Na přelomu let

Pořád jsem tady. Aspoň v duchu. Aspoň pohledem na titulní stránce, kde vyhlížím stará jména a novinky z jejich života.

Roky plynou, ale některé věci se nemění. Jako třeba pravidelná krize, která mě na přelomu roku vždycky dostihne. Tentokrát na téma brutálně nestíháš klasifikaci v ZSV, máš přášerný skluz s učivem v matice, stejně to učíš všechno blbě a na ty státnice se taky nejsi schopná ani za půl roku naučit, co furt děláš, když máš doma věčně bordel jako v tanku?

Ale už to tak trochu znám, tak jsem si řekla, že to nějak překlepu těch pár dní, a až ve čtvrtek vyrazí Aťka po prázdninách do školky, nějak si to promyslím a rozplánuju. Takže jsem se pochopitelně vzbudila příšerně nachcípaná. Místo hlasu skřehotám, dávím věci, které by se hodily tak možná na Halloween, ale rozhodně ne v lednu, a jsem rozlámaná a unavená. Ale to už taky trochu znám, a tak vím, že stačí sjet k doktorce na CRP, dostat antibiotika a během dvou tří dnů se mi dutiny pročistí a kromě mě nikdo nic moc nepozná. Jenže tentokrát mě nemoc vypekla, CRP bylo nízké, takže jen viróza a doporučení šalvěje a ibalginu. Po dvou a půl hodině v čekárně jsem doufala v něco účinnějšího teda. Takže jsem na izolačce a modlím se, aby to ode mě Aťule nechytila, protože já to v práci s práškáma nějak přežiju, ale ona nemocná do školky nemůže, a já v lednu fakt musím do práce, protože jsem proležela už většinu října (ano, už i já jsem přišla o covidové panenství).

Tak nějak ani nevím, jak stručně vystihnout uplynulý rok. Posledních pět bylo vždy nějak přelomových, ale rok 2024 byl konečně rokem jakéhosi zklidnění situace a určité stabilizace. Čímž nechci říct, že bylo všechno super a mám za sebou výjimečně úžasný rok. I když vlastně ano, jen to moje úžasný aktuálně znamená skvělý, nic zásadního se neposralo!

Primární je samozřejmě stále Aťule. Na ní je uplynulý rok vidět nejvíc. Hned v lednu nás překvapila parádním R. Vzápětí začala počítat do deseti, teď už i dál. Jsme na tom skoro stejně, fňuk. :-) A k Mikuláši nechala rozřinčet i parádní Ř. Je to spíš nějakým jejím přirozeným talentem, než že bych si to připisovala jako svou zásluhu, ale stejně se tak trochu nadmu pýchou, hlavně když slyším ve školce, jak její kolegové ještě nezvládají ani sykavky. Umí se podepsat, udělala pokrok v kreslení a stříhání, zvládá přespat u babi nebo s tatínkem (ještě loni klidně, bez pláče, ale do noci vydržela opakovat "Na spaní tu ale potžebuju maminku."). Vykládá, vykládá, vykládá a argumentuje. Vždycky, když mě něčím setře, cítím směs pocitů, že je super, jak těžké je ji utáhnout na vařené nudli, ale že to je někdy sakra těžké už teď, takže puberta bude pošušňáňíčko. Nadále se totiž ukazuje, že je diametrálně jiná povaha než já. Mimochodem, ze všech kroužků na světě si vybrala zumbu a baletní přípravku. 

Druhá klíčová oblast v loňském roce pro mě byla práce.

