Kolo, kolo mlýnský...

Kolotoč událostí se točí až příliš rychle a pomalu se dostávám mezi mlýnské kameny, které mi už trochu upravily fasádu. Ale na to, že je květen a syndrom červnové učitelky za rohem, se cítím vlastně pořád dobře. Takže pro starousedlíky tohoto serveru a mou psychohygienu... zde je stručný soupis toho, jak se posledních pár měsíců mám.

Když jsem počátkem února uzavřela semestr, neměla jsem příliš času si tento fakt vychutnat. Po souběhu pololetí a zkouškového jsem byla dost unavená, ale karavana táhla dál. Navíc onemoceněla kolegyně (nevrátila se doteď), a tak jsem za ni přebrala půlku hodin v jedné z jejích tříd a souhlasila jsem, že odučím jeden tutoriál přípravných kurzů k přijímačkám. A vlastně mě to bavilo. Přípravky jsou vděčná práce, navíc jsem kvůli počtu přihlášených využila jedny podklady hned pro tři skupiny, takže jsem se aspoň tolik času nedrbala s něčím jednorázovým. Navíc jsem se trochu zajela do učitelské rutiny a začala víc experimentovat. Upravila jsem zkoušení (proč bych se měla ptát já, když otázky můžou klást studenti, však si tím opakují i oni, ne?), chytala se stébel i oslích můstků (hrát při probírání fonetiky Kukačko, zakukej!, což děcka hrály naposledy ve školce, byl skvělý tah) a naučila jsem se připravovat pracovní listy s dobarvovacími QR kódy, které studenty nasměrují na další část úkolu. Bavila mě i příprava únikové hry na téma meziválečné poezie a užila jsem si své první celodenní matematické školení.

Trochu jsem se ale pověnovala i sobě. Jarní a velikonoční prázdniny mi přišly náramně vhod! Zašla jsem si na všemožné preventivky, po roce se ostříhala na delší mikádo, našla jsem si novou kosmetičku (protože ta stará, u které jsem "chvilku" nebyla, odešla na mateřskou), objednala se na masáže a asi dvakrát si vlezla i do naší malé domácí sauny. Vyrazili jsme s Tomem na koncert filharmonie, s Aťulí na velikonoční výstavu a tvoření s rodiči... Uklidila jsem špajz, nařízkovala kytky a celkově se mi daří pokračovat v postupném zútulňování a uklízení našeho domova. Dala jsem si předsevzetí, že každý týden udělám aspoň nějakou maličkost, a po těch třech měsících už to začínalo přinášet viditelné výsledky...

... do doby, než jsme zahájili projekt Lazienka. Že je koupelna zralá na totální rekonstrukci, jsme věděli od nastěhování. Byla už opravdu ošklivá a nehezká, ale hlavně brutálně nepraktická. Rohová vana (nepoužitelná!) zabrala čtvrt koupelny, záchod druhou a veškerý úložný prostor tvořila jedna polička - sice od země až ke stropu, ale čtvrtkruhová, malá a hlavně otevřená, takže chronicky zbordeleně působící. Takže jsme se dohodli, že po svatbě a mém návratu do práce pořešíme koupelnu. Tak nějak na podzim... pak, že možná spíše v létě. No a nakonec nám šéf stavařů zavolal, že mu odpadla nějaká zakázka a mohli by přijít tak za čtrnáct dní.

S mírnou panikou jsme tedy vyrazili shánět a vybírat vše od vany po dlaždičky.

Cítím se požehnaná, že jsme se s mužem shodli na zásadních věcech - záchod obezdít do samostatné místnosti, rohovou vanu vyměnit za menší, nový dekor ladit do světlé barvy a dřeva, oba odmítáme taková ta "obnažená" umyvadla, o která by si naše dítka vyrazila zuby dřív, než by jim narostly. Tom  ještě bojoval za druhý záchod nebo bidet, ale to by zase bylo k nehnutí, takže jsem to s ním vyhandlovala za to, že přestane a za odměnu si vybere, jaký sprchový kout se mu zlíbí, protože ten současný, co má dole plastovou vaničku, bytostně nesnáší, zatímco mně vyhovuje (čti: jiný neznám, tak mi to nevadí :-D). Ve zbytku věcí ani jeden z nás nezastával radikální stanovisko, takže neprobíhaly žádné složité boje ani zdlouhavá vyjednávání. Jsem stejná paní domu, jako nevěsta - spousta věcí je mi jedno a nehrotím je. Nelpím na tom, jestli budou vodovodní baterie stříbrné nebo černé, hlavně, ať z nich teče voda a dobře se čistí, ne?

