Tlapka | Obléhání Korunní pevnůstky

Včera se konal druhý z koncertů, na které jsem se v červnu vypravila. Mamka chtěla jít do Olomouce na Anastaciu, tak jsem vyrazila s ní.

Odjížděla jsem řádně nevrlá. Zaprvé, čím blíž nějaká akce je, tím míň se mi chce. Situaci zhoršuje, pokud se jedná o akci večerní nebo přespávací.  Ne, že bych si pak neužívala, ale před odjezdem v duchu hledám vytáčky, jak z toho ven. Zadruhé, koncert odsunuli ze soboty na neděli. Zatřetí odsunuli start Anastacii až na devět hodin, aby před ní mohla být kromě avizované Debbie ještě druhá předskokanka - a to se podržte, Emma Smetana. Jsem netušila, že vůbec zpívá. Začtvrté jsem věděla, že druhý den jdu do práce, navíc na sedm, a navíc poslední den výuky podle rozvrhu, kdy už jsou však uzavřené známky, což by byl důvod k nasranosti sám o sobě. A zapáté v Ostravě bylo asi patnáct stupňů a pršelo. To chceš, když jdeš na koncert pod širým nebem.

Prostě kdyby mi někdo řekl, nejezdi a naval lístky, skočila bych šipku do postele.

Ale mamka se těšila, takže jsem se nakonec nasoukala do auta, přičemž mou depku prohlubovaly zimní boty, které sjem si vybrala kvůli vlhku a když jsem si je obouvala, padla na mě tíha celé letošní zimy. Bože, jak já miluju léto. Jestli mě chcete pomalu umořit trýznivým způsobem, vyhostěte mě do Skandinávie. Ano, jsem člověk, který by hlasoval pro zachování letního času, kdyby se mělo zrušit jeho střídání.

Nabrali jsme stejně znechucenou mamčinu kámošku a vyrazily směr Olomouc. Cesta se nečekaně smrskla na nečekaný problém. Nejprve kámoška, pak já a nakonec i mamka na benzince jsme se neúspěšně pokoušely odlepit dálniční známku od podkladu, abychom ji mohly plesknout na okno. Nejdřív jsme se dobře bavily, pak se začaly vztekat, co nám to prodali za šunt, a pak nám došlo, že jsme najely na dálnici a známka je pořád na papírku, byť už za všech stran rozdrbaném a roztřepeném jako starý třásňový koberec.

Mamka nakonec v amoku vyrvala kamošce známku z ruky, zastrčila ji na své straně za okraj skla a doufala, že policajt, který nás zastaví, nebude debil. Když jsme kolem jedné hlídky projížděly, tajil se nám dech, ale možná jsme si v hloubi duše přály, aby nás zastavil, čistě pro zvědavost, jak by situaci posoudil. Ale nestavěli nás.

Jak jsme mířily na Hanou, oblačnost se protrhávala a v Olomouci už občas vysvitlo i sluníčko. Akorát vítr foukal vážně studený. Zaparkovaly jsme u Šantovky, pak přeparkovaly ke krajském úřadu a šly na nádraží vrátit jízdenku na vlak. Pak jsme vyrazily oklikou přes celou Olomouc do areálu Korunní pevnůstky, kde se měl koncert konat, a ve mně se pořád při pohledu na město něco svíralo. Nerozuměla jsem tomu. Olomouc jsem měla vždycky ráda, i teď na mě působilo mile a komorně. Dokonce to bylo jediné město, kde jsem zvažovala případné mimoostravské studium. A vtom mi došlo, že Olomouc je moje co kdyby. Co kdybych opravdu opustila Ostravu? Co kdybych risknula žurnalistiku nebo logopedii? Co kdybych trávila více času s Terkou?

