Pořád jsem tady. Aspoň v duchu. Aspoň pohledem na titulní stránce, kde vyhlížím stará jména a novinky z jejich života.

Roky plynou, ale některé věci se nemění. Jako třeba pravidelná krize, která mě na přelomu roku vždycky dostihne. Tentokrát na téma brutálně nestíháš klasifikaci v ZSV, máš přášerný skluz s učivem v matice, stejně to učíš všechno blbě a na ty státnice se taky nejsi schopná ani za půl roku naučit, co furt děláš, když máš doma věčně bordel jako v tanku?

Ale už to tak trochu znám, tak jsem si řekla, že to nějak překlepu těch pár dní, a až ve čtvrtek vyrazí Aťka po prázdninách do školky, nějak si to promyslím a rozplánuju. Takže jsem se pochopitelně vzbudila příšerně nachcípaná. Místo hlasu skřehotám, dávím věci, které by se hodily tak možná na Halloween, ale rozhodně ne v lednu, a jsem rozlámaná a unavená. Ale to už taky trochu znám, a tak vím, že stačí sjet k doktorce na CRP, dostat antibiotika a během dvou tří dnů se mi dutiny pročistí a kromě mě nikdo nic moc nepozná. Jenže tentokrát mě nemoc vypekla, CRP bylo nízké, takže jen viróza a doporučení šalvěje a ibalginu. Po dvou a půl hodině v čekárně jsem doufala v něco účinnějšího teda. Takže jsem na izolačce a modlím se, aby to ode mě Aťule nechytila, protože já to v práci s práškáma nějak přežiju, ale ona nemocná do školky nemůže, a já v lednu fakt musím do práce, protože jsem proležela už většinu října (ano, už i já jsem přišla o covidové panenství).

Tak nějak ani nevím, jak stručně vystihnout uplynulý rok. Posledních pět bylo vždy nějak přelomových, ale rok 2024 byl konečně rokem jakéhosi zklidnění situace a určité stabilizace. Čímž nechci říct, že bylo všechno super a mám za sebou výjimečně úžasný rok. I když vlastně ano, jen to moje úžasný aktuálně znamená skvělý, nic zásadního se neposralo!

Kolotoč událostí se točí až příliš rychle a pomalu se dostávám mezi mlýnské kameny, které mi už trochu upravily fasádu. Ale na to, že je květen a syndrom červnové učitelky za rohem, se cítím vlastně pořád dobře. Takže pro starousedlíky tohoto serveru a mou psychohygienu... zde je stručný soupis toho, jak se posledních pár měsíců mám.

Tak to vypadá, že dneska konečně nastal den, kdy si sednu k počítači nejen ke studiu nebo práci, ale i ke psaní sem. Pokud u tedy ještě zbyl někdo, koho zajímá, jak se máme.

Řeknu to na rovinu - nic moc. Fňuk. Mohla bych tu napsat článek, jak stále drtím zkoušky v předtermínu, jak si to po rodičovské užívám v práci, jak se mi daří oddělovat práci a čas pro rodinu a ještě se přitom stále usmívám. Jenže nic z toho není pravda. Nejsem superúča, superstudentka, supermatka ani superžena. Posledních pár týdnů si říkám, že jsem sotva průměr, a posledních týden doufám, že jsem aspoň průměr.

"Ty ses urazila, že ti skoro nikdo neokomentoval ten článek o matice?" zeptala se mě mamka nedávno. No, tak před měsícem. Čímž chtěla naznačit, že tady na to docela kašlu. V čemž má zčásti pravdu. Blogy čtu, nárazově pak okomentuju, ale na vlastní mi chybí klávesnice (viz dále). Kdybych mohla články napsat v hlavě před spaním a jen odeslat do počítače, tak by to tu žilo více, jenže to nejde, a tak na blog nezbývá čas, enregie, prostředky.

Začalo to mým smolným půltýdnem, kdy jsem zkazila, na co jsem sáhla. Malý netbook, který jsem chtěla podat mamce, aby pustila Aťce pohádky a já mohla jít dodělat oběd, mi vyklouzl a neomylně spadl displejem na hranu schodu. Z malé výšky, ale stačilo to, aby displej křupnul. V servise muž nepochodil, prý takový náhradní díl ze spolehlivého zdroje nemají, a z Aliexpresu se nám nechtělo riskovat. Takže mám k dispozici mobil a tablet, z nichž se sice zvládám učit, ale absence klávesnice mě od psaní odradí, i když si najdu chvilku času.

Takže, co nového?

Tak jo. Konec srandy. Překonala jsem hranici třiceti let, což mě minimálně v očich některých jistě pomyslně postaršilo rovnou a další třicítku, a svatba je už opravdu za dveřmi. Mám všechno připraveno? Nevím. Hodlám to řešit? Ne. :-)

Takže stále platí, že nic nehrotím. Jestli bude pršet, beru si svůj klasický skládací puntíkovaný deštník. A možná ani to ne, z auta do radnice nějak proběhnu i v těch lodičkách. Odmítla jsem si kupovat načančaná bílá bolerka, protože co pak s nimi, a na přehození budu mít s sebou džínovou bundu. Moje ochota investovat do podobných věcí čas a peníze se nejen, že nedostavila, ale ještě zredukovala. To důležité snad mám všechno a drobnosti mi snad mí blízcí odpustí. :-)

Seznam možností, co všechno můžete mít na svatbě, je prakticky nekonečný. Na Facebooku snad obden žasnu, co všechno nevěsty nevymyslí a řeší s takovou samozřejmostí, jako by to byl naprostý standard a samozřejmá součást svatebního dne. Ale těch opravdu nezbytných položek je ve skutečnosti minimum, každopádně mezi ně patří prstýnky. A jejich výběru jsem se trošku bála. Patří mezi větší položky ve svatebním rozpočtu a budeme na ně koukat každý den, tak by se nám měly líbit. Oběma.

Vybrala jsem si šaty, domluvili jsme termín a místo svatby, svědky. Ale to je málo, Antone Pavloviči. Popojedem!

Ano, vážení, ano, můj drahý poklekl a vyslovil se. Okolnosti nechejme stranou, protože to je na román, ale prostě - bude svatbaaaaaa! A já budu nevěsta, s bílými bohatými šaty a dlouhým závojem, všude kolem budou srdíčka, kytičky, holubice, svíčky, prskavky, jednorožci a fontánky s vínem.

Nebo ne?

Podzimní dny bývají pochmurné. A takovou náladu jsme tady na podzim měli. Chodily špatné zprávy, které kalily radost i u jinak radostných událostí, rušily se akce, na které jsme se těšili, kupily se problémy, co bylo třeba rozhodnout a vyřešit, všeobecně se nějak nedařilo. Přesto by bylo nefér se tvářit, že to bylo jen špatné období, protože radost musíme vidět i v maličkostech.

Kurz programování, na který jsem se přihlásila, spěje do svého finiše. Takže pokud se vám zdá, že jsem tady na blogu málo, nepletete se. Jakmile si Aťule dá obědového šlofíka, běžím pro talíř s obědem a pak čučím do počítače. Ale ne na tento server. Na čím dál víc podivnější věci, které tvořím:

Poznáte?