Aktuálně tedy náš byt vypadá zase jako skladiště. Z koupelny zůstaly jen základové zdi, i stěna do chodby se vybourala, museli jsme zrušit i sousední ložnici, z níž je sklad materiálu. Tom spí na zemi v pracovně, já u Aťule, postel je rozebraná, komoda a šatní skříně včetně většiny obsahu zabalené. Celá tahle část bytu je zaplachtovaná, za igelitovými dveřmi, stejně tak dole u schodiště, aby chlapi nechodili přes otevřený obývák. Rozrubali podhledy i v předsíni, aby se dostali pod vanu, takže aktuálně nosím pořád dokola buď zimní boty, nebo tenisky, a zimní nebo lehkou bundu, zbytek je kdo ví kde. Stavaři s námi tráví i soboty a na všem máme vrstvy prachu, přestože Tomovy igelitové zábrany zachytí HODNĚ a snažíme se stírat, utírat a vytírat, co se dá.

Ale to je jedno, protože na konci tohoto měsíce už snad budeme chodit na zbrusu nový záchod s bambusovým prkénkem, což je lepší, než současný nouzový kyblík s kopretinami. Nebudou nám tu šustit igelity, jakmile někde pootevřeme dveře nebo okno, nebudeme se muset bát chodit jen v ponožkách, sprchovat se nebudu chodit k mamce a div ne s cestovní taškou věcí (a stejně vždycky něco zapomenu) a zubní kartáček při uklízení dřezu nebudu omylem dávat mezi příbory, ale do jeho přihrádky v nové skříňce nad umyvadly.

Ale zvládáme to, i Aťule to zvládá. Přijala to, jak to je. Koupelna není a pánové stavaři v bytě jsou normální. Naučila se hrát pexeso, počítat to jedenácti, a ještě než oslavila své čtvrté narozeniny, začala perrrfektně drrrnčet. Ve školce si užila zvířátkový týden a poprvé se mnou zavítala do automyčky. Chodí do divadla, na hřiště, na pálení čarodějnic. Pečlivě si vybírá outfity, v obchodech se vozí místo nákupu ve vozíku, miluje babičkové dny a opékané párky, prostě spokojené dítě. Jen to zdraví, kdyby nás trochu více podrželo, naštěstí nic vážného, ale nějaké ty rýmičky a kašlíky se nám pořád vrací, takže se střídáme na paragrafech a nemocenských. Když onemocněla i na jarní prázdniny, které jsem vyhlížela od Vánoc jako prostor pro sebe a čas napsat diplomku, ani jsem to neobrečela. Zvykla jsem si. Však co, další příležitost být sama doma bude už v červenci, necelého půl roku, mrknu a je to tady! Hahaha, fňuk.

V práci je toho hodně, ale leccos stihnu vyřešit i z mobilu během cestování, občas si střihnu takovou poloviční noční, ale pořád to jde. Takže vlastně jediné, co opravdu nezvládám, je škola. A to mám o jeden předmět méně než minulý semestr. V pátek zkusím zkoušku z geometrie, ale z druhého předmětu ještě nemám odevzdané úkoly a z diplomky mám asi osm stránek. Státnice letos, a to ani v původně zamýšleném srpnu, nebudou. Ani moje ego se tomu moc nevzpírá, prostě nejde stíhat všechno a tohle může počkat. Takže zkusím aspoň ten jeden předmět zvládnout teď, druhý podle situace, diplomku napsat v červenci, než na srpen zavřou školky, a pak se můžu celý rok chystat na státnice. Takhle podané to zní i jako luxus, ne?

Tak se mějte luxusně i vy a dejte o sobě vědět. Vaše blogy stále čtu, v hlavě píšu komentáře, ale... tlačítko odeslat chybí. Ale pak se utrhne lavina a nasázím tam jeden za druhým! Snad brzy.

Snad zase dříve než za čtvrt roku...

P.S. A kdo chcete nášup, mrkněte pod heslo. Škodolibost povolena.