Obkroužily jsme celé město, než jsme našly park, a obkroužily jsme celý park, než jsme našly pevnost. Dlouho předtím už jsme slyšely Debbie, ale nedařilo se nám najít můstek přes říčku v parku. Když se nám to povedlo, dorazily jsme na místo velmi brzy a mně se poprvé z celé akce něco opravdu zalíbilo.

Korunní pevnůstka je velmi roztomilý areál. Trochu mi připomínala náš Slezskoostravský hrad, ale oproti němu měla jednu úžasnou výhodu - svah po jedné straně, kam jsme se vyškrábaly a měly tak nádherný výhled přímo na pódium i místo na sezení. Luxus. Kámoška vyrazila koupit si něco k jídlu a mamka začala zase drbat do známky, že to přece není možné. Bylo.

Stejně tak bylo nějak možné, že předskokanku Anastacii dělala Emma Smetana. Uááá. Jako, neříkám, že to bylo k nevydržení. To ne. Jenže ta holka hrozně kňučí. Nejlíp to znělo, když zpívala ve francouzštině. Možná proto, že francouzsky vůbec neumím. Ale jinak mi tím klesáním hlasu lezla dost na nervy. A jestli ve mně její kapela vyvolala chuť si aspoň podupávat nohou do rytmu, tak ona ji ve mně nekompromisně zabila a pohřbila šest stop pod zem. Když jsem se rozhlédla po ostatních, měli podobně apatické výrazy, klidně svačili a ťukali do mobilů. Když jsem zalitovala, že jsem si s sebou nevzala knížku, že bych si mezitím četla, došlo mi, že to není dobrá známka pro slečnu Smetanu.

Hodinku si tedy odkňourala, hodinku jsme počkali na hlavní koncert (proč proboha tak dlouhé prodlevy?) a pak začala sama Anastacia. Musím říct, že byla skvělá. Pódium měla jednoduché, s platformou vzadu, projekce byla bezvadná, vzadu měla jednoduchý dekor - motivy DNA (nová deska se jmenuje Evolution), kterou různnými druhy nasvícení proměňovali osvětlovači pokaždé v něco krapet jiného. Sama Anactacia působila hrozně mile a nevtíravě vtipně, vzhledem k tomu, co má za sebou (opakovaná rakovina prsu), věřila jsem jí i to, že je ráda, že může dneska být s námi a zpívat na takovém místě (Ale kde k němu proboha přišla? Nic proti pevnůstce, jak říkám, líbila se mi moc, ale kde se vezme na takovém místě, když by vyprodala každou halu nebo stadion v mnohem větších městech, na jaké si ukáže?). Líbilo se mi, že to uměla rozjet, ale tak nějak se soudností vzhledem ke svému věku. A hlavně, ten hlas, co mamka vždycky označovala jako černošský. Naživo zní jako na CD, takže očividně fakt umí a nemusí si pomáhat zvukovými retušemi.

Kapela a vokalistky k ní skvěle ladily. Hlavně bubeník si s námi zahrát rytmické Simon says, když se šla hlavní hvězda převléknout. Přistoupili jsme na hru. Při sekvencích delších než tři rytmy jsem prokázala svou naprostou hudební marnost, ne, prostě to ani nevytleskám. On ale nepřestal a najednou zíráme, že vlastně vytleskáváme českou hymnu.

Asi po třech písničkách jsem se spustila dolů ze svahu a přidala se k lidem na ploše pod námi. A tehdy jsem nejvíc ocenila areál pevnůstky - kolem mě bylo dos tmísta, žádná namačkané davy, kdykoli by se mi zachtělo, mohla jsem zase odejít. Pevnůstka krásně vybalancovala "velký" koncert s pro mě přijatelnou mírou komornosti.

Z koncertu jsem se tedy vracela v mnohem lepším rozmaru než v jakém jsem odjížděla. A o to přece jde především, ne?

Jo a tu mrchu známku jsme neodlepily doteď.

A co vy? Na jakou akci, která se však vydařila, se naposledy nechtělo vám? A máte své co kdyby místo?