrňavý, na želvy jsou nějak moc rychlé. Přímo se po teráriu vzájemně prohání. "Jé, hele, jak se perou!" "Nene, to se neperou." "Vždyť jsou tři?" "Eeeeh, pojďte, děti, dál!" :-D Už máme od dětí klid. Začínáme si uvědomovat, jak si musíme tyhle výlety užívat, než si pořídíme vlastní.
- Do Olomouce jsme přijeli v 11:30, žádný div, že nás dohnal hlad. V restauraci si vybíráme tresku s bramborovou kaší. Chutná dobře, ryba i kaše, a porce rozhodně nebyla malá, jak jsme se báli. Na cestu si kupujeme pivo do zálohovaných kelímků z hrubého plastu. Tom prosí výčepní o ty s lemurem, takže je mi jasné, že o suvenýry už máme postaráno. :) Kdo chce, vrátí a dostane zpátky peníze, kdo ne, odnáší si úlovek do sbírky (tuším aktuálně 6 motivů?). Mimochodem, tohle je prý běžná praxe, jen já se s touhle metodou prodeje suvenýrů setkávám poprvé. Jsem sto let za opicemi, i když nás už čekají jiné pavilony!
- Ještě vyběhnu na rozhlednu, ale samotnou mě to tam moc nebaví. Tom zůstal dole, na jeho vkus je schodiště úzké a zrovna přišlo dost lidí. Výhled každopádně stojí za to. Kromě našeho kopečku nic než rovinatá placka. Cyklistův ráj, řekla bych.
- Hurá, konečně mé oblíbené lamy! Jsem ale zklamaná, vidím jen jednu vikuňu a jednu alpaku, navíc až ve vzdálenější části velkého výběhu. Alpaka je to ale pořádná. Bílá, ohromně huňatá a řádně asertivní. Zažene vikuňu a pak sebou práskne na zem a válí se, až vzduchem víří prach a kopýtka. "Jako bych tě viděl." pravil můj drahý. Doufám, že nad lvím výběhem nemají moc vysoké zábradlí.
- Roztávám hned u další, průchozí expozice. Klokanů si skoro nevšimnu, ale svištíci jsou strašně roztomilí a přišli k nám doslova na dosah. Tiše sedíme a koukáme. Podobně mě nadchnou ještě surikaty, polární vlci a fenkové - vesměs zvířata, která postrádám v Ostravě. Tom si zase užil krátkou besedu s hadem, co tam pořádali pro nějaké táborníky.
- Můj drahý si kupuje na svačinu sladkou palačinku, ale vosa pronásleduje mě. Sakra, tohle zvířátko nebylo v ceně!
- Jako jsem se včera osvědčila jako sběračka, můj druhý zářil jako lovec. Kolikrát jsem zírala do zdánlivě prázdného výběhu, až mi Tom ukázal, kam mám vlastně kokukat. Jééééé, hrošík! :-D
- Loučíme se s lemury. Jejich kelímek si ale vezeme domů na památku. Třeba, až přijedu příště, už budou vyrábět i lamí, želví nebo surikatí. Prosííím! :-)
Schyluje se k pořádným neřestem. :-D
Vždyť říkám, že je to placka. Když to srovnám s výletem na Kokořín...
Svištík nám i zapanáčkoval. Ani nepochtíval. Mají je dobře vychované!
Zlín-Lešná je další ZOO v plánu. Ale hned další den jsme vyrazili někam jinam. ;)