Čas pádí, tak pro tentokrát ještě jednou o tom, jak usilovně formuju malé Tlapče.

Už dlouho tady nebyly hlášky z naší domácnosti. Co si budeme nalhávat, máme tu teď veselo. Vlastně nejen teď. Pořád se něco děje.

Omlouvám se za monotematickou sérii článků, ale asi chápete, že když něco takového tutláte tak dlouho, tak to pak asi musí ven. :-) Komu tedy ještě moje dvojjedinost neleze na nervy, poslužte si. Tentokrát na téma: jak (ne)poznat, že jste v tom. V opačném případě můžete zkusit nový zaheslovaný článek.

Jak je všeobecně známo, nebyla jsem na srazu. A už se rozkřiklo i proč. Tak popojedem. :)

Původní představa o průběhu dnešního dne byla jiná. Ale ani různé peripetie by neměly překazit to, co se na dnešek chystalo. Myslím, že i ti, kteří se nezúčastnili srazu píše.cz, nebo nemají přístup pod heslo, si zaslouží znát odpověď na pár otázek.

Proč jsem přestala brát schody po dvou.

Proč si okamžitě zavazuju rozvázané tkaničky.

Proč jsem přestala dobíhat tramvaje.

Proč chodím u zábradlí.

Sluší se udělat tečku za touhle minisérií. V minulém díle mě mé spolubydlící ponoukaly, abychom protivné a vlezlé Máni přepsaly jídlo na objednávkové kartičce.

Ano, nějakou dobu jsem tu nebyla. A je docela možné, že tady zase nějakou dobu nebudu. I když, třeba ze sebe setřesu doznívající syndrom červnové učitelky a bude zase víc elánu a odvahy psát.

Přiznám se, že červen byl bohatý na zážitky, ale když jsem uzavřela známky a konečně získala čas o nich psát, padl ten čas na něco jiného. Na spánek. Ano, jsem ten typ, co pokud nemá čtyřicítky horečky, tak přes den nezabere, byť je sebevíc utahaný. Koncem června a začátkem prázdnin jsem se prospala. Po obědě jsem si lehla, pustila video a najednou se vzbudím a doufám, že je pořád stejný den. Usnula jsem u Wimbledonu! Jasně, nehráli naši, ale i tak. :-D Těšila jsem se na tyhle prázdniny strašně moc, nechci je úplně celé prospat... no ale když si to tělo žádá? :-)

Osm let na gymplu jsem běhávala kolečka v tělocvičně, jejíž jednu stranu tvořila horolezecká stěna. Občas mi bleskla hlavou myšlenka, že bych to mohla zkusit, ale nikdy jsem se tomu reálně nepřiblížila.

A pak jsem odmaturovala a stěna se mi doslova vzdálila. Začala jsem hrát tenis, chodit do fitka na lekce jumpingu a bosu. Což jsem si ohromně užívala a zdálo se, že této kombinaci zůstanu věrná, jenže pak mi zdraví vystavilo stopku. Už tři měsíce před operací jsem musela najet na klidový režim. Domnění, že je to jen pauza, mi vydrželo až do lázní. Tam jsem se velmi pomalu rozhýbávala, protože můj povolený pohyb za posledního půl roku čítal jen chůzi po rovině a do schodů. Domů jsem se vracela obohacená o zkušenosti s novými typy cvičení zdravotního typu a doporučení se na jumping a kardio bosu vykašlat. No a jelikož nejsem v situaci, kdy bych chtěla něco riskovat, musela jsem se začít poohlížet jinde.

Mezitím začala lézt Niki, moje spolužačka z výšky. Takže slovo dalo slovo a na několikátý pokus se nám povedlo dohodnout společný termín.