Tlapka | Svatební šperky

Seznam možností, co všechno můžete mít na svatbě, je prakticky nekonečný. Na Facebooku snad obden žasnu, co všechno nevěsty nevymyslí a řeší s takovou samozřejmostí, jako by to byl naprostý standard a samozřejmá součást svatebního dne. Ale těch opravdu nezbytných položek je ve skutečnosti minimum, každopádně mezi ně patří prstýnky. A jejich výběru jsem se trošku bála. Patří mezi větší položky ve svatebním rozpočtu a budeme na ně koukat každý den, tak by se nám měly líbit. Oběma.

Nejvíc jsme se zasekli hned na výběru materiálu. Dobám, kdy snubáky = žluté zlato, už dávno odzvonilo a dneska je možností mnohem více. Dělají se nádherné dřevěné prstýnky, frčí různé kovy a slitiny, i to zlato už je v nabídce i bílé a růžové. A navrch ještě už neplatí, že snoubenic musejí mít prstýnky stejné.

Nejprve jsme si tedy ujasnili, že my je k sobě ladící cheme a oba je hodláme po svatbě nosit, čímž jsme vyřadili levné, ale nepříliš odolné varianty typu chirurgická ocel a stříbro. Tom pak snil o platině, wolframu nebo titanu. Kdo ví, kolik stojí platina, tuší, kde to zhavarovalo. :-D Zejména titan je ale naopak cenově dostupný a dá se krásně zpracovat - leštit, brousit, různě kombinovat s jinými materiály... ale zlato má jednu velkou praktickou výhodu, která nakonec rozhodla v jeho prospěch - dá se upravovat jeho velikost a v případě úrazu ho přestřihne i lékař na pohotovosti. Takže jsme se nakonec dohodli na bílém zlatu.

V dalším kroku jsem udělala průzkum po inernetu a zmapovala zlatnictví v okolí. Tom si vzal v pátek třináctého dovolenou a vyrazili jsme do terénu. Mnou vypsaná zlatnictví obsahovala i nemilá překvapení, jako bylo jedno na internetu důvěryhodné zlatnictví, které však sdílelo prostory se zastavárnou, klenotnictví, kde před námi byla fronta asi tří lidí, nebo cedule "Dnes zavřeno!".

Nejprve jsme zkusili štěstí v řetězci Brilas, protože tam jsem na doporučení z jeho webovek udělala rezervaci termínu. Trochu mě to po všech nadšených recenzích zklamalo. Paní sice byla milá a nabídla nám i drobné občerstvení, dobře nám poradila s některými praktickými věcmi, na které jsme se ptali, ale samotné prstýnky nás neuchvátily. A to nemůžu říct, že by měli malý výběr! Možná to bylo i tím, že na zkoušky používají jen makety prstýnků, takže některé byly poměrně oprýskané. :( Konkrétně jeden prstýnek, který se mi na netu líbil nejvíc, měli na ukázku jen ve verzi z žlutého zlata a už byla pořád poškrábaná. :( Takže jsme si nechali vypsat názvy těch prstýnků, co se nám líbily, změřit prst, abychom si mohli objednat online, a vzali si čas na rozmyšlenou. Dalo by se vybrat, ale za tu cenu tam nebylo nic, co by nás oba zaujalo.

Další zastávky na cestě patřily do již zmíněné kategorie nemilých překvapení, ale utěšovala jsem se tím, že stejně nejvíc spoléhám na vychvalovanou malou zlatnickou dílnu, kterou jsme si nechali na konec naší tour. Cestou jsme vlezli ještě do jednoho zlatnictví, které jsme míjeli a které jsem z nějakého důvodu na internetu nenašla... a byli jsme chycení. :-) Stačil jeden pohled na plata šperků, které nám paní ukázala, a hned jsme si začali ukazovat, co se nám líbí (čímž jsme zjistili, proč  nás předtím nic moc nezaujalo - zdá se, že ted frčí ploché prstýnky, kdežto nám se líbí klasické se zaobleným profilem). Paní navíc sama vypnula klimatizaci, jakmile Aťka pčíkla, a nabízela nám kapesníky, když viděla, jak se upatlala od jogurtu, který si bokem jedla v kočárku, zatímco jsme vybírali. A přestože se nám styl prstýnků líbil více, stály tady v průměru o několik tisíc méně.

