Tlapka | Zářijové ozvěny

Tak jsem si říkala, že už ani přesně nevím, kolikátého září je, a ono je sedmého října. Hmmmm. Hmmmmmm!

Větší část měsíce jsem strávila jako slaměná vdova, jelikož můj drahý psal diplomku. Spousta z vás tu zkušenost má. Vynásobte si to psycho tak pětkrát a máte finální verzi mého muže. Prostě i když byl ve vedlejším pokoji, nevídala jsem ho a když už, tak měl skelný pohled a prakticky mě nevnímal. Tři týdny. Nebudu to tady více rozmazávat, prostě tak to bylo a musela jsem se zařídit po svém.

Naštěstí se mě ujala mamka a co pár dní mě vyvezla do některého z okolních měst, abychom využily stále ještě slunečné počasí. Prošly jsme s Adri spoustu parků a dokonce jsme prubly i ZOO. A pořídily jsme spoustu pěkných fotek na památku, které časem nechám vyvolat do alba.

Milou společnost mi jeden den dělala i Boudicca, která se zastavila při svém polském výletu. Původně jsme spekulovaly o Ostravě, ale nakonec mi napsala, že má spoustu času při přestupu a přijede až ke mně domů. Tahle zpráva mě natolik rozradostnila, protože mi to ulehčilo problém s Aťčiným poledním krmením, že jsem přehlédla, že návštěvu o den posunula. Takže když mi v pondělí napsala, že chytla plánovaný spoj, přehlídla jsem bordel v pokoji, zavřela tam dveře, napsala mamce, že ty zákusky na zítra mi z Ostravy vozit nemusí a spěšně jsem doloupala ještě pár brambor, které jsem ten den plánovala udělat plněné na oběd. Boudicca vše laskavě přehlídla a příjemně jsme si popovídaly. Bohužel se ale trefila do doby, kdy Aťka testovala nový zvuk – mimořádně vřískavý ječák. Vždycky, když se naučí nějaký zvuk a pochopí, že ho dělá ona, produkuje ho pořád, než ji to za dva tři dny přestane bavit. Broukavé heuuuuu, rozverné chech!... čtvrtého až šestého září to bohužel bylo ĺĺĺĺĺĺĺĺĺĺĺĺĺĺĺĺĺĺĺĺĺĺĺĺĺĺĺĺĺĺĺĺĺ! Promiň, Boudi. :-D

Ale jinak nám Aťka dělá velkou radost, už neusíná při houpání ve vaku (červenec), při houpání v lehátku (srpen), ale u kojení. Což taky není ideál, ale pořád je to pokrok.A večer už se tláská kaší, kvůli které jsem zprovoznila odsávačku. Ale tuhle veselou historku si nechám radši pro sebe. :-D

Ve svém sólo hospodaření jsem myslela i na budoucnost. Kontaktovala jsem staré známé z fakulty a městského úřadu, kde jsem chodila na brigády, aby mi napsali posudky, které bych výhledově mohla přikládat k životopisům při hledání práce. Protože kdo ví, co se někdy může hodit, že?

Úspěšně jsem si také vyzvedla nový řidičák, i když uznávám, že dohodnout si schůzku na úřadu v centru města prvního září v 8:00 bylo ostudně nestrategické. Ale když jsem tak viděla, jak se děcka scházejí a vítají, mnozí po dlouhé době, trochu na mě dolehlo, že poprvé po dvaceti letech se tenhle školní rok rozebíhá beze mě. Aspoň jsem napsala svým studentům. Dočkala jsem se milé odpovědi a o pár dní později i dodatku, že začínají řešit stužkovák, zvou mě a co bych prý pila. :-)

Horší to bylo s vyřizováním rodičáku. Moje v červenci podaná žádost se záhadně ztratila, takže jsem musela na pracák osobně. Taky jsem zjistila, že musím doložit naše příjmy za další kvartál, abych nepřišla o přídavky na děti. Je fajn, že na rozhodnutí o jejich přiznání napíšou, že se proti němu můžete odvolat, ale že musíte příjmy dokládat co tři měsíce, to se nezmíní. Takže jsem pronikla do Tomovy bubliny, udeřila na něj, že musí sehnat účetní a během tří dní z ní lejstro vymámit, jinak o ty příspěvky přijdeme, protože od června nechodí a zpětně je vyplácí jen za tři měsíce, takže to stihneme tak tak.

Náš pracák se zasekl v 70. letech. Protivné zářivky pod stropem, hnusná dlouhá chodba s oprýskanou dlažbou, všude ošuntělé linoleum, zašlý umakart a úřednice-řeznice, co mě seřvala hned ve dveřích, že po zaklepání nejdu dál. Pardon, že jsem čekala na vyzvání. Naštěstí moje agenda spadala pod tu druhou v kanceláři. Ta vypadala celkem dojatě, že jsem ji vůbec pozdravila a mluvila jsem ve větách, očividně byla zvyklá na jinou společnost.

Mě zase dojalo, že moje žádost o rodičák se včera zázračně našla. :-D Takže jsme vyřešily jen přídavky.

"Takže váš partner neměl žádné příjmy?" zeptala se a já jsem se trochu schoulila na židli, protože tohle asi normálně řeší s vrstvou společnosti, se kterou se úplně neztotožňuji.

"Ne, oni měli na jaře kvůli korony zavřený provoz," odpověděla jsem.

"Tam taky?" podívala se na zaměstnavatele.

"Možná ne úplně, ale on to má jen brigádně na dohodu na dohodu, protože je ještě student."

Ženská se na mě zaraženě podívala - někoho, kdo si upletl dítě se studentem, tam očividně dlouho neměla. :-D

"Ale za dva týdny už dělá poslední část státnic," vylepšila jsem to trochu. Stejně jsem si tam připadala jako trubka. Ale jak říkám, aspoň jsem mluvila ve větách, přečetla si, za kterými dveřmi moje referentka sedí, a zaklepala prstem, ne celou pěstí. A měla jsem i bez osmiček asi více zubů, než zbytek lidí na chodbě dohromady.

Cestou jsem si vylepšila náladu v malém butiku, kde jsem si koupila nové džíny. Chtěla jsem si je pořídit už loni, ale pak jsem otěhotněla a usoudila jsem, že to nemá cenu, jestli přiberu dvacet kilo. Přibrala jsem sotva deset a přes prdel jsem přetáhla hned první dvoje gatě, co mi prodavačka dala. Velikost 36! Sice jsou dost elastické, ale pořád velikost 36. Aťka mě očividně vysává víc než řádně. 

Z radosti jsem si ještě ve vzácných volných chvílích pleskla na hubu pleťovou masku, co jsem našla v koupelně, ať jsem k světu, zašla si na pedikúru (aby mi nezarostly nehty – což se mi samozřejmě stihlo stát den před tím, aaaargh), připravila jsem své první gnocchi (mně se ty smetanové omáčky moc nedaří, no) a ve volné chvíli z radosti si načrtla první měsíční rozložení ve svém novém bujo diáři.

A tak mě můj drahý nenašel tak zdevastovanou, jak jsem se cítila, když se vynořil ze své nory a deliria. Slíbil, že si vezme Aťku, abych měla na sebe trochu času (jako na sebe, ne na vaření, žehlení, nebo dospávání největších deficitů!), pak otevřel e-mail a řekl mi, že má tři dny za sebou směnu, tu první hned ráno.

Ale zase jsem po dlouhé době dostala kytku. :-) Takže říjne, buď nám prosím milostiv!

Pohodový podzim v milé společnosti vám všem,

Tlapka