Apríl! Karma! (pokračování)

Pokračování lázeňské vzpomínky. Zatlačuju slzu v oku. Jak mně tam bylo dobře!

Až na Máňu, teda.

Jájina strategie se ukázala jako funkční. Máňa pochopila, že u nás jí už pšenka nepokvete. Vídaly jsme ji kouřit před domkem nebo občas kráčet po stezce k rehabilitačnímu pavilonu, se Sisi se občas podzravila v chodbách, ale jinak od ní byl pokoj. Večerní sedánky ustaly. Teda její sedánky, ty naše konečně začaly a s Jájou jsme se pořádně nařehtaly.

Ale nestačilo nám to.

Sblížily jsme se natolik, že nastal čas na interní humor. Série drobných příhod vyústila v ustálené rčení, že Sisin názor nikoho nezajímá, ale ani to nestačilo. Ani heslovité hlášky typu svatyně nebo šálek, které Jája první večer nechápala. Chtělo to z někoho si vystřelit.

Sisi měla slíbený rozpis, ale ani po třech dnech urgencí se jí nedařilo ho získat. Dokonce jí sestra řekla, že už ho ani mít nebude. Zato já jsem měla už třetí verzi, z toho dvě nevyžádané. Když pak byla v bazénu kolem třetí, kdy sestry zpravidla pro nové rozpisy volaly, měla jsem chuť jí po návratu říct, že ho tam přece jen má. Ale přišlo mi to slabé.

Jak na to nám ukázala naše spolustolující Kája. K jejímu kamarádovi z vedlejšímu apartmánu se nastěhoval nový spolubydlící. Kamarád byl zvědavý, co je to za chlapa, ale nechtěl se hned jít dívat, tak si od něj vzala klíče a šla se podívat ona. A sehrála prý perfektní scénku, že tam budou její poslední noc bydlet spolu. Chlap prý úplně ztuhnul, když mu tam nakráčela, v kuchyni si vzala pití a zase zmizela, ovšem předtím mu s úsměvem potvrdila, že ta už obsazená postel v pokoji je její. Nechali ho při tom ještě asi hodinu, než se kamarád sebral odvahu jít představit. V té době údajně hledal penziony v okolí, aby paní neuváděl poslední noc pobytu do rozpaků.

Konkurence tedy byla silná. Hloubala jsem nad fórem dlouho, ale nic mě nenapadalo. Na přemýšlení jsme přitom měly času dost. Třeba už týden jsme se Sisi dumaly nad tím, proč ve druhé směně strávníků sedí u našeho stolu jen jeden člověk. To se totiž dá poznat podle stravovacích kartiček ve fóliích na stole, kam jsme si obden zapisovali čísla zvolených obědů na další dny.

"Myslíš, že ta druhá směna je volnější?" ptala se Sisi, protože u nás bylo beznadějně plno. Kdykoli se po snídaních uvolnilo pár míst po propuštěných pacientech, k obědu už usedalo nové osaznestvo.

Pokrčila jsem rameny. "Nemám tucha. Ale i tak je divné, že tady sedí sám týden. Přece i pro obsluhu je jednodušší prostřít méně stolů, než je obsazovat po jednom..."

Fór se nedařil, ale tuhle záhadu jsme rozluštily.

Necelý týden před odjezdem si ke mně Sisi přisedla, když jsme se potkaly před vodoléčbou.

"Víš, co jsem zjistila?"

"No?"

"Máňa sedí při jídle u našeho stolu. Tam, kde sedává Pán."

"My se jí snad nezbavíme," zakroutila jsem hlavou. "No, ještě štěstí, že chodí ve druhé směně..."

Chvíli nám nedocházelo, co to znamená. Až pak jsem prozřela.

"Tím je ovšem záhada vyřešena!" rozřehtala jsem se.

"Jaká?"

"No kdo a proč sedí u toho stolu už týden sám!"

Po krátkém momentu ohromení jí to taky secvaklo a rozesmála se taky.

"Myslíš, že to s ní nikdo nemohl vydržet ani u jídla?"

"Jestli jim hned druhý den popsala svůj průjem?"

"Máš recht," prohlásila Sisi a tím se téma zdálo být uzavřeno.

Jenže pak jsme se vracely po obědě na pokoj, nacpané nějakou lahůdkou. A smály jsme se Káji, která si pokaždé objednala nějaký experiment a pak se nestačila divit, co jí to přinesli. Byla to taková milá tradice, rituál našeho stravování. Podobně jako chození po večeři na zákusek do cukrárny na kolonádě. Vždycky jsme si svědomitě prohlédly nabídku, vybraly si a pak, přežrané ještě od večeře, bez objednávky odešly.

"Ty, Sisi," nadhodila jsem se zasněným výrazem. "To by byla smůla... kdyby si někdo objednal nějaké pořádně nezdravé jídlo... a z nějakého důvodu mu přinesli tofu s klíčky, že?"

"Byla, no."

"A všimla sis, jak tam přitom ty objednávkové kartičky leží bez dozoru?"

Mlčela. Ale už mě chvíli znala, tak jí brzy došlo, že to neříkám nadarmo.

"To neuděláš!"

"Ne," přiznala jsem. "Ale představa je to krásná."

Napodobila jsem razovity přízvuk tak, jako nikdy v životě. "Co to je toto? To neni moje! Neumite čist? Ja sem chtěla ten řyzek, ne nějake co to je. Nějaku pohanku. To nechcu! Ja chcu řyzek!"

Sisi spadla do škarpy. Bavily jsme se tou situací ještě ve chvíli, kdy se domů vrátily Mája s Jájou. Zopakovala jsem jim svou scénku a obě se nadchly.

"To musíš udělat!" přesvědčovala mě Jája.

"Ne, mně stačí jen ta představa. Fakt se mi ulevilo."

"Ale houby, to je skvělý fór."

"Nechtějte to po mně," bránila jsem se. "Ale představte si to... představte si, jak sem zase přijde a řekne: neuvěřyte, co se mi dneska stalo u oběda... sem si objednala řyzek, ne, a oni mi donesli tu, tu pohanku či co to je! Tož su blbi? Či bych si ja dala pohanku kurva?"

"Bych jí řekla, že už nemá chlastat, jak už ani neví, co si tam píše," gradovala storku Jája a přiznám se, že mě to celkem nalomilo, abych to riskla. :-) 

Ups, historka se rozrostla ze dvou polovin na tři... takže pokračování ještě příště. A vy už můžete tipovat, jestli jsme do toho šly, nebo ne. :-D