Myslím, že po minulém článku si dlužíme zase něco veselejšího. A tak je tady hláškový speciál o oblíbené deskovce Carcassonne, kterou k Vánocům mamka koupila, abychom tmelili rodinu (ha, ha, ha... au). Podstata je jednoduchá: budujte svoji říši a nenápadně při tom blokujte rozšiřování konkurenčních impérií (mamka by řekla naserete se tam). Činíte tak pomocí kartiček, které k sobě postupně přikládáte na podobném principu jako v dominu - jednotlivé části krajiny na sebe musí po všech čtyřech stranách navazovat. Pravidla jsou velmi jednoduchá a stačila jedna cvičná hra, abyste si je osvojili.
Zjistila jsem, že tato hra má také toponomastický potenciál. Hlavně, co se týče zakládání měst. Města vynáší nejvíce bodů, zejména v případě, že se vám je povede uzavřít, aby nikde netrčela do prostoru neohraničenou stranou bez hradeb.
Takže toto je základní karta - pič. Podotýkám, že toto slovo se neskloňuje.
Dvojpič. Existuje i ve variantě, kdy se jednotlivé pič dotýkají rohem - leží na přilehlých stěnách kartičky.
Triple pič.
Pič quattro!
A tuhle kartu se zdráháme pojmenovat.
Pič je skvělá karta. Uzavíráte jimi velká města, která přinášejí hodně bodů. Ale taky fungují stylem "malá domů", a to v případě, že dáte dvě pič k sobě.
Tím vzniká pička. V případě, že se vám daří budovat více těchto polis v jedné lajně (často za pomocí dvojpič), hovoříme o dvojpičí, trojpičí a tak dále.
V nejbližší řadě vidíte tzv. vinutí - vedení cesty až do... někam. Nebo nikam? Vinout můžete pomocí nudlí a zákrut.
Já: "Mami, neuhodneš, jaké téma bylo poptávané do Kvízu. Carscassonne! Tak jsem ho zpracovala."
Mamka: "Proboha, nedalas tam naši terminologii, že ne?"
Tomáš: "Jééé, no... vidíte... jestli to budeme chtít zahrát i s mojí mamkou, tak tohle by mohl být trochu problém."
Kromě měst a cest můžete ještě budovat kláštery (na fotce uprostřed pod jezerem a napravo od něj). Klášter představuje instantní body, protože dostanete bod za každou kartu v jeho sousedství.
Aby se vědělo, čí pozemky jsou čí, obsazujete je za pomocí svých pinčlíků. Zásada však je, že můžete obsazovat jen aktuálně přikládanou kartičku a zároveň území, které už neobsadil někdo jiný. Těch máte samozřejmě omezený počet, ale jakmile uzavřete budované město ze všech stran hradbami, nebo rozcestím/městem ukončíte cestu, případně obstavíte klášter ze všech stran, pajdulák se vám vrátí a můžete ho použít znovu. Je tak třeba dobře zvážit, jestli daný projekt má šanci na ukončení.
Já: Chceš mi říct, že tím, že nedoložíš kartu na tohle jedno místo, sis zablokovala čtyři pinčle?
Mamka: Drž hubu!
Takže asi tolik ke tmelení rodiny.
V prvních hrách mě mamka opakovaně nařkla, že jsem socka, protože jsem si zabírala mapu ve velkém. Nutno dodat, že strategicky, takže jsem měla všeho dost - pinčlíků, uzavřených měst, bodů... Ale mamka z toho setrvale vinila mě. A tak jsem začala taktizovat, abych jí dala důvod. Nejprve jsem se bavila tím, že jsem jí k městům nastrčila nějakou příjezdovou cestu, protože pič s cestou je vzácnější varianta, než prostá pič. Kupodivu se jí to zalíbilo natolik, že v tom plynule pokračovala, ovšem ve svůj neprospěch.
Mamka: Kdo tady dal tu debilní cestu?
Já: Ty.
Mamka: Už zase?
Já: Jo. Potřebuješ mě vůbec k té hře?
Mamka: To není sranda.
Já: Všimni si, že už se ani nesměju.
Nutno vysvětlit ještě jedno věc. V IQ testech jsem vždycky ztroskotala na takové té části, kde máte rozložené kostky s různými symboly a jiné věci na prostorovou představivost. Kdyby se o totéž pokoušela moje mamka, tak se jí ten test asi samovznítí.
Já: Na té kartě máš dvě louky a dvě cesty. Fakt se ji snažíš napasovat k tomu městu?
Ona se teda pokaždé brání, že si prostě musí kartičku na každé místo přiložit a pootáčet a mám si to své To tam teda nedáš nebo Ani to nezkoušej nechat od cesty, jenže to bychom pak hráli jednu partii celý večer. Když tam to město není, tak ho asi točením nevytvořím, že jo, to není keramika na kruhu! Musela jsem mamce pohrozit, že jí koupím takovou tu hračku pro mimina, jak strkají správné tvary do vyřezaných dírek, ale pak se fakt zlepšila. Udělala značné pokroky. Dokonce jednou vyškolila Tomáše.
Tom: "Hm... dvojpič s cestou. Kam s ní?"
Mamka: "Triviální, vole."
