Oč během studia stoupalo mé duševní obohacení, o to výrazněji chátrala má tělesná schránka. Je zajímavé, jak moc můžete klesnout, přestože začínáte prakticky z nuly. Slušnou kondici jsem měla snad jen ty dva roky, kdy jsem poctivě chodila několikrát týdně na jumping a bosu (na dokonce jsem se občas mihla i na TRX a kruhovém tréninku), ale tento fond jsem vyčerpala už během operace, rekonvalescence a následného brzkého těhotenství a porodu. Případné mikrozbytky jsem ze sebe vyždímala mnohem dřív, než na konci třiapůlletého kojení, péče o batole, stěhování, plánování svatby a všech postupných rekonstrukcích, které tady proběhly. A když už jsem se mohla mít lépe, rozhodla jsem se započít studium matematiky. První rok jsem z něj spíš těžila, protože Aťule po obědě spinkala, já se učila, jednou za měsíc se jela realizovat na výuku a pravidelně jsem si doplňovala dopamin výsledky zkoušek. Druhý a třetí rok jsem jela na dluh o rozměrech státního rozpočtu, jelikož jsem souběžně se studiem po mateřské nastoupila do práce, kde bylo všechno jinak, než jak jsem si to pamatovala.
Pořád jsem tady. Aspoň v duchu. Aspoň pohledem na titulní stránce, kde vyhlížím stará jména a novinky z jejich života.
Roky plynou, ale některé věci se nemění. Jako třeba pravidelná krize, která mě na přelomu roku vždycky dostihne. Tentokrát na téma brutálně nestíháš klasifikaci v ZSV, máš přášerný skluz s učivem v matice, stejně to učíš všechno blbě a na ty státnice se taky nejsi schopná ani za půl roku naučit, co furt děláš, když máš doma věčně bordel jako v tanku?
Ale už to tak trochu znám, tak jsem si řekla, že to nějak překlepu těch pár dní, a až ve čtvrtek vyrazí Aťka po prázdninách do školky, nějak si to promyslím a rozplánuju. Takže jsem se pochopitelně vzbudila příšerně nachcípaná. Místo hlasu skřehotám, dávím věci, které by se hodily tak možná na Halloween, ale rozhodně ne v lednu, a jsem rozlámaná a unavená. Ale to už taky trochu znám, a tak vím, že stačí sjet k doktorce na CRP, dostat antibiotika a během dvou tří dnů se mi dutiny pročistí a kromě mě nikdo nic moc nepozná. Jenže tentokrát mě nemoc vypekla, CRP bylo nízké, takže jen viróza a doporučení šalvěje a ibalginu. Po dvou a půl hodině v čekárně jsem doufala v něco účinnějšího teda. Takže jsem na izolačce a modlím se, aby to ode mě Aťule nechytila, protože já to v práci s práškáma nějak přežiju, ale ona nemocná do školky nemůže, a já v lednu fakt musím do práce, protože jsem proležela už většinu října (ano, už i já jsem přišla o covidové panenství).
Tak nějak ani nevím, jak stručně vystihnout uplynulý rok. Posledních pět bylo vždy nějak přelomových, ale rok 2024 byl konečně rokem jakéhosi zklidnění situace a určité stabilizace. Čímž nechci říct, že bylo všechno super a mám za sebou výjimečně úžasný rok. I když vlastně ano, jen to moje úžasný aktuálně znamená skvělý, nic zásadního se neposralo!
Kolotoč událostí se točí až příliš rychle a pomalu se dostávám mezi mlýnské kameny, které mi už trochu upravily fasádu. Ale na to, že je květen a syndrom červnové učitelky za rohem, se cítím vlastně pořád dobře. Takže pro starousedlíky tohoto serveru a mou psychohygienu... zde je stručný soupis toho, jak se posledních pár měsíců mám.
Tak to vypadá, že dneska konečně nastal den, kdy si sednu k počítači nejen ke studiu nebo práci, ale i ke psaní sem. Pokud u tedy ještě zbyl někdo, koho zajímá, jak se máme.
