Projekt seberekonstrukce

Oč během studia stoupalo mé duševní obohacení, o to výrazněji chátrala má tělesná schránka. Je zajímavé, jak moc můžete klesnout, přestože začínáte prakticky z nuly. Slušnou kondici jsem měla snad jen ty dva roky, kdy jsem poctivě chodila několikrát týdně na jumping a bosu (na dokonce jsem se občas mihla i na TRX a kruhovém tréninku), ale tento fond jsem vyčerpala už během operace, rekonvalescence a následného brzkého těhotenství a porodu. Případné mikrozbytky jsem ze sebe vyždímala mnohem dřív, než na konci třiapůlletého kojení, péče o batole, stěhování, plánování svatby a všech postupných rekonstrukcích, které tady proběhly. A když už jsem se mohla mít lépe, rozhodla jsem se započít studium matematiky. První rok jsem z něj spíš těžila, protože Aťule po obědě spinkala, já se učila, jednou za měsíc se jela realizovat na výuku a pravidelně jsem si doplňovala dopamin výsledky zkoušek. Druhý a třetí rok jsem jela na dluh o rozměrech státního rozpočtu, jelikož jsem souběžně se studiem po mateřské nastoupila do práce, kde bylo všechno jinak, než jak jsem si to pamatovala.

A tak první, co šlo bokem, byl spánek. Vstávám těsně popáté hodině a do postele jsem se dostávala nejdříve v jedenáct, spíš později. Přípravy z předmateřských dob mi byly k ničemu, takže jsem vše přetvářela, jinak uchopovala, opravovala písemky, no a když bylo konečně hotovo, nastal teprve čas se učit. Poslední rok jsem dost výrazně šidila i jídlo. Na teplé a povětšinou domácí obědy jsem si sáhnout nenechala nikdy, ale moje snídaňová kultura je žalostná, kam až moje paměť sahá, a večeře jsem taky začala šidit. Prostě rohlík s taveňákem je hotový za pár vteřin a aspoň v deset večer nědělám v kuchyni hluk. Do toho provozní stresíky, nulový pohyb, kromě jedné masáže za měsíc prakticky žádná sebepéče, žádný čas na své koníčky a introvertní chvilky, no, jak řekla mamka: "Kdybys ty státnice nedala, tak ti řeknu, ať se na to vysereš, než se zhroutíš.". Vyčerpaná, nekonečně podrážděná troska s vahou o šest klio vyšší, než bylo mým standardem.

Jenže já jsem schopna sebereflexe. Až moc, ale tentokrát to bude k dobru věci, říkala jsem si. Jakmile jsem odstátnicovala, dopřála jsem si spánek chodit spát s Aťulí v osm večer - klasifikace byla uzavřena, už jen dojížděl školní rok ve znamení výletů a školních akcí, kterým jsem jako netřídní učitel jen zdálky přihlížela, takže odpadla nutnost večerních příprav. A jakmile začaly prázdniny doopravdy, spala jsem i ráno tak dlouho, jak mě jen Aťule nechala. Jen jsem litovala svých potenciálních volných večerů, kdky jsem se konečně mohla věnovat sama sobě a užít si introvertní chvíle, ale potřeba se dospat dostala větší prioritu. A když už jsem trávení večerů začala střídat, věděla jsem, že už zase mířím k lepším zítřkům.

V červenci jsem měla diář stejně plný jako během školního roku, akorát místo testů z literatury jsem tam zapisovala krevní testy a podobné záležitosti. Nastal čas navštívit snad všechny své doktory od zubaře po endokrinoložku, druhou rundu jsem pak obrážela s Aťulí, protože jsme měly ještě nějaké resty po pětileté prohlídce (nejen mojí vinou, ty čekací lhůty na EEG a ORL pro předškolní screening holt takové jsou). Všechno naštěstí dopadlo dobře, a tak jsem se rozhodla zainvestovat trochu i do své vizáže. Snad po roce a půl jsem si zašla na hloubkovou kosmetiku, zkrátit vlasy kus na ramena, přišemž jsem zjistila, že vlasy jsou asi nejodolnější část mého těla - můžu mít zničený žaludek, pocuchané nervy, migrény, ale vlasy mi ze stresu opravdu nepadají. To naopak přivodilo určitý stres mé kadeřnici, protože stříhala a stříhala, koš plný vlasů, že už neměla kam zametat další, a pořád bylo co prostříhávat. Pobídla jsem ji natřikrát, ať to projede ještě jednou, a pak jsme obě rezignovaly, když jediný znatelný výsledek bylo zkrácení. Myslím, že ta trocha živin, co jsem do sebe vpravila, šla výhradně do vlasů, a o to víc obdivuju zbytek těla, protože to asi žilo opravdu jen ze vzduchu. Zavítala jsem i na pedikúru, natěšená, že mi někdo hezky jemně obrousí a promasíruje nohy, jenže paní správně zmerčila můj velmi špatně (a velmi dávno) ukopnutý nehet na palci a příjemné posezení se změnilo v menší operaci, jejímž výsledkem byla bílá bambule v letních sandálkách, obtisky mých zaťatých dlaní v madlech křesla a výrazná úleva, takže to stálo za to.

