Inkognito fáze

Čas pádí, tak pro tentokrát ještě jednou o tom, jak usilovně formuju malé Tlapče.

Protože si doktorka na přelomu června a července vybírala dva týdny dovolené, na opravdové potvrzení jsem si počkala až do 8. týdne. Do konce prvního trimestru tak zbýval ještě více než měsíc. Měsíc, kdy jsme si slíbili, že budeme mlčet, protože jeden nikdy neví a po celé té mé záležitosti jsem chtěla bý to to opatrnější. Jediný, kdo to věděl od začátku, byla moje mamka, protože moje mamka, že jo. A taky spolu bydlíme, takže by to bylo těžké utulat. :-)

Pak měla následovat, ale už s odstupem, mamka mého drahého a Katka. Jenže já jsem musela zrušit výlet se svou třídou, respektive svou účast na něm. Jestli jsem se na něco fakt necítila, tak to byl celodenní výlet a několikahodinová cesta vlakem ve 35° a se zodpovědností za 30 puberťáků. A taky mi došlo, že právě dokončuji školní rok se dvěma třídami třeťáků, kteří v září vstoupí do stavu maturantského a jestli něco v maturitním ročníku nechcete, tak je to změna učitele z předmětu, který musíte udělat všichni, tři měsíce před zkouškou. Takže jsem se značným zdráháním a obavami, ať se mi to nevymstí, zašla do ředitelny. Probraly jsme s paní ředitelkou asi milion organizačních ptákovin a pak jsem vytasila srdcové eso.

"Ježišmarjá, nebrečte. Vždyť je to krásné!" říkala mi, když jsem se neplánovaně pro větší efekt mého překvapení rozbrečela. Poprvé jsem to řekla nahlas, bez opisných vyjádření, a krapet mě to sejmulo, no. Ale paní ředitelka byla zlatá, ujistila mě o své mlčenlivosti, sejmula ze mě břímě maturantů, zajistila náhradu na výlet a ještě mi poskytla pro ostatní alibi, že mě potřebuje na korektury nějaké dokumentace. Zlatá, fakt, a mě to uklidnilo, že tenhle rok se mi bude končit zase o něco snadněji.

Pak to ještě prasklo před jednou kolegyní (ta to na mě poznala, když jsem jí po jedné velmi nepříjemné poradě, řekla, že já ze školy teď odcházet nechci + měla dceru s podobnými zdravotními problémy a věděla, co většinou doktoři takovým radí) a u zubaře, aby mi nedělal rentgen ("Aha. A zvracíte?"). Ale pořád se mi dařilo držet jinak jazyk za zuby. Ale hlavně ty první dny po pozitivním testu to bylo šílené, šílené, šílené. Měla jsem pocit, že na mě každý musí vidět, že něco tutlám. Naštěstí jsem ale měla příznaky velmi mírné a dobře utajitelné. Zvýšená citlivost na nedostatek čerstvého vzduchu se připsala vedru, únava a odpolední spánek náročném konci školního roku a o zácpě nikdo nevěděl. :-D

Začátek prázdnin byl vysvobozením, protože jsem se mohla izolovat od většiny lidí. Jen doma čekala největší výzva v podobě babky. Připomínám, že babka o mně už před dvěma lety řekla, že v práci moc dlouho nepobudu, když jsem v tom, protože si domyslela. Dodnes nevím proč. :-D Věděla jsem, že po prozrazení bude následovat smršť jejich kupů z e-shopů, zvýšený dozor a nedej bože, aby babka objevila stránky typu emimino se všemi těmi těhulkami a bydlenkami.

Když jsem si to představila, usoudila jsem, že ideální termín oznámení by byly až Vánoce. Nejdříve.

Po čase jsem si zvykla, že to asi fakt ještě nikdo nevidí, nebo ho nenapadne, že je to tím. Však učitelka na konci roku, ne? Vtipných bylo pár mikrosituací, jako když babka na kole dovezla svých tradičních pět narvaných kabel z Lidlu a dožadovala se, ať jí je odnesu. :-D Nebo ať spolu jdeme přestěhovat zahradní houpačku... To už odmítat víno bylo snazší. Ale vždycky jsem to nějak přehrála nenápadně na svého drahého.

Pořád jsem se cítila docela fit. Takové ty filmové scénáře, kdy ženská běhá ráno zvracet a až na základě toho si udělá test, se mě absolutně netýkaly. Týden plynul za týdnem a nic. A pak jsem se jednoho krásného dne probudila do 10. týdne a už to jelo. :-D Ale pořád jsem věděla, že když si ublinknu ráno, mám pro daný den splněno. Že v plné síle nevolnosti nastoupí, až když u většiny ostatních těhotných odezvnívají, mě tou dobou nenapadlo.

Přesto mě párkrát potrápily - nemohla jsem sednout na delší dobu do auta. Vyrazily jsme s mamkou na výlet na chatu za její kolegyní, protože v sousedství pobývají tři bišonci a chtěli jsme Percymu umožnit trochu společenského vyžití s druhy. Říkala jsem si, že si tam někde sednu na zahradu, budu hlídat psy nebo si číst, mamka poklábosí a pojedeme domů. Přece nebudu pořád ležet doma a spát. A nikdo nic nepozná. No, asi by to šlo, kdybych po 15 minutách v autě nezačala cítit ten jeden borůvkový knedlík, co jsem do sebe vecpala. (Víte, všichni mluví o těhotenských chutích, ale o tom, co za humus je nechutenství, to se moc nepíše. Takže je to hnus, vážení. Sedíte, koukáte na talíř, myslíte na to, že právě teď musíte jíst poctivě a přitom se vám zvedá žaludek jen při té představě, že si máte dáte sousto - byť vašeho nejoblíbenějšího jídla - do pusy.). No a když jsme dorazily na chatu, už jsem letěla na záchod a když jsem se vrátila pozdravit hostitelku, měli všichni jasno. :-D Takže jsem ležela tam, když jsem nechtěla ležet doma, a jedla piškoty i s Percym, protože jsme s sebou dovezli průtrž mračen a všichni byli zalezlí v chatách.

Ještě větší fiasko byl výlet na veterinu. Percy se začal po víkendovém obědě cukat, takže šup do auta a na veterinu. Prý alergická reakce, něco mu píchli, poučili nás, co dál... Vzala jsem už Percyho ven, zatímco mamka to ještě řešila s doktorem, protože tam bylo hrozně vydýcháno. Když mamka přišla, sedla jsem do auta... přímo na vosu, co lezla po opěradle. :-D Takže jsme vyskákali z auta zase ven a uvažovali, co dál. Lidi, přes dvacet let bydlím na baráku se zahradou a vosa mě tu nikdy nepíchla! Takže jsem nevěděla, jestli nejsem alergická třeba, že... Z okna nás viděl doktor a přiřítil se, co se stalo.

"Dceru popíchala vosa a nevíme, jestli není alergická," řekla mu mamka.

"A k tomu jsem těhotná, tak už vůbec nevím, jak budu reagovat," doplnila jsem. 

"Jo tak," oddechl si. "Já jsem se lekl, že je něco se psem."

Veterinář, no. :-D

Na zbývající dva týdny trimestru jsem se radši stáhla ještě více do pozadí dění. Už se nám to krátlo... Z prvního trimestru zbýval už jen první velký ultrazvuk. Nejvyšší čas začít promýšlet, kdy a jak to komu oznámit. :-)