Poprvé po mateřské jsem odpracovala celý kalendářní rok a musím říct, že to uteklo mnohem lépe, než jsem čekala. Zejména v loňském školním roce jsem chyběla v práci výrazně míň, než jsem se obávala, letos to taková sláva není - a to je teprve leden. Z práce mám smíšené pocity, na jednu stranu mě práce jako taková baví, na druhou stranu je časově opravdu náročná (přípravy dělám běžně do půlnoci) a stejně mám pocit, že to nědělám dost dobře, jako mí kolegové. Snažím se na sobě pracovat, zkouším nové metody, chodím na školení, ale pořád se mi nepodařilo setřást pocit, že bych pod kritickým pohledem obstála. Některé hodiny tedy ano, jiné ne. A dokud tam je to jiné ne (a dokud nám budou chodit neohlášené hospitace), tak jiné ne pro mě představuje problém. A stejně tak mám vážné obavy o výkony své maturitní třídy. Na druhou stranu si opravdu cením skvělé atmosféry v našem kabinetě, protože s kolegyněmi jsme si sedly a dost se spolu nasmějeme i radíme. A jedné jsem dokonce šla i na krásnou svatbu. 

S prací je samozřejmě provázaná moje škola, že jo. Tady je bilance, řekněme, dva ku jedné. Skvělé je, že jsem zvládla všechny zkoušky druhého ročníku v termínu (byť last minute a celý srpen jsem strávila studiem) a se solidními výsledky. Druhý úspěch představuje moje diplomka, kterou jsem napsala v červenci a nebojím se říct, že jsem si to i užila. Měla jsem ji docela dobře promyšlenou, ale během roku mi nezbýval čas sednout si a hodit to všechno do wordu. Napsala jsem ji v podstatě na první dobrou, na podzim se hodiny drbala s formátováním (radši bych napsala dvojnásobek textu, fujtajbl!).. No a mínusem je, že jsem se v tomto tempu nestihla naučit na státnice, takže je mám o rok odložené. Hnána vidinou nestrávit i příští léto učením, podala jsem si přihlášku k červnovému termínu, ale iuž teď se klepu, abych to stihla. Vychází to sice jen na jednu otázku týdně, kdybych si to chtěla rozvrhnout, ale vzhledem k tomu, že jsem za uplynulé čtyři měsíce stihla dvě (navíc ty, které se mi zdály nejlehčí)... no, nevím, jestli mě víc děsí maturity mých čtvrťáků, nebo moje vlastní státnice.

Přestože předchozí část článku zní asi poměrně vystresovaně, rok mi dopřál i mnoho skvělých věcí. Občas jsme si vyšli ve dvou za kulturou. S Aťkou a mamkou jsme strávily skvělé tři dny v Luhačovicích, kam jsme vezly babičku. Užila jsem si skvělých několik dní s návštěvou odtud ze serveru. O prázdninách jsem si dopřála takové mrhání časem, že jsem si zahrála svou oblíbenou počítačovou hru. Podařilo se mi naplnit větší část svých cílů na rok 2024. Občas jsem projevila náznaky toho, že se za sebe postavím a vytyčím hranice. Místo staré ošklivé koupelny, kterou jsme kvůli její nepraktičnosti ani nemohli plně využívat (Strašilka a její balada o rohové vaně by mohla mít sestru z mé strany), máme novou, ve všech ohledech lepší. A oddělený záchod! Ano, jsem ve věku, kdy mě potěší hajzl oddělený od umyvadel zdí. Během roku jsem si nacházela čas prakticky jen na jedno hobby - tvoření diáře v duchu bullet journalu, a na konci roku jsem se přiměla vytřídit i fotky od roku 2020. Takže teď budu objednávat 700 fotek k vytištění a dalších pět až osm let je budu lepit do tradičního fotoalba.:-) A v neposlední řadě jsem konečně připravovala Vánoce. V předchozích letech jsem buď dospávala noční kojení, nebo honila předtermíny zkoušek, ale letos jsem v předstihu pořídila všechny dárky, upekla poprvé sama cukroví (no a co, že jen perníčky a rohlíčky, ale luxusní!) a taky jsem připravila Aťce krabičkový adventní kalendář. Sice jsem kromě samolepek v okně a větvičky jmelí neřešila žádnou výzdobu, ale co, aspoň můžu mít nějaký další cíl příští, vlastně už tento rok.

A tak tady na přelomu let 2024 a 2025, stejně tak jako na přelomu let Kristových, tiše doufám a věřím, že splíny a hleny odejdou a čeká náš přijemný, obohacující rok.

Moc bych si to přála. 

I vám.