Pokračování lázeňské vzpomínky. Zatlačuju slzu v oku. Jak mně tam bylo dobře!

Až na Máňu, teda.

Už dlouho mi v hlavě leží článek, kde bych shrnula své lázeňské zážitky. Pondělní apríl mi však připomněl speciální epizodu mého pobytu, která si samostatný příspěvek zaslouží.

Myslím, že po minulém článku si dlužíme zase něco veselejšího. A tak je tady hláškový speciál o oblíbené deskovce Carcassonne, kterou k Vánocům mamka koupila, abychom tmelili rodinu (ha, ha, ha... au). Podstata je jednoduchá: budujte svoji říši a nenápadně při tom blokujte rozšiřování konkurenčních impérií (mamka by řekla naserete se tam). Činíte tak pomocí kartiček, které k sobě postupně přikládáte na podobném principu jako v dominu - jednotlivé části krajiny na sebe musí po všech čtyřech stranách navazovat. Pravidla jsou velmi jednoduchá a stačila jedna cvičná hra, abyste si je osvojili.

Zjistila jsem, že tato hra má také toponomastický potenciál. Hlavně, co se týče zakládání měst. Města vynáší nejvíce bodů, zejména v případě, že se vám je povede uzavřít, aby nikde netrčela do prostoru neohraničenou stranou bez hradeb.

Dlouhodobí čtenáři jistě vědí, jakého ražení je naše rodina. Snaha o oragnizaci čehokoli bývá poměrně úspěšně, ale když už, tak už. Jako když jsme slavili mou lednovou první část státnic obědem v hospodě a po návratu jsme zjistili, že nikdo ze čtyř přítomných dospělých svéprávných lidí nevzal klíče od baráku. Takže jsme v neděli v poledne sháněli zámečnickou pohotovost přilepení na vrata garáže, abychom chytli signál na wifi a věděli vůbec, kam volat. Ale to už jsme tu jednou řešili.

Ve středu jsem byla aktérem mnohem jednodušší akce. Zdánlivě.

Minulý pátek se mi na večer nakupil program, kvůli kterého se mi nevyplatilo jet z práce na otočku domů. Navíc v té kose, která se v přesném načasování rozvalila krajem, aby mi znepříjemnila život. No, uznávám, tenhle podzim jsem měla štěstí dost dlouho. Ale k věci. Dočkala jsem se zkrátka plonkového odpoledne. Plánovala jsem ho využít tak, že zůstanu v práci a budu opravovat. Jenže jsem nedomyslela, že z úsporných důvodů se hned po obědě vypne topení. A protože máme v kabinetě už tak zimu, ve tři jsem si vzala vestu a za další půlhodinu se sebrala, bouchla za sebou dveřmi a vypadla do teplejších krajin.

Tak jsem prý slyšela, že na srazu píšáků se uzavřela dohoda, že o něm každý napíše. Protože jsem odcházela jako první (což je moje tradice, ale tentokrát mě to fakt mrzelo), nevěděla jsem o ní. Ale kdo jsem abych narušovala trendy? Spoustu jsem jich začala, a klidně je pro jednou ukončím - protože pokud vím, můj report je poslední chybějící. Vždyť už o srazu stihli napsat i ti, co tam nebyli! :-D

Tak jsme Katku vdali. Nejvyšší čas dořešit její rozlučku. :-)

Končili jsme tedy ve chvíli, kdy má za cíl jako zastávku nejdůležitější papír v domě.

Páteční večer, po zabydlení chaty, měl být jádrem celé rozlučky. Takové ty pasáže se striptéry, šerpováním nevěsty a podobně. Já ho měla v plánu vyplnit hrou, kdy se Katka pomocí luštění různorodých šifer dostala k dárku, který jsme pro ni nakonec přece jen měli k dispozici.

Problém byl, že Katka se nám ještě před odstartováním celé akce trošku povznesla do nálady, protože jsem se zdržela v kuchyni přípravou občerstvení...

Po dvou týdnech už se hodí napsat, jak probíhala rozlučka. Některé věci už jsou promlčené a rozhodně už jsme všichni střízliví. Ne, fakt, byli jsme hodní. A měli jsme kvalitní pití, takže nám bylo ráno dobře.

Odjezd byl nervózní, jak jste si mohli povšimnout i z posledního příspěvku. Dárek nakonec dorazil, čtvrt hodiny před naších odjezdem. Můj drahý už byl smířený s tím, že ho tu prostě necháme, počká na dárek a pak za námi dojede vlakem. Tedy - autobusem, vlakem, jiným vlakem, autobusem. Takže se mu setsakra ulevilo, když dárek převzal. A mně taky.

Postupně jsme do auta naložili naše bágly, půjčenou bečku piva i s chlazením, spacáky, velkou tašku jídla... v Ostravě totéž, přistoupili další dva hoši. Ano, na rozlučce nevěsty bylo více mužských než žen, to víte, áj-tí. A pak začala jízda, divočejší, než samotná rozlučka.

Včera se konal druhý z koncertů, na které jsem se v červnu vypravila. Mamka chtěla jít do Olomouce na Anastaciu, tak jsem vyrazila s ní.

Odjížděla jsem řádně nevrlá. Zaprvé, čím blíž nějaká akce je, tím míň se mi chce. Situaci zhoršuje, pokud se jedná o akci večerní nebo přespávací.  Ne, že bych si pak neužívala, ale před odjezdem v duchu hledám vytáčky, jak z toho ven. Zadruhé, koncert odsunuli ze soboty na neděli. Zatřetí odsunuli start Anastacii až na devět hodin, aby před ní mohla být kromě avizované Debbie ještě druhá předskokanka - a to se podržte, Emma Smetana. Jsem netušila, že vůbec zpívá. Začtvrté jsem věděla, že druhý den jdu do práce, navíc na sedm, a navíc poslední den výuky podle rozvrhu, kdy už jsou však uzavřené známky, což by byl důvod k nasranosti sám o sobě. A zapáté v Ostravě bylo asi patnáct stupňů a pršelo. To chceš, když jdeš na koncert pod širým nebem.

Prostě kdyby mi někdo řekl, nejezdi a naval lístky, skočila bych šipku do postele.