Řeknu to na rovinu - nic moc. Fňuk. Mohla bych tu napsat článek, jak stále drtím zkoušky v předtermínu, jak si to po rodičovské užívám v práci, jak se mi daří oddělovat práci a čas pro rodinu a ještě se přitom stále usmívám. Jenže nic z toho není pravda. Nejsem superúča, superstudentka, supermatka ani superžena. Posledních pár týdnů si říkám, že jsem sotva průměr, a posledních týden doufám, že jsem aspoň průměr.
"Ty ses urazila, že ti skoro nikdo neokomentoval ten článek o matice?" zeptala se mě mamka nedávno. No, tak před měsícem. Čímž chtěla naznačit, že tady na to docela kašlu. V čemž má zčásti pravdu. Blogy čtu, nárazově pak okomentuju, ale na vlastní mi chybí klávesnice (viz dále). Kdybych mohla články napsat v hlavě před spaním a jen odeslat do počítače, tak by to tu žilo více, jenže to nejde, a tak na blog nezbývá čas, enregie, prostředky.
Začalo to mým smolným půltýdnem, kdy jsem zkazila, na co jsem sáhla. Malý netbook, který jsem chtěla podat mamce, aby pustila Aťce pohádky a já mohla jít dodělat oběd, mi vyklouzl a neomylně spadl displejem na hranu schodu. Z malé výšky, ale stačilo to, aby displej křupnul. V servise muž nepochodil, prý takový náhradní díl ze spolehlivého zdroje nemají, a z Aliexpresu se nám nechtělo riskovat. Takže mám k dispozici mobil a tablet, z nichž se sice zvládám učit, ale absence klávesnice mě od psaní odradí, i když si najdu chvilku času.
Takže, co nového?
Tak jo. Konec srandy. Překonala jsem hranici třiceti let, což mě minimálně v očich některých jistě pomyslně postaršilo rovnou a další třicítku, a svatba je už opravdu za dveřmi. Mám všechno připraveno? Nevím. Hodlám to řešit? Ne. :-)
Takže stále platí, že nic nehrotím. Jestli bude pršet, beru si svůj klasický skládací puntíkovaný deštník. A možná ani to ne, z auta do radnice nějak proběhnu i v těch lodičkách. Odmítla jsem si kupovat načančaná bílá bolerka, protože co pak s nimi, a na přehození budu mít s sebou džínovou bundu. Moje ochota investovat do podobných věcí čas a peníze se nejen, že nedostavila, ale ještě zredukovala. To důležité snad mám všechno a drobnosti mi snad mí blízcí odpustí. :-)
Seznam možností, co všechno můžete mít na svatbě, je prakticky nekonečný. Na Facebooku snad obden žasnu, co všechno nevěsty nevymyslí a řeší s takovou samozřejmostí, jako by to byl naprostý standard a samozřejmá součást svatebního dne. Ale těch opravdu nezbytných položek je ve skutečnosti minimum, každopádně mezi ně patří prstýnky. A jejich výběru jsem se trošku bála. Patří mezi větší položky ve svatebním rozpočtu a budeme na ně koukat každý den, tak by se nám měly líbit. Oběma.
Vybrala jsem si šaty, domluvili jsme termín a místo svatby, svědky. Ale to je málo, Antone Pavloviči. Popojedem!
Ano, vážení, ano, můj drahý poklekl a vyslovil se. Okolnosti nechejme stranou, protože to je na román, ale prostě - bude svatbaaaaaa! A já budu nevěsta, s bílými bohatými šaty a dlouhým závojem, všude kolem budou srdíčka, kytičky, holubice, svíčky, prskavky, jednorožci a fontánky s vínem.
Nebo ne?
Podzimní dny bývají pochmurné. A takovou náladu jsme tady na podzim měli. Chodily špatné zprávy, které kalily radost i u jinak radostných událostí, rušily se akce, na které jsme se těšili, kupily se problémy, co bylo třeba rozhodnout a vyřešit, všeobecně se nějak nedařilo. Přesto by bylo nefér se tvářit, že to bylo jen špatné období, protože radost musíme vidět i v maličkostech.