Listopadové ozvěny

Nic zvláštního se nestalo, pršelo a pak přestalo, jak to bejvá, když je listopad... kecala bych, semlelo se toho dost. A tentokrát to byl koncentrát tohoto letošního divného roku.

Pocitově listopad začal už v posledních říjnových dnech. Sedíme si tak ráno s Aťkou dole a ona kouká, jak babka pije kafe. To je totiž ohromná zábava, když někdo srká kafe z puntíkatého hrnku a dělá áááááách, víte? No a pak děda shodil na zem roušku, pes se po ní vrhnul a jal se ji zhltnout. Babka ve snaze mu v tom zabránit vzala dědovu hůl a jak ji zvedla nad hlavu, koncem trefila jako tágem lustr nad námi, krásně doprostřed skleněné koule. Rána jak z děla, střepy, naštěstí se nikdo nepořezal -  nad Aťku jsem se naklonila a pak jsme hned utekly bokem. Každopádně máme velmi odolné dítě adaptované na život v této domácnosti, ona se ani nelekla! :-D

Jiný adrenalin nastal hned další den. Tom vzal malou z jídelní židličky k sobě do pokoje, já jsem ještě dojídala. Po obědě jsem vstala ze židle a vzpamatovala jsem se na zemi. Po pěti letech to se mnou švihlo, naštěstí jsem při pádu kříšla jen lehce havou o zem, takže žádná hrůza, i když jsem řádně vyděsila všechny kolem. Už to celkem znám, takže jsem odmítla volat sanitku (ve špitále by mi dali maximálně kapák na zavodnění, a jeďte si tam den poležet na pozorování, v době covidu a kojení, co s Aťkou?). Prostě jsem se pár dní šetřila a byla ve střehu, kdyby se to mělo opakovat.

Listopad se nevzdal a udeřil ještě s větší silou. Dědovi navzdory opichům neustávaly bolesti zad z jeho letního pádu. Přitom i kdyby to měl naražené, což se hojí týdny a týdny, už mu mělo začít být lépe. Dlouhodobé bolesti se odrážely i na jeho náladě a na stavu babky, která se o něj starala. Abych to zkrátila, když spadl znovu, protože se mu podlomily nohy, konečně se pro něj povedlo sehnat místo v nemocnici, kde zjistili, že má zlomený obratel. Takže teď čekáme, jak se to bude léčit, na operaci to prý není, a po novém roce by měl nastoupit na intenzivní rehabilitace.

Den poté, co dědu odvezla sanitka a měla se dostavit úleva, že je o něj postaráno, Aťce vyletěly horečky. Čtyřicítka. A který den to bylo? Ano, samozřejmě, na státní svátek! Takže pediatr nedostupný... Takže jsem volala na pohotovost a protože jiné příznaky neměla, sráželi jsme horečku podle instrukcí, co mi vysvětlila po telefonu sestřička. Naštěstí se to celkem dařilo a nic dalšího jí nebylo - jen ty horečky. Podle všeho od růstu zubů. Už se jí prořezaly dva, hurá, už jen osmnáct. :-D

Z horeček se lady naštěstí otřepala rychle, ale rozhodila si celkem denní režim. A možná se jí to spoilo i s růstovým spurtem. Asi si umíte představit, jak člověk vypadá po několika nocích kojení co dvě hodiny. Ale odměnou nám bylo zase spokojené miminko a novinky, co se naučila.

Už umí udělat pápá, takže teď pořád chodíme a máváme, všemu a všem. Zřetelně vyslovuje mamamamamama, ale ještě asi neví, že to jsem já. Dává si na pusu silikonovou formičku, do ní hučí jako bubák a dívá se, jestli se tomu smějeme. Bourá věže z pěnových kostek a nechává si tleskat. Prostě je to zase úplně jiné dítě než před měsícem!