Měli jsme pár dotazů, jestli by šly prstýnky trochu upravit, a ona hned, že jasně, ale že to by nám lépe řekl přímo zlatník, který je vyrábí, ale sedí na druhé pobočce přes cestu. To už jsem zavětřila povědomou informaci a bingo, byla to pobočka té dílny, na kterou jsem sázela. :-)

Long story short, další týden jsme se tam zastavili a prstýnky jsou objednané, čekáme na pozvání na zkoušku. Budeme mít design na míru a zaplatíme čtvrtinu toho, co jsme očekávali - jednak tam mají opravdu hezké ceny, jednak jsme dali protihodnotou staré zlato, co leželo roky v šuplících (díky mamce a babce!). Hurá!

Podle všeho je ale hlavním šperkem dne nevěsta. Děkuju pěkně. V kombinaci s mými záchvaty "jak-jako-třicet-proboha-dělejte-něco" jsem usoudila, že bych se o sebe měla začít trochu víc starat. Moje údržba ve stylu "stačí být čistá a umytá" není zcela dostačující. Takže jsem sebrala odvahu a objednala se poprvé na dentální hygienu (Zdravím, Strašilko!). Co je pro většinu lidí už dnes samozřejmé, pro mě bylo dlouho zapovězené, ale to by bylo jiné a ne zrovna veselé povídání. Prostě konečně jsem překonala tíhu minulosti a nechala si od někoho dobrovolně hrabat v držtičce. Hygienistka byla moc milá, pomohla mi vybrat mezizubní kartáčky (ty nejtitěrnější, a stejně musím mít na přední zuby jen nit) a nechala mě si zakrvácet jen finančně. :-) Horší je, že mi našla počínající kaz na osmičce. A ta svině ležatá by mohla dělat paseku, takže jsem se obratem objednala k zubaři a teď se tiše modlím, abychom se nějak pěkně a rozumně domluvili, co s tím.

Taky jsem se objednala k holiči a na kosmetiku. Pořádně vyčistit pleť jsem si nedala, co jsem doma s Aťkou, navíc jsem si na zkoušku nechala obarvit obočí. Odcházela jsem zděšená, ale naštěstí měla paní kosmetička pravdu a za dva tři dny se barva trochu vymyla a už to vypadalo tak, jak jsem chtěla - přirozeně. A jak řekla mamka: "Konečně je i z dálky vidět, že máš oči.". Tak asi díky, no.

A díky i Boudicce, která se mnou zkonzultovala výběr kosmetiky od Atoku, o níž jste se mohli dočíst v jejím nedávném /.... Začala jsem si denně čistit pleť a zdá se, že to po prvotní erupci začíná nést ovoce, tak snad to není jen nějaký pozitivní výkyv. Kdybych omezila prasárničky v jídelníčku, měla bych tvářičku určitě ještě hezoučtější, ale nic se nemá přehánět (A jak řekla mamka, když mě o víkendu viděla při zkoušení šatů: "Proboha, požer!". :-D).

Takže asi tak. Přípravy běží, nabalují se na sebe, a já se stále nestresuji. Sice mi tento týden odřekla termín vizážistka, ale hned mi psala, že má za sebe náhradu, takže nemusím hledat náhradu, ufff. Dárky pro hosty i rodinu jsou v procesu řešení, oznámení taky a za čtrnáct dní mě čeká rozlučka se svobodou, která by za mě ani nemusela být, ale Katka na tom trvala, že mi ji dluží.

Tak nevím, jestli bych se přece jen neměla trochu bát... :-)