Tlapka | Tlapkou psáno

Vede mě k tomu více důvodů, než by mi bylo milo.

Chceš, aby to bylo nadšení pro věc, splnění si snu, chuť a odhodlání zkusit něco nového.

Ve skutečnosti se bojíš hledání práce po rodičovské, a tak hledáš lupou každý drobeček, co by mohl pomoct. A taky jsi totálně v pozadí. V pozadí událostí i v prdeli sama ze sebe. Protože vždycky je něco důležitějšího než to, co ty chceš dělat, když na chvíli setřeseš batole a předáš ho pod patronát někomu jinému - vařit se musí, uklidit nádobí a linka se musí, prát se musí, vytřídit malé oblečení se musí, vysát se musí, posbírat lego se musí. Fakt základní údržba, nemluvím o leštění svátečních servisů ve vitrínách (ostatně, žádné nemám). Psát, číst si, to se vždycky dá o den odložit. O dva. O měsíc... Na mateřské jsem se nic nenaučila tolik, jako potlačit sama sebe. Aťule ještě nerozumí tomu, jestli mi je dneska šoufl nebo mám den blbec. Není důležité, jak se cítím, Ať potřebuje jídlo, převlékat, hrát si a nechat na sebe dohlížet, aby se nepřerazila, a nezaslouží si, abych na ni při tom štěkala, protože jsem přetažená, takže se držím, dokud nejsem sama. Dokud ležela v postýlce a spala třikrát denně, zbývalo mi na sebe více času než teď, kdy si otevře dveře a vyleze mi klidně na klín, i když sedím na záchodě. :-) A já jsem hrozně vděčná, když vidím, ty pokroky, které teď dělá, jak se ta péče do ní vložená úročí a kolik toho už zvládne sama. Jenže...

Nechci si stěžovat, protože nedělám nic výjimečného a mám výhody, za které by mnohé jiné líbaly ruce, protože jsou na to třeba úplně samy. Jenže přestože si mamka Aťuli bere každý den minimálně na půlhodiny večer na pohádky a Tom se taky snaží, ale těžko mi pomůže s něčím doma, když je buď v práci, nebo maká kolem domu na věcech, které já prostě nezvládnu.... přestože Aťuli učím pomáhat, vyklízíme spolu myčku, věšíme prádlo, pečeme, přestože už si umí chvílemi hrát i sama... času je prostě málo - a skoro vždycky je zapotřebí něco udělat (fakt doma nemám sterilní domácnost, jenže kdo má nenechavé batole, tak ví, že ano, prádlo se musí uklidit hned do skříně, jinak by se taky mohlo zítra prát znovu, jen co ho posbírám po celém bytě) a nebo se mi nevyplatí už nic pro sebe začínat, když vím, že za chvíli musím zase pro Aťuli. A tak se postupně vytlačily všechny moje zájmy kamsi do prázdna a já už nevím, co ze mě zůstalo. Při psaní už necítím ten šmrnc, na čtení nemám nejen čas, ale ani chuť! Kamarádky jsou vesměs opodál. Kvízová parta se rozpadla a tvorbu otázek organizátoři stopli kvůli covidu. Na tenis potřebuji parťáka a jumping mi doktorka po operaci zatrhla.

Do toho třicítka a všechny ty změny uplynulých dvou let.

Prostě osobnostní krizička nevyhnutelná.

Tak jo. Konec srandy. Překonala jsem hranici třiceti let, což mě minimálně v očich některých jistě pomyslně postaršilo rovnou a další třicítku, a svatba je už opravdu za dveřmi. Mám všechno připraveno? Nevím. Hodlám to řešit? Ne. :-)

Takže stále platí, že nic nehrotím. Jestli bude pršet, beru si svůj klasický skládací puntíkovaný deštník. A možná ani to ne, z auta do radnice nějak proběhnu i v těch lodičkách. Odmítla jsem si kupovat načančaná bílá bolerka, protože co pak s nimi, a na přehození budu mít s sebou džínovou bundu. Moje ochota investovat do podobných věcí čas a peníze se nejen, že nedostavila, ale ještě zredukovala. To důležité snad mám všechno a drobnosti mi snad mí blízcí odpustí. :-)

Vybrala jsem si šaty, domluvili jsme termín a místo svatby, svědky. Ale to je málo, Antone Pavloviči. Popojedem!

Podzimní dny bývají pochmurné. A takovou náladu jsme tady na podzim měli. Chodily špatné zprávy, které kalily radost i u jinak radostných událostí, rušily se akce, na které jsme se těšili, kupily se problémy, co bylo třeba rozhodnout a vyřešit, všeobecně se nějak nedařilo. Přesto by bylo nefér se tvářit, že to bylo jen špatné období, protože radost musíme vidět i v maličkostech.