Rande sama se sebou

Minulý pátek se mi na večer nakupil program, kvůli kterého se mi nevyplatilo jet z práce na otočku domů. Navíc v té kose, která se v přesném načasování rozvalila krajem, aby mi znepříjemnila život. No, uznávám, tenhle podzim jsem měla štěstí dost dlouho. Ale k věci. Dočkala jsem se zkrátka plonkového odpoledne. Plánovala jsem ho využít tak, že zůstanu v práci a budu opravovat. Jenže jsem nedomyslela, že z úsporných důvodů se hned po obědě vypne topení. A protože máme v kabinetě už tak zimu, ve tři jsem si vzala vestu a za další půlhodinu se sebrala, bouchla za sebou dveřmi a vypadla do teplejších krajin.

Kam teď?

Shodou okolností jsem s sebou ten den táhla z práce tři tašky a spoustu neskladných bebechů. Nejen kvůli mrazu jsem tedy potřebovala, aby to bylo místo co nejblíže MHD, a zároveň po trase na večerní program. Ideálně s občerstvením. A tak jsem nakonec skončila v kavárně, kam jsem v létě občas zavítala pro domácí zmrzlinu. Tentokrát jsem se pozvala na horkou čokoládu.

Měla jsem schůzku sama se sebou, což je rekordně neobvyklé. Jsem zvyklá trávit čas sama a mnohé takové okamžiky si užívám. Ale odehrávají se v zázemí, v soukromí. Že bych si šla sama někam sednout je věc nevídaná.

Uvítala jsem, když mi počáteční samotu ulehčil hned při vstupu jakýsi sympaťák. Viděl, kolik vleču věcí, a otevřel mi dveře. Poděkovala jsem mu a on mi odpověděl neurčitým slovanským jazykem. Ha, slovanská vzájemnost. Myšlenka národního obrození stále žije.

V pátky bývám přepracovaná.

Složila jsem všechen svůj náklad ke stolku. Spíš ke stolu, protože byl pro osm lidí, jenže jinde nebylo volno. Na druhém konci se usadily dvě Polky. Takže spokojenost. Šla jsem k pultíku a objednala si horkou čokoládu, kterou jsem si tady ještě nikdy nedala. Tuhle kavárnu otevřeli v době, kdy jsem z fakulty odcházela, a tak jsem tu byla jen jednou na nějaký workshop. Jiný tu ostatně právě probíhal ve vedlejším křídle kavárny a bylo narváno. Zatímco jsem čekala na čokoládu, zkoušela jsem zjistit, o co jde, ale nějak jsem to nevstřebala. Za roh jsem neviděla. A když jsem se tak rozhlížela po kavárně, kterou od mé poslední návštěvy konečně zabydleli (na tom workshopu jsme seděli v bundách), pustili organizátoři hlasy do bedýnek, aby byly slyšet i v levém křídle u pultíku a nikomu nic neuteklo. Jak jsem tak okouněla, jakási dobrá duše si myslela, že jsem fascinována tím zvukem a proto se tak rozhlížím, odkud jde, mi to vysvětlila. Očividně bych neměla do kaváren chodit sama, neb tam vypadám jako debil.

K tomu dojmu jsem ovšem teprve měla přispět měrou vrchovatou. Když jsem si odnesla čokoládu s hustou pěnou v úžasném a hlavně velkém plecháčku, všimla jsem si, že tam mají i džbán s vodou a citronem k volnému rozlévání, což jsem vzala až příliš doslova. Ehm. Nalila jsem si skleničku vody k zapíjení té čokolády a u stolu jsem si ji okamžitě celou převrhla na kalhoty. Slovanská vzájemnost zafungovala podruhé a Polky z druhého konce stolu mi podaly ubrousky, abych utřela aspoň tu trochu vody ze stolu. Jenže většina se už vpíjela do mých kalhot, naštěstí černých, takže to nebylo vidět. A naštěstí zateplených, takže se voda skoro nedostala až na kůži a když jsem za hodinu a půl odcházela, byly nohavice už skoro suché.

Na prvním rande se holt nějaký trapas stát musí. Ale musím říct, že sedět si jen tak v kavárně a číst (písemky jsem nakonec nechala ležet bez povšimnutí v tašce, abych je náhodou taky nepolila, že jo), je velmi příjemná zkušenost.

Asi si někdy dám druhou šanci.