Tlapka | Apríl! Karma! (1/2)

Už dlouho mi v hlavě leží článek, kde bych shrnula své lázeňské zážitky. Pondělní apríl mi však připomněl speciální epizodu mého pobytu, která si samostatný příspěvek zaslouží.

Měla jsem štěstí - ubytovali mě v apartmánech - pouhý rok starých bungalovech, do kterých jsem se zamilovala. Každý z nich tvořily dvě ložnice pro dva s vlastní koupelnou. Pokoje spojoval společný obývák s kuchyňkou. Ale ubytování je jen půlka úspěchu - stejně, ne-li více, záleží na spolubydlících. Já měla štěstí na Sisi, slečnu o něco mladší než já. Vycházely jsme spolu velmi dobře, často se zasmály a až mě překvapilo, že jsem nevyhledávala více chvilek o samotě.

Ve druhé ložnici bydlely Dája a Pája. Dája se nastěhovala den po nás, ale její pobyt už se chýlil ke konci. Absolutně jí to neklapalo se spolubydlící, a tak se na posledních pár dní přesunula doslova o dům dál - k nám.

Druhý večer po našem příjezdu za nimi přišla návštěva. Chovala se dost suverénně a podle intimností, které vyprávěla ženským odvedle, jsme myslely, že už jsou to staré známé. Ano, pohybovaly jsme se v medicínském prostředí, ale o svém nejsilnějším průjmu, kdy to přímo stříká, přece nevytrubujete hned každému, že. Navíc, když vás kromě viditelných posluchačů musí skrz papírové stěny slyšet i dvě naprosto cizí osoby z vedlejší ložnice - obzvlášť, když si sednete hned ke spojovacím dveřím a halasíte tam svým hrubým, na první poslech vychlastaným a vyhuleným hlasem. Asi do jedenácti večer, ale co už.

Další ráno se nám Pája omlouvala, jestli nás rušily. Mávly jsme nad tím rukou, protože nás překvapila novinka, že šlo právě o předchozí Dájinu spolubydlící. Jakože cože? Tak se poštěkají, až se musí rozstěhovat, a pak návštěva, jako by se nechumelilo?

Zkrátím to - situace se večer co večer opakovala. Madam Máňa (malá, snědá, tváře divé.... :-D) chodila vedle pít a halekat každý večer. Dokud do jedenácti vypadla, se skřípěním zubů, ale budiž. Když začala probírat, jak byla na potratu (asi čtvrtý den našeho pobytu), vzala jsem si sluchátka. Chvílemi mi bylo ženských líto, když jsem slyšela, jak ji marně přesvědčují, ať tak neřve, a ráno se nám za ni omlouvají. Nechtěla jsem dělat virvál, a tak jsem ji vyhodila, až když dělala randál ještě v jednu ráno, a bylo mi srdečně jedno, že je to Dájina rozlučka před odjezdem.

"Ona není zlá, jenom moc pije," omlouvala ji Pája. Já bych řekla, že si celkově neviděla do huby. Slyšela jsem, jak o mně a Sisi říká, že jsme důležitý kravky, když s nimi ani neposedíme a jsme zavřené u sebe. To jsem tam málem vletěla znovu, že důležitý kravky by netrpěly ty její cancy dávno po večerce, ale jestli chce, tak jí ukážu, co je důležitá kravka zač. Ale neudělala jsem to, protože už jsem měla vytažené čočky a chtěla bych vidět její výraz. :-D To byl přesně ten typ, co měl plnou hubu toho, jak ví, že nesedne každému (proč asi), ale že když s ní mají lidi problém, mají jí to říct na rovinu, a jakmile jste jí něco jen naznačili, udělala scénu a urazila se. :-D Hlavně, že jde s každým automaticky na tykačku...

Druhý den jsem o tom promluvila Páji, která se topila v rozpacích. Asi s Máňou hodila řeč, protože přišla za Sisi a omlouvala se jí, že to tak vůbec nemyslela, ale mluvila o něčem úplně jiném, co vlastně vůbec neřekla. Prostě měla dost. :-D

Nicméně, zpátky k mejdanu. Další den se Pája před madam Máňou radši zapřela, že je jí špatně. Spřízněnou duši při tom našla v Máje, která se k nám přistěhovala... od Máni! :-D Jsme fungovaly jako záchranná stanice, či co. :-D Ale následující večer už jim to bylo blbé a pustily ji zase dovnitř. Ono totiž nebylo zbytí. Když se nedoklepala na ně, šla klepat na nás. No to víš, že jo. A když ani to nepomohlo, obešla apartmán a začala klepat přímo na okno do obýváku. Pomoc!

Občas se poštěkaly, Máňa třískla dveřma, a když vzápětí zjistila, že se nemá kde zašít, tak se zase vrátila udobřit. Ženský si pak odpustily, plánovaly, jak si musí dát sraz i po lázních... do chvíle, než Máňa požadovala po Máje, ať přepne z Ulice, kterou měla Mája rozdívanou, na Prostřeno. Pak se zase porafaly a tak pořád dokola. :-D

Situace se vyřešila, když odjela i Pája a nastěhovala se Jája. Bylo jí přes padesát a když jsme ji se Sisi upozornily na situaci, jasně řekla, že si od žádné Máni nenechá srát na hlavu. A nezklamala nás.

Když se Máňa nahrnula dovnitř, přestože jí Mája říkala, že je unavená a už bude jen chvíli koukat na telku, Jája se jí představila a dál si nerušeně četla. Na Mániny otázky odpovídala jednou větou a bez záminek k další konverzaci. Máňu to nevyvedlo z míry a hustila do ní dál.

"Mája je dobrá baba," halasila. "Ale my spolu nemůžeme bydlet. Ona tvrdí, že chrápu. Sem ale vůbec nespala. Tak šla."

"Já bych se odstěhovala taky," odpověděl okamžitě Jájin klidný hlas a my se Sisi jsme se v naší ložnici tiše svíjely smíchy. Máňa se na pár vteřin odmlčela, ale pak pokračovala. Jájin stěr vůbec nepobrala.

"Však Haně, co tam se mnou je včil, to vůbec nevadí. Mája to přehání, tvrdila, že chrápu, i když jsem nespala, hele. Sem se ještě dívala na televizi. Si to to, sugerovala! Já chrápu, ale ne tehdy. Sem nespala vůbec."

"A to chrápete každý večer, nebo jenom když si dáte alkohol?" vyslovila nevinným tónem Jája svou jedinou otázku na ni a Sisi málem spolkla polštář, kterým dusila smích.

Trvalo asi pouhou hodinku, než Máni došlo, že s Jájou jí pšenka nepokvete a že si s ní na seznámení nepřipije, takže zvedla kotvy a odplula do noci hledat novou oběť.

"To je ztracený případ," řekla Jája a postavila na stůl flašku Jagermaistera, aby si připila s námi. Byl to první večer, strávený v obýváku v sestavě našeho ubytovaného kvarteta. A nebyl poslední. I když bychom mohly být Jájiny dcery, jak sama řekla, sedly jsme si báječně a každý další večer do našeho odjezdu trávily dlouhým povídáním s výbuchy smíchu.

Ale to nám nestačilo. Znáte to, s jídlem roste chuť. Napadlo nás, jestli tomu smíchu nejít ještě trošku naproti. Ale o tom až příště...