Prosím vás, vole je z těch mírnějších citoslovcí, které u nás, v jinak slušné rodině, při hře padají. Což trochu souvisí i s původním tématem - zpět k taktizování. V další fázi, když jsem poznala, že si mamka zaškodí sama, jsem objevila, že když už si něco nezazdí, dá se přiložit a obsadit karta tak šikovně, že se můžeme o město poprat. Že mě buď musí odříznout (nejčastěji pomocí dvojpič nebo rozcestí), nebo si body připíšeme obě, případně ji ve městě dokonce početně převážím a schramstnu body jenom já.
Ano, přiznávám, jsem s... stratég.
Ale ani mně občas nejdou správné karty.
Já: Zasrané zkurveniny!
Když vám totiž jdou dobré karty, tak ani moc taktizovat nemusíte.
Mamka: V té hře je sedm klášetrů a ty sis vytáhla ŠEST!
o pět minut později
Mamka: No ne! Ne! Já jsem si vytáhla klášter! Co se stalo?
Já: Došli ti pinčlíci na ozna-
Mamka se zhroutí na židli a vydává divné zvuky.
Potřeba taktizovat se však znatelně zvýšila, když mamka koupila postupně dvě rozšíření. Fungují většinou jako dvousečná zbraň: pokud území s nimi uzavřete, získáte bonus. Pokud neuzavřete, místo klasických bodů nedostanete nic. Znalým možná něco napoví pojmy katedrála, hostinec, prasátko a stavitel. Pro ostatní stačí základní poučka:
Já: Všimli jste si, že v prvních hrách jsme jásali, když jsme si vytáhli katedrálu, cpali jí do svých měst... a teď to všem strkáme do měst ostatním, ať si s tou sviní poradí?"
S rozšířeními se tak hraje o mnohem více bodů. Když jsme s mamkou hrávaly základní verzi, párkrát jsem uhrála 150 bodů. Když teď ve třech i s Tomášem hrajeme upgrady, stěží se doplazíme k polovině. Zejména zásluhou mého drahého, který hraje stylem, že kdyby to byl tenis, začnou vám krvácet při sledování oči. Nebuduje. Brání ostatním, aby budovali. Připadně se jim do města nasockuje. Ale pšššt, to on vám vždycky popře, protože jsem mu jednou zabránila v dokončení města, za které by shrábl 60 bodů.
A udělala bych to znova, haha.
Mamka: Pič! No, tak si uzavřu aspoň tuhle pičku...
Já: Ok, takže ti počítám čtyři body...
Tomáš: A mně devět, uzavřela mi tím klášter.
Mamka: Jistě. Když já konečně dostanu nějaké body, nahraju mu na dvojnásobek.
Mimochodem, bude vám tvrdit opak, ale má i štěstí na karty.
Tom: Hele, zase klášter!
Já: To už je asi třetí, ne? A zrovna ty, takový bezvěrec!
Tom: Čtvrtý. (pošle mi provokativně pusu* Kam já si ho asi tak dám...
Mamka: Já bych věděla...
Někdy se to holt sejde poměrně nešťastně.
Já ve hře, kdy mi nechodily žádné kartičky s městy: "Nudle! Zase! Jak nečekané! Když už mi chodí samé cesty, ocenila bych aspoň nějakou zákrutu, ať to nevinu až ke dveřím..."
A někdy se tak dlouho chodí se džbánem pro vodu, až i slepé kuře najde zrno.
Mamka má rozestavěné docela velké město, v jeho blízkosti i cestu a klášter. Ano, zase si blokovala tři pinčle jednou chybějící kartou. Nutno dodat, že jsme jí k tomu s Tomášem trochu pomohli, a vytvarovali jsme okolí tak, že k uzavření toho všeho potřebovala rohovou dvojpič s levotočivou zatáčkou.
Mamka: Já už na to kašlu. Ta karta už tam nebude. Když už to je dvojpič, tak ta cesta vede na druhou stranu...
Za tři kola si ji vytáhla a po dlouhých úvahách ji umístila jinam. Praštila jsem sebou na zem a vystřčila jsem nohy do vzduchu.
Mamka: Co děláš?
Já: Mami, to byla TA karta! A s jezerem u cesty, to by byly další body navíc...
Mamka: Ne! Ne! Neeeee....
Já: A s jezerem u cesty, to by byly další body navíc...
A pak vstala, šla ke špajzce a přímo z lahve si dala panáka. Takže, Ivo, nekecá, víno u hry fakt nepije!
Za další tři kola, jen co jsme se trochu sebrali (Tomáš se taky řehtal dost dlouho, podotkla bych, že občas sám sebe tituluje jako škodolibého bastarda)...
Já: Ale, ale, ale! Další dvojpič se zatáčkou!
Mamka: Jestli ji tam nedoložíš, vracíš se do lázní pěšky.
Já: Risknu to.
Přiložila jsem kartičku za nevybíravého slovního doprovodu ke své pič.
Mamka: Jistě! Jistě! TAKOVÁ karta a ona si radši vezme čtyři body za pič!
Chvíli poté, těsně před koncem hry, kdy zbývalo už jen pár kartiček, si vytáhla stejnou kartu do třetice. Usilovně jsem se snažila dýchat normálně, a i Tomáš seděl jako přikovaný, protože narozdíl od prvního případu postřehl i on, že je to zase TA karta.
A co myslíte, viděla to mamka? :-)
A ještě jedna věc by mě zajímala - mám vzít Carcassonne na další sraz? :-D
A v neposlední řadě musím poděkovat mamce za zakoupení hry a umožnění zveřejnění tohoto článku. Věřím, že to není lehké. :-D