Demo mateřská trial

Sayonara nedávno napsala inovativní článek o tom, jak vás děti připraví na domácí zvířata. Leč zastihl mě ve fázi, kdy už mi na nohavici viselo zahryznuté štěně. Nicméně paralela s mateřskou se mi vtírala do hlavy už dávno předtím.

Několik prvních dní jsem s vašnostou trávila sama. Tomáš byl v práci nebo na zkouškách a mamka v práci. Takže dohled na koloběh čurání, papání, spinkání, hraní a držkopádů padl na mě. Krmíte to, běháte s počuranými plenami (naštěstí ne zavinovacími, ale jen těmi látkovými, co dáváme do postýlky, pardon, do pelechu) a když to usne, snažíte se konečně něco udělat v domácnosti, ale ve skutečnosti sedíte a ani nedýcháte, abyste to nevzbudili. Ještě, že aspoň stehy mi už vyndali a už nechodím v předklonu, aby byla iluze šestinedělí dokonalá.

A šišlání! Proboha, jak já nesnáším šišlání na mimina. A zdrobnělinky. Přiznám se, že když vidím malé dítě, tak tyhle tendence nemám. Ale když jde o štěně... toto lítá. Stejnou reakci vidím i u "tet" a "babiček", které se chodí na malého dívat. Jediný, kdo má s přírůstkem problém, je pes Eeeee, který se dostal do role staršího sourozence, jehož pozice v rodině je ohrožena a tak ji brání silnou žárlivostí a zintenzivněním svého sockaření. Doteď bylo všechno jeho, teď je VŠECHNO JEHO. Ale to zvládnem.

Ještě větší sranda však je, že jsem začala více vařit a péct. Potvrdil se můj předpoklad, že až se s Tomem sestěhujem, budu k tomu mít větší motivaci. Pro úklid to teda neplatí, ale pro vaření jo. Zatím jsem sice spíš než hospodyně ze všeho na plotně vyvalená jako dýně, ale snad se to zlepší.

Totiž, nemyslete si, že bych nikdy nevařila. Ale já se celý život stravuju a) u babky; b) ve školní jídelně. No a o víkendu vaří spíš mamka, protože to umí efektivněji a rychleji, že jo, a chce to mít připravené všechno včas, aby se mohlo přejít do fáze víkendového úklidu. A navíc je ranní ptáče, zatímco já mám ráno pozvolnější a pozdější aktivaci. Naučila jsem se jen pár velmi základních jídel a když občas stálo vaření na mně, uchýlila jsem se k osvědčeným receptům. Takže jsem pořád dookola dělala palačinky na sto způsobů, špagety, těstoviny s tuňákem, zapékané brambory a chilli con carne, což je zamilované jídlo mého drahého a pádný argument, proč vařit pořád zrovna tohle.

To se teď snažím posunout. Třeba hned jako první jídlo jsem si vyzkoušela přípravu holandských řízků. Panebože. Všechno podle receptu, jako debil jsem odvažovala i ten sýr k nastrouhání, ale vyšel mi dvojnásobný počet řízků, než recept tvrdil. No, naopak by ot bylo horší, že. Mrazák to jistí a záloha se hodí. Od té doby jsem vyzkoušela několik dalších jídel a zatím žádné vyložené fiasko nepřišlo, woo-hoo. Ani při pečení! Teda, když vynechám, že jsem rozšlehaným vajíčkem polila celou kuchyňskou linku.

Jo a taky jsem vařila novou polévku. Můj drahý si povzdechl, že by si dal zeleninovou s houbama, tak jsem mu ji jako překvapení připravila. V životě jsem polévku takového typu nevařila - Tomáš je má rád pořádně husté a já jsem spíš vývarová. Dokonce jsem zavolala jeho mamce o recept! Jenže jsem narazila na průser. Koření. S vařením poprvé více pociťuju svůj handicap anosmie. Očividně opravdu ovlivňuje i sílu chuti, protože nejsem schopná jídlo dokořenit. Nedokážu poznat, co tomu chybí, a vojím se, že to s něčím přeženu. Což zrovna u polévek dělá půl úspěchu, že. Můj drahý zhodnotil, že polévka je celkem dobrá. Sice by pro ni zvolili jinou zeleninovou směs jako základ, rozmixoval ho na jinou konzistenci a použil by jiné koření... takže by to vlastně udělal úplně jinak... ale jo, prý byla dobrá.

No, takže takhle my si tady teď žijem. :-)