Tlapka | Letní spánek

Ano, nějakou dobu jsem tu nebyla. A je docela možné, že tady zase nějakou dobu nebudu. I když, třeba ze sebe setřesu doznívající syndrom červnové učitelky a bude zase víc elánu a odvahy psát.

Přiznám se, že červen byl bohatý na zážitky, ale když jsem uzavřela známky a konečně získala čas o nich psát, padl ten čas na něco jiného. Na spánek. Ano, jsem ten typ, co pokud nemá čtyřicítky horečky, tak přes den nezabere, byť je sebevíc utahaný. Koncem června a začátkem prázdnin jsem se prospala. Po obědě jsem si lehla, pustila video a najednou se vzbudím a doufám, že je pořád stejný den. Usnula jsem u Wimbledonu! Jasně, nehráli naši, ale i tak. :-D Těšila jsem se na tyhle prázdniny strašně moc, nechci je úplně celé prospat... no ale když si to tělo žádá? :-)

Pokud jsem zrovna nespala, stihla jsem toho taky celkem dost. Hlavně pracovních věcí, ale o těch já nechci psát a vy nechcete číst. Ale po horolezecké stěně jsem vyzkoušela spoustu dalších novinek. Tak třeba... třeba jsem absolvovala výlet na chatu s koloběžkou a psem. Výborná věc na vyčištění hlavy. Ona ta mrcha koloběžka není tak nenáročná, jak se tváří, takže mě druhý den trochu táhly hýždě, takhle zabrat dlouho nedostaly. :-D

Zavítala jsem taky do Prahy. Jen tak na jeden den, na otočku. Vyrazily jsme si s mamkou na dámskou jízdu, a to doslova, protože naším hlavním cílem byla podprsenkárna, kam jsem mamce nadělila k Vánocům poukaz a jeho půlroční platnost se podezřele chýlila ke konci. Vážení, nejdražší věc v mém šatníku je má nejnovější podprsenka. Ani za zimní bundu jsem nikdy nedala tolik peněz, jako za kousek černé krajky. A nelituju.

Po obědě jsme se vydaly taky trochu za historií. Vyhnuly jsme se turisty nabitému centru a zamířily do kostela na Resslově ulici, kde je památník heydrichiády. Byl tehdy dost slunečný a teplý den, ale v kryptě bylo mrazivo nejen kvůli chladivému podzemí. Člověku se nechce věřit, jakých zvěrstev bylo lidstvo za války schopno. Nejvíc mě asi sebraly "vzorníky" barvy očí, kůže a vlasy, které Němci používali v táborech, detaily o vyhlazení Lidic (věděli jste, že pár dětí zastřelili dodatečně, protože se zjistilo, že jim už bylo 15?) a samozřejmě samotná krypta, kde celý boj parašutistů skončil. Viděly jsme okénko, kudy se je snažili vytopit, i obrovský náhrobek, kterým přikrývali vchod do krypty a který pořád nese stopy střel. Mrazivá návštěva. Akorát mě hrozně mrzelo, když jsem se ponořila do čtení informačních panelů a z děsivé atmosféry mě vytrhly ostudné hrubky a překlepy, což bych na takovém místě nečekala. Ale návštěva mě inspirovala ke znovupřečtení knížky Dva proti Říši, což byla první kniha, kterou jsem si přečetla po maturitě.

Taky jsme pak šli na zmrzlinu do Créme de la Créme. Pamatuju časy, kdy jsem chodila k sámošce a kupovala si kopeček zmrzky á 5 korun, ale už když jsem viděla, s čím odcházejí ostatní, nepochybovala jsem, že peněz rozhodně litovat nebudu. Fascinovala mě sytě žlutá příchuť, která šla očividně na dračku, odnášel si ji snad každý druhý. Identifikovaly jsme, že šlo zřejmě o mangovou. Ale nakonec jsem si dala klasickou čokoládovou a k tomu banánovou. Ta mě překvapila svou barvou, měla takový celkem nahnědlý odstín, ale chutnala opravdu jako banán. Ježkovyzraky, to bylo dobré. Ještě, že nemají pobočku někde poblíž.

A pak už jsme volným krokem došly na nádraží, kde jsem si v Orsay koupila neodolatnelně úžasně hrozné tričko s lamama, kterým teď děsím své příbuzné. Ve vlaku jsem pak podle Twitteru zjistila, že jsem se u zmrzky asi celkem těsně minula s Petrou Kvitovou, ha, takže tentokrát žádné slavné osobnosti. Posledně jsme v Praze jely s mamkou tramvají se Zdeňkem Svěrákem. :-)

Za týden jsme vyrazili s Tomem na svatbu. Už od rána - všechno špatně. :-D PMS jako kráva a k tomu vnější okolnosti. Říkám Tomovi, je to tvůj kamarád, tvoje starost. No, měla jsem zbystřit, už když přišel z rozlučky se svobodou a neznal termín obřadu. Pak, že jsme zvaní jen na party, nakonec jsme šli i na hostinu. Ještě, že jsem si vzpomněla na věci, jako peníze za koláče nebo svatební dar. A i kytku jsme nakonec kupovali těsně před obřadem v květinářstvím, příhodně hned vedle radnice. :-D Opominu, že jsem vystoupila z auta a málem mě omylo, protože mi nikdo neřekl, že svatba je lazená do modré. A já tam svítila v růžových šatech. Takže jsem Toma okamžitě zdupala, protože už jsem toho měla fakt dost. A pak přišli další spolužáci od něj a ženicha a bylo jasné, kde se informace zasekla. :-D Tom mě pak vytočil ještě jednou, byť v tom byl nevinně - chlapi měli na stole jako dárek tmavě modrého motýlka. Takže si ho uvázal a krásně ladil s ostatními svatebčany a už ani nebylo poznat, ke komu ta trubka v růžovém patří. Aaaaaa!

Ale víte, co bylo ještě horší než fáze vzteku? Fáze breku. Já jsem tu svatbu normálně probrečela. Brečela jsem u obřadu. Brečela jsem u prvního tance. Brečela jsem, když jsme se vyfotili polarodiem do fotoknihy manželů a já měla na snímku zavřené oči a museli jsme se fotit ještě jednou. Brečela jsem u svatebního stromu, fotografií rozvěšených u tanečního parketu, pořád. Podotýkám, že na Katčině svatbě, svatbě mé nejlepší kamrádky, kterou znám přes 15 let a které jsem i svědčila, jsme pustily jednu symbolickou slzu při oblékání šatů a pak jsem si poplakala u gratulace před oltářem. Tady jsem ženicha znala od vidění a nevěstu bych bez šatů ani nepoznala. :-D Ale prořvala jsem to celé. Po-moc. Můj drahý řešil situaci velmi trpělivě, s pochopením a doléváním červeného, až jsem vypila celou lahev. On dvě. :-D Plus všelijaké přípitky. On borovičku. :-D No prostě akce jak hrom a nikdy na ni nezapomenu. :-D

Vydařil se nám taky náš první pokus s únikovou hrou. Zkusili jsme si vyřešit Záhadu Louvru a bylo to prima. Sice jsme o něco přetáhli časový limit, ale pobavili jsme se a zase se ukázalo, že se v některých věcech pěkně doplňujeme. :-)

Zkrátka, když jsem vzhůru, stojí to za to. Ale on vlastně stojí za to i ten spánek. :-D

Létu zdar!

P.S. Díky těm dobrým duším, které se po mě sháněly, jestli jsem v pořádku, když jsem se tak odmlčela. Jsem a děkuji za vaši starost! Jste opravdu přátelé a jsem moc ráda, že vás mám! :-)