My vzhůru bychom k nebesům

Osm let na gymplu jsem běhávala kolečka v tělocvičně, jejíž jednu stranu tvořila horolezecká stěna. Občas mi bleskla hlavou myšlenka, že bych to mohla zkusit, ale nikdy jsem se tomu reálně nepřiblížila.

A pak jsem odmaturovala a stěna se mi doslova vzdálila. Začala jsem hrát tenis, chodit do fitka na lekce jumpingu a bosu. Což jsem si ohromně užívala a zdálo se, že této kombinaci zůstanu věrná, jenže pak mi zdraví vystavilo stopku. Už tři měsíce před operací jsem musela najet na klidový režim. Domnění, že je to jen pauza, mi vydrželo až do lázní. Tam jsem se velmi pomalu rozhýbávala, protože můj povolený pohyb za posledního půl roku čítal jen chůzi po rovině a do schodů. Domů jsem se vracela obohacená o zkušenosti s novými typy cvičení zdravotního typu a doporučení se na jumping a kardio bosu vykašlat. No a jelikož nejsem v situaci, kdy bych chtěla něco riskovat, musela jsem se začít poohlížet jinde.

Mezitím začala lézt Niki, moje spolužačka z výšky. Takže slovo dalo slovo a na několikátý pokus se nám povedlo dohodnout společný termín.

Niki leze na Hlubině, což je součást areálu Dolní oblasti Vítkovic. DOV mě baví. Ostraváci tam nacpali všecko. Třeba v plynojemu dnes funguje vyníkající koncertní hala. No a v šachtě máme lezeckou stěnu. Vejdete do oprýskané plechové budovy, obejdete pár trubek obřích kotlů a trubek o průměru, že byste v nich mohli pochodovat neskrčení, a za dalšími dveřmi na vás vybafne toto:

Obrázek pochází z oficiálního webu stěny.

Ha, ha, ha.

No do prdele.

Na útěk už bylo pozdě, tak jsem zaplatila za vstup, půjčení sedáku a lezeček a doufala, že mám dobrou pojistku. A přesvědčovala jsem se, že po té krizi v práci a dalších sračkách bude vlastně osvobozující myslet pár hodin intenzivně jen na to, jestli se zabiju nebo ne.

Niki mě zavedla o patro níž k šatnám, čímž jsem zjistila, že stěna, kterou vidíte v pozadí, je ještě vyšší, než jsem předpokládala, protože sahala až do přízemí. Někde v patnácti metrech visel chlap, opíral se o stěnu nohama a bez držení zapichoval do stěny nové chyty. Niki říkala, že asi staví trasu pro zítřejší závody. Hodně zdaru, lidi.

V šatně jsem se převlékla a Niki mě informovala, jak se leze do postroje, který jsem vyfasovala u vstupu. Můj život měl (zá)viset na dvou popruzích kolem stehen a jednoho v pase. A jednom špagátu.

Ha, ha...

Niki mě nejprve vzala na dětskou stěnku.

Měla čtyři metry a byla trochu nakloněná, takže se nelezlo úplně kolmo. Vylezla jsem asi do poloviny a zděsila se. Pod záminkou, že si chci zkusit sestup, jsem to vzdala. No, moc jsem si nepomohla. Víte, jak se slaňuje? Spustí vás dolů a vy se odrážíte nohama, což nezní zle, dokud vám nedojde, že...

"Opři se! Dozadu!"

"Co?"

"Musíš si jakoby sednout do těch popruhů. Oddálit těžiště od zdi!"

A přesně to jsem nechtěla. Celou dobu jsem se křečovitě tiskla ke stěně, s těžištěm nalepeným co nejblíž, a teď si prý mám sednout do prázdna, spoléhat jen na pár špagátků.

Nope, nope, nope!

No, ale co mi zbejvalo, že jo.

Kupodivu jsem to hned zkusila znovu. Vylezla jsem výš! Tak o půl metru. Ale Niki usoudila, že jsem dostatečně zralá na to, abych se mohla přesunout na klasickou stěnu. Výtečné. Když mě uvazovala, koukala jsem na slečnu, co lezla vedlejší trasu. Byla tak v půlce patnáctimetrové stěny a já si říkala, že jestli se do večera dohrabu aspoň tam, tak jsem fakt ukrutně dobrá.

Asi třikrát jsem absolvovala výstup, který končil někde kolem pěti metrů. Výborné bylo, že jsem se naučila důvěřovat popruhům a přestala jsem si do nich při sestupu sedat s takovou nejistotou. To však byl jediný progres v mé technice. Niki mě hned na začátku školila, ať našlapuju na špičky. Já se všude cpala bokem chodidla, zdálo se mi to stabilnější, když mám větší plochu, o kterou se opírám. Ha, ha, ha. Kvůli tomu jsem výš kolikrát ani vylézt nemohla, protože v některých pasážích se nabízely jen maličké úchyty. Ty větší byly na dohled, ale při představě, že se musím najednout posunout o třicet čísel vzhůru, a ne jen po deseti... A oddálit těžiště od nelidsky kolmé stěny... no ne prostě!

"Heleno, klidně se můžete i pohnout, nemusíte mít čtyři opěrné body, bohatě vám stačej tři!"

(Ženy v pokušení, Vlasáková se tiskne ke skále a odmítá se pustit jakoukoli končetinou.)

A do toho přišlo nějaké malé smrádě, trenér si ho zacvakl do jištění, pískl, a za dva mé pohyby hlásil: "54 vteřin, to jde!" a děcko u stropu. Bych chtěla běhat, jako ono leze. Nebo aspoň chodit...

Zejména díky nabyté důvěře v jištění jsem se však při dalších výstupech propracovala tak k deseti metrům. Čili bych mohla mít ve svých očích splněno. Ale při dalším výstupu jsem se nějak ocitla zhruba ve dvanácti metrech. Ke stropu zbýval ještě děsný kus, ale došlo mi, že takhle vysoko už se možná nikdy nedostanu a že třeba je tohle jediná šance, jak si hrábnout na dno strop svých možností. Řekla jsem si, že teď už je jedno, jestli sebou chrapnu z dvanácti metrů nebo z patnácti, a zkusím to dorazit do konce.

Patnáct metrů nikdy nebylo tak vysoko.

Ale dala jsem to.

A v tu chvíli mě přišel vyzvednout můj muž a málem se vyvrátil, když mu došlo, že to pozadí u stropu je moje.

Ale dopadlo to dobře. Další úspěšný výstup mi dokonce nafotil a pak mě pozval na večeři, takže jsem si mohla dát ťamanské nudle, na které jsem už delší dobu měla chuť. A řekl, že jsem stoupla v jeho očích a já jsem se cítila úžasně, když jsem zase stála vedle něj ještě v popruzích ze stěny a našla zase jednou pevnou půdu pod nohama.

Takže ano, stálo to za to.

Každý den udělejte jednu věc, která vás děsí. (E. Roosevelt)

Kdy jste se naposledy překonali vy?