Přestože jsem v létě žila o dost aktivněji a pohodověji, bolesti zad a hlavy přetrvávaly v častější míře, než jsem počítala. A tak jsem sebrala odvahu k něčemu, co jsem zvažovala už dlouho, a objednala se na fyzioterapii. Vyhlédla jsem si fyzioterapeutku ve vedlejší obci, kam to mám pět minut autem. Z webovek působila sympaticky a líbil se mi její seriózní, ale citlivý přístup, kterým se prezentovala. Pracuje kousek od místa, kde jsme slavili svatbu, ulice se jmenuje stejně jako ta naše a má stejný plot, jaký jsme mívala na Traktorce. To bychom si mohly rozumět. Překonala jsem stud, předvedla své pohyby a shodly jsme se, že kromě charakteru, který nehodnotí, mám pokřivené úplně všechno. Včetně vnímání bolesti, což mě překvapilo. Když jsem při různých chvatech a pohybech měla hlásit míru bolesti na stupnici 1-10, hlásila jsem dvojky, trojky. Tak mi zajela palci někam mezi kůži na krku a lebku, aby ze mě dostala něco zajímavějšího.

"Čtyři!"

"Tady mi klienti hlásí v průměru sedm," odvětila klidně. "Takže na vás musíme trochu překalibrovat měření."

Následoval pohovor, během kterého jsem si uvědomila, že vlastně neznám dny bez slabé, ale přece jen bolesti aspoň v nějaké části svého těla.

"Takže jsem hypochodr," povzdechla jsem si.

"Takže jsi hypochondr?" zeptala se mamka, když jsem jí to vyprávěla.

Ale prý ne. Prý i do svalových vláken a různých úponů se propisují různé vrozené vlastnosti, a někteří lidé, třeba já, mají tato vlákna citlivější na diskomfort. Jenže kvůli této senzitivitě pak vnímají nějaké nedostatky prakticky pořád, ale protože je to pro ně standardní stav, naučí se s tím docela dobře fungovat. Takže nějakou bolest vnímám skoro pořád, ale třeba jen na úrovni jedna tam, kde jiní už pociťují trojku. Takže já jsem vlastně opak hypochondra, akorát jsem se už dodrbala tak, že jsem se přece jen propracovala do vyšších čísel. Špatně já!

Pak jsme si ještě vyjasnily, jak mizerně ovládám nápodobu pohybů a metodiku správného provádění cviků, a dostala jsem pro začátek za úkol cvičit denně jen dva cviky. V podstatě založené jen na správném dýchání. No, nějak se začít musí. A když jsem se zhluboka nadechla do břicha a křuplo mi asi ve třech místech, pochopila jsem, že pro mě opravdu není malých cílů.

A protože jsem člověk svědomitý a vizuálně založený, navíc měsíc po státnicích už mi začaly chybět nějaké odškrtávací tabulky s úkoly, založila jsem si v diáři stránku s tabulkou, kde si značím, jak poctivě cvičím. Což jsem spojila i s dalšími předsevzetími, takže kromě fyzioterapie mám ve svém habit trackeru i kolonku na omezení sladkého, denní příjem zeleniny/ovoce, užívání vitamínů a pohyb a po měsíci si vyhodnocuju procentuální úspěšnost v jednotlivých kolonkách ("Ne hypochodr, magor jseš," okomentovala to má maminka). Ale rozhodla jsem se, že těch pět až šest kilo pomalu a nenásilně shodím.

Nikdy jsem nedržela dietu a rozhodla jsem se, že s tím ani nebudu nijak radikálně začínat. Vzhledem k tomu, jak jsem se však stravovala předtím, jsem si dávala určité šance, že bych mohla shodit už jen tím, že budu jíst pravidelněji a omezím sladké a tučné. Vyřadit to z jídelníčku a začít z fleku jíst zdravě, to bych nedala, ale omezení je udržitelné. Už jsem totiž nejedla sladké jen proto, že mám na něj fakt chuť, ale protože prostě jdu kolem a leží tam. Nebo protože dávám Aťuli, tak si dám taky. A taky proto, že nebudu čekat jen tak se založenýma rukama, než Aťule něco dodělá. Nebo protože jdu do kuchyně a komora je hned vedle, tak než se mi ohřeje jídlo v mikrovlnce... no, já se vlastně divím, že jsem přibrala jenom těch šest kilo.

Ale co hlavně přispívá ke zdraví a dobré náladě? Pohyb. Jenže kde ho vzít? V práci si sice skoro nesednu, kolem Aťule se taky docela nakmitám, ale systematický, vědomý pohyb mi chybí. Tom nám sic s Aťulí provedl servis koloběžek, a tak jsme si párkrát vyjely po cyklostezce, ale stejně jsem řešila hlavně Aťuli a její pohyb, ne svůj. Věděla jsem, že hledám spíše nějaké kardio, protože jestli je něco ultimátní nuda, tak je to posilování a navíc nesnáším fitness-centra. Já vím, že se tam snad každý soustředí sám na sebe a nikdo blbě nečumí, ale ti namakanci tam mě i se svými tréninkovými plány a fitness playlistem (doufám, že to je samostatný žánr, protože měl by být!) prostě odpuzují. Jumping jsem milovala, měla bych ho teď i blízko, jenže ten mi po operaci doktorka zatrhla minimálně do doby, kdy si chci zachovat plodnost. Tenis zbožňuju, ale udělat si čas na pohyb je pro mě vzácnost, a krát dva tu musí bejt, pokud si nechci chodit pinkat jen o stěnu. A něco mi říká, že tou jednostrannou zátěži bych si dodrbala to, co za těžké peníze a snahy při fyzioterapii napravuju. Na koloběžku tu mám jednu, možná dvě kratší vhodné trasy, protože bydlím na kopci. Dostat se zpátky na základnu by mi nepochybně posílilo srdce, plíce i svaly, ale chtěla bych začít pozvolna, ne skokem do nejvyšší zátěže, až budu aspoň pár metrů souvisle funět do kopce, než potupně slezu a prostě to vyjdu a koloběžku potáhnu vedle sebe.

Ale co už. Nebojím se. Pravidelně spím, zvýšila jsem příjem vitamínů a při ta dvě dechová cvičení mi krásně okysličují mozek. Já něco vymyslím!