Listopad se však nesl také v duchu zajímavých nabídek. Zazvonil mi telefon s nabídkou, jestli nechci nastoupit na jednu obchodku, kam jsem dělala kdysi pohovor, ale nakonec se na poslední chvíli objevila zkušenější uchazečka. S devíiměsíčním miminkem a v tomhle školském chaosu? Ne, díky, ale potěšilo mě to. :) A stejný den mě požádala Terka Wa, jestli bych jí nešla za družičku. Hádám, že to se neodmítá. :-) I když mě trochu děsí vidina růžových šatů a květinových věnců, ale myslím, že nakonec převládne její střídmě elegantní stránka, viď, Terezko? :D

Uplynulý měsíc mě už naladil i na vánoční vlnu. Přistihla jsem se, že mám vyřešené dárky! NIKDY jsem dárky takhle brzy neměla! Je pravda, že letos jsme se doma dohodli na značném omezení kupování dárků, ale i tak! MÁM DÁRKY! Nadchlo mě to tolik, že jsem svému drahému ve vzácných volných chvílích ještě splichtila i adventní kalednář s milými vzkazy. Vyráběla jsem ho z krabiček od sirek. Když jsem je oblepila vánočním papírem, zajásala jsem, že to nejhorší mám za sebou, protože se mi podařily pěkně hladké, rovné krabičky, i když každá jinak velká. Jenže pak jsem je začala lepit k sobě na připravený kus lepenky a ejhle, jak jsem to stihla ještě domršit. :-D Křivé, nestabilní, vetché a vratké žďorbo. Oboustranná lepicí páska poprvé selhala. Tak jsem je ještě stáhla stříbrnou stužkou a nazdar, jde o nápad, ne? Kdo jiný než můj drahý by měl vědět, že na vzhledu mých výrobků nesejde. :-D

A taky jsem dospěla k názoru, že navzdory všemu marasu, kterému jsme v litopadu čelili, jsme na tom v kontextu dění ještě dobře a měla bych se o to podělit, a tak jsem se začala rozhlížet po vhodné charitě. Nejprve jsem zvažovala podpořit Nedoklubko, protože na jejich webu jsem taky hledala útěchu, že každý donošený den se počítá, ale pak jsem se na sociálních sítích dočetla, že po jistém výroku mělo stejný nápad mnoho lidí, tak jsem se rozhodla podporu nasměrovat jinam. A pak Raduš sdílela připomínku, že se blíží start Ježíškových vnoučat. Takže když se mi letos tak zadařilo s dárky, volba byla jasná. Moc se mi líbí myšlenka, že nejde o peníze, ale o hmotnou věc pro konkrétního člověka. Nakonec jsem poslala dárky dva - chlupatý polštář pro paní, co by se chtěla k něčemu přitulit a ráda vzpomíná na svého pejska, a předplatné TV programu s křížovkami pro jinou. A hrozně mě mrzí, že jsem zaváhala a nestihla si zarezervovat i přání bývalé učitelky, co si ráda zatrhává v novinách barevně důležité věci, to je přesně moje krevní skupina. :-D 

Potěšila jsem taky Katku, když jsem jí při návštěvě předala vytištěný motivační obrázek, který jsem jí přeposlala při jedné naší debatě a "kdyby měla tiskárnu, tak si ho pověsí nad stůl", na vycházce s kočárkem jsme se zastavili pozdravit babičku, uvařila jsem v pomalém hrnci vydařenou sekanou (čímž jsem vzácně předběhla mamku, než se vrátila z výletu), pořídila jsem běhoun do chodby, aby Aťka měla k lezení další 4 m² navíc (a ona se samozřejmě stejně šine podél stěny, kam koberec nedosáhne)...

Tenhle měsíc zkrátka nepatřil k mým nejoblíbenějším, ale i tak bych našla spoustu hezkého. A co vy? Jaké výzvy vás v listopadu zaskočily? A probouzí ve vás Vánoce chuť na dobré skutky?