Tlapka | Tlapkou psáno

Slibovala jsem, že budu po Novém roce psát častěji, že? Povídali, že mu hráli... ne, vážně. Články budou. Stalo se pár věcí, díky nimž mám dokonce nápady na další články. A taky pár, proč mám na ně ještě méně času, než jsem předpokládala...*

Nic zvláštního se nestalo, pršelo a pak přestalo, jak to bejvá, když je listopad... kecala bych, semlelo se toho dost. A tentokrát to byl koncentrát tohoto letošního divného roku.

Tak jsem si říkala, že už ani přesně nevím, kolikátého září je, a ono je sedmého října. Hmmmm. Hmmmmmm!

Vážně je půlka roku za námi? Fakt. To celkem zírám... pocitově jsem zamrzla někdy v první půlce května. Ne, že by mi to nějak vadilo, ale byla by škoda si z června nic neodnést, protože mi přinesl spoustu zajímavých věcí. Ruku na srdce, pro mě je teď zajímavý skoro každý prd, ale co. Hlavně mít z čeho mít radost! 

Sayonara nedávno napsala inovativní článek o tom, jak vás děti připraví na domácí zvířata. Leč zastihl mě ve fázi, kdy už mi na nohavici viselo zahryznuté štěně. Nicméně paralela s mateřskou se mi vtírala do hlavy už dávno předtím.

Několik prvních dní jsem s vašnostou trávila sama. Tomáš byl v práci nebo na zkouškách a mamka v práci. Takže dohled na koloběh čurání, papání, spinkání, hraní a držkopádů padl na mě. Krmíte to, běháte s počuranými plenami (naštěstí ne zavinovacími, ale jen těmi látkovými, co dáváme do postýlky, pardon, do pelechu) a když to usne, snažíte se konečně něco udělat v domácnosti, ale ve skutečnosti sedíte a ani nedýcháte, abyste to nevzbudili. Ještě, že aspoň stehy mi už vyndali a už nechodím v předklonu, aby byla iluze šestinedělí dokonalá.