Logistický oříšek

Dlouhodobí čtenáři jistě vědí, jakého ražení je naše rodina. Snaha o oragnizaci čehokoli bývá poměrně úspěšně, ale když už, tak už. Jako když jsme slavili mou lednovou první část státnic obědem v hospodě a po návratu jsme zjistili, že nikdo ze čtyř přítomných dospělých svéprávných lidí nevzal klíče od baráku. Takže jsme v neděli v poledne sháněli zámečnickou pohotovost přilepení na vrata garáže, abychom chytli signál na wifi a věděli vůbec, kam volat. Ale to už jsme tu jednou řešili.

Ve středu jsem byla aktérem mnohem jednodušší akce. Zdánlivě.

Měla jsem se dostavit pro výsledky svého předoperačního vyšetření. Protože tu udeřila zima, ochladilo se a napadl i sníh, a zvesela a hustě padal, i když jsem měla vyrazit, řekl děda, že mě k doktorce zaveze autem. Taková ta pomoc, která fakt pomůže. Jelikož kdybych chytla jen blbou rýmičku, celá operace padá, že. A to je v procházce na půl hodiny jedním směrem velmi snadné, že.

Když jsem slezla dolů, děda už se chystal. A babka se taky oblíkala. Že prý, až mě děda zase doveze, tak mě v autě vystřídá a nechá se zavézt na nákup.

"A proč nejedeš rovnou s náma?" zeptala jsem se.

"To nestihnu, to je moc brzo."

"Dobře. Takže budeš doma, až přijedu? Neberu si klíče."

"Jo, budu."

Podle plánu jsme s dědou odjeli. Děda přistavil u domku, kde ordinace je, a řekl, že se zajede otočit na konec ulice. Tak jsem vběhla dovnitř, tam chrlchlající zdroje kéž-by-jen-rýmiček, přetáhla jsem si šátek přes pusu, zaklepala na sestru, vzala výsledky, a vrátila se na ulici.

Děda nikde.

Tak jsem mu volala. Sdělil mi, že akutně potřeboval na záchod, takže to otočil domů, ale že už zase jede zpátky. Víte, on bere nějaké tabletky na zadržování vody. Vzal si ji jako tradičně ráno, a to on ví, že se pak nesmí vzdalovat, protože účinkují velmi rychle, jenže zrovna dneska se mu jejich nástup poněkud opozdil. Praktické.

Takže jsem chvíli počkala, zprávy v obálce chránila vlastním tělem, a děda opravdu za pár minut dorazil. Nasedla jsem a jeli jsme domů.

"Máš klíče?" zeptal se mě.

"Ne. Však babka mi otevře, když ji budeš nabírat."

"Ale ona to změnila a už je v obchodě, když jsem jel pro tebe."

Tak jsem si zakurvovala a pak ho lanařila, ať mi půjčí svoje klíče. Chvíli se bránil, že nebude spoléhat na babku, že ona má ty svoje, ale pak jsem ho utloukla argumentem, že i kdyby neměla, tak jim přece otevřu já, protože už budu doma.

Takže jsem za chvíli dorazila domů za pommocí dědových klíčů. Náš pes, už tak pitomý, byl ještě více zpitomělý, že se mu tam točíme jak apoštolové na orloji.

Jen co jsem vyšplhala nahoru, umyla si ruce a obličej a převlékla se do domácího, telefon. Děda volal SOS, že to na něj zase jde, a že jede zase zpátky, protože babka zas skupuje, co jí přijde pod ruku, a ať mu jdu fofrem otevřít dveře, když mi dal klíče.

"A chceš přední, nebo zadní vchod?" ptám se.

"Verandu!"

Tak jsem šla dolů, totálně pitomý pes mě znovu vítal, a odemkla jsem zadní vchod, kterým se u nás přichází přes balkon. Jen co jsem se vrátila nahoru, dole začal vyzvánět zvonek. Děda čekal u předního vchodu. Když jsem se ho ptala, co tam dělá, zdrbal mě, že mi jasně řekl, že chce otevřít verandu, že to vzadu je snad terasa, a prohnal se kolem na záchod, div že nepošlapal už naprosto zpitomělého psa, který během deseti minut přivítal pět várek přichozích. Tak jsem se podívala na ty tři schody přikryté stříškou, a usoudila, že máme o verandách každý jinou představu.

Vrátila jsem se nahoru. Jen co jsem si sedla, telefon. Myslela jsem, že volá mamka, jak jsem dopadla, ale ne. Babka. Vychrlila na mě, že co se děje, že když vylezal před obchod, viděla dědu odjíždět, a nemohla se mu dovolat. Tak jsem jí řekla, že nemohla, protože jsem s ním mluvila já. A ona, že byl nedostupný. Zopakovala jsem jí svou repliku a ona mi tu svou. Až když sjem zařvala, došlo jí, že to asi myslím vážně, a že by si měla poslechnout, co říkám, a že asi opravdu nemůže mít hovor se dvěma lidmi naráz.

Takže jsem šla zase dolů. Děda už se zase oblíkal. Vyřídila jsem mu, že babka už ho čeká a že se mu nemohla dovolat. Tak zas začal pro změnu vyrývat, že se nezblázní, a že to je zvláštní, že se mu každý dovolá, a stařenka ne, a že blbější telefon už jí koupit nemůže. Tak jsem se babky zastala, že problémy s technikou mívá většinou on, ale že se mu ani dovolat nemohla, pokud se snažila právě v době, kdy mluvil on se mnou o tom, že se vrací domů.

No, bylo to složité. Ale za dalších pět minut už jsme byli doma zase všichni tři a i pes, zmožený neustálými vlnami vítání, padl vysílením.

A kdy jste chodili tam a zpátky jako blbci vy?