Tlapka | Rozlučkou nic nekončí (I.)

Po dvou týdnech už se hodí napsat, jak probíhala rozlučka. Některé věci už jsou promlčené a rozhodně už jsme všichni střízliví. Ne, fakt, byli jsme hodní. A měli jsme kvalitní pití, takže nám bylo ráno dobře.

Odjezd byl nervózní, jak jste si mohli povšimnout i z posledního příspěvku. Dárek nakonec dorazil, čtvrt hodiny před naších odjezdem. Můj drahý už byl smířený s tím, že ho tu prostě necháme, počká na dárek a pak za námi dojede vlakem. Tedy - autobusem, vlakem, jiným vlakem, autobusem. Takže se mu setsakra ulevilo, když dárek převzal. A mně taky.

Postupně jsme do auta naložili naše bágly, půjčenou bečku piva i s chlazením, spacáky, velkou tašku jídla... v Ostravě totéž, přistoupili další dva hoši. Ano, na rozlučce nevěsty bylo více mužských než žen, to víte, áj-tí. A pak začala jízda, divočejší, než samotná rozlučka.

Seděla jsem na místě spolujezdce, takže mi Katka vrazila do rukou svůj mobil se zapnutou navigací, abych ji vedla směrem na chatu. Můj drahý to okomentoval tak, že všichni okamžitě pochopili, kam dojedeme, a vytasili svoje smartfony se svými navigacemi. To víte, áj-tí. Vypukly zuřivé diskuse i dohadování, kudy tedy pojedeme, protože každá navigace nás táhla jinou trasou. Hlavní fór spočíval v tom, že jsme se chtěli vyhnout placeným úsekům, a na Frýdek je jeden úsek, kde je poplatek na dálnici prominut. Jenže protože Rudná je rozkopaná, prý je ten úsek prodloužený. A nikdo nevěděl, odkud až. A kam až. A kdy se jeho aplikace naposledy aktualizovala. Čili před každou křižovatkou jsme se doštěkali jako psi, kudy máme jet. Mně to táhlo ještě tři kilometry rovně, kluky jen kilometr a pak na křižovatce jednoho doleva a druhého doprava. Za křižovatkou se zase většina navigací, jejichž rady nebyly dodrženy, aktualizovala a přepočítávala. No pakárna.

Ani když už jsme se pro nějakou cestu rozhodli, nebylo vyhráno. I když auto, které jsme měli půjčené, na pohled nevypadalo jako křáp, do kterého bychom se báli nastoupit, brzo se projevilo, že to není žádná čtyřkolka. Naložili jsme ho až po střechu, kluci měli batohy na klínech a já pod nohama ještě karton minerálek. Takže když jsme přijeli na první kopec, motor začal ječet. Motor ječel, my jsme ječeli, instinktivně v předklonu, abychom posunuli těžiště, všechno ječelo, když jsme supěli do kopce a Katka doufala, že se jí povede zařadit aspoň trojku.

Dorazili jsme však v pořádku - a to je hlavní. O hubu byly schody k chatě, zasazené do strmého příkopu a lemované zábradlím, které se kymácelo i v lehkém vánku. Vytahat tam všechny bebechy byla řádná výzva pro nás pro všechny, ale na co tam máme tolik chlapů, že? Na vytahání tašek, posekání zahrady, abychom vůbec našli ohniště, a naražení bečky. Tak jsme je zaúkolovaly a pak, jen co jsem vybalila nákup do ledničky, jsem s Katkou vyrazily autem vyzvednout druhou partu na nádraží. Přijeli se zpožděním, protože i když byli na nádraží skoro o hodinu dřív, dva vlaky jim ujely (řekli to tónem, že nám hned došlo, že se nemáme ptát dřív, než po páté štamprli). Přesto jich byla půlka, protože jeden borec jel ještě o jeden vlak později. Čekali jsme na něj v nádražní hospůdce, ale vlak nabíral větší a větší zpoždění, takže jsme se vrátili stejně bez něj. Ani nevím, jak se tam nakonec vlastně dostal...

Pivo, které jsem si v hospůdce stejně nedala a nahradila ho kofolou, jsem si moc nevychutnávala. Myslela jsem na práci, která na chatě stojí. Kluci tedy makali, protože když jsme přijeli, plácek před chatou byl posekaný a pivo už teklo kontrolovaným proudem, ale byly tam věci, které za mě nikdo neudělá. Jako program jsem totiž pro Katku připravila cestu za dárečkem. Souběžně s mazáním jednohubek, zatímco Tom míchal pomazánky, jsem nejprve musela sehnat hosty, aby za mnou nenápadně přišli o samotě do zadního pokoje, ať se podepíšou na dárek. Neplánovali jsme ho nějak oficiálně předávat, ale měla si ho najít sama podle šifer, rozmístěných postupně po celé chatě. A to je právě to, rozmístěných. Některé rekvizity jsem si vezla z domum, měly být dostaečně nenápadné - běžně pužívané věci. A hrozilo, že když je rozmístím brzo, tak je někdo použije a trasa se přeruší nebo předčasně odhalí. Což jsem nechtěla.

Do toho jsem nosila na zahradu jídlo. Mamka mi upekla bábovku a slané šneky, obojí se jí tvarově nepovedlo, tak pokrčila rameny: "Řekni, žes to pekla ty.". Připravila se o slávu, protože hosté byli nadšení: "Hele, na tomhle šnekovi není žádné těsto, je to jenom šunka a sýr! To je BOŽĺ!".

Přípravy v kuchyni se táhly, ale o nevěstu bylo postaráno a dobře se bavila, takže jsem i já byla v pohodě. Sranda přešla, když jsem konečně všechno dochystala a taky se vyvalila ven, abych odstartovala zamýšlený program - a uviděla Katku, jak už je v lepší náladě, než že by se to dalo svést jen na dobrou společnost. To jsem fakt byla zvědavá, jak bude luštit jednotlivé šifry. :)

Pokračování příště.