Zkušenost: porod do vody

Dlouho jsem se rozmýšlela, jestli toto téma vynechat. Praly se ve mně dva postoje - za prvé, porod je něco výsostně soukromého a necítím potřebu detaily cpát všem pod nos. Na druhou stranu si vybavuju, jak jsem za každou informaci před porodem byla ráda, ale zároveň jsem od čtení článků na netu upustila už v těhotenství. Potvrdilo se mi totiž, že spokojená většina mlčí, a pod ruku se mi dostaly buď hororové historky z porodnic (což číst před vlastním porodem nechcete), nebo příliš ezotericky pojaté (ideálně domácí) porody (což není nic pro mě). Střízlivě podaných informací se mi moc nedostalo.

Taky mám zkušenost, že zmínka o porodu do vody vyvolá zájem i těch, u nichž bych to nečekala. Asi to není úplně standardní volba, ale někdy bývá považována za mnohem větší alternativu, než skutečně je. Proto, když jsme se k tomuto tématu dostaly i na Twitteru, jsem se rozhodla svou zkušenost nakonec sdílet - bez přílišných "tělesných" detailů. Spíš o porodu do vody (PdV) jako takovém, než přímo o mém porodu. Ráda bych totiž poskytla základní informace těm, kdo ho zvažují.

Aby měl můj článek zamýšlený dopad, úvodem zmíním pár premis:

a) jsem sralbotka: Mám poměrně nízký práh bolesti, jsem na sebe dost opatrná a trochu hypochondr. Několikrát mě křísili u zubaře, odběry krve zvládám pouze v leže, jinak se kácím.

b) jsem konzerva: Stačilo mi vědět, že mám za zadkem personál, od kterého jsem očekávala jen dvě věci - že mi v případě potřeby pomůže a budou se ke mně chovat slušně. PdV byla nejvíc alternativní volba v mém dosavadním životě a odhodlala jsem se k ní proto, že teplá koupel mi mnohokrát ulevila od bolesti zad či hlavy. Věřím, že pro mnoho žen je důležité, jestli si mohou přinést svou hudbu nebo absolvovat bylinnou napářku a nechci tyto prvky shazovat, ale pro mě to nebyla priorita.

c) mizerná fyzička: nikdy jsem nebyla namakaná a kvůli operaci a rekonvalescenci jsem se musela zříct i pohybu jen tak pro zábavu už rok a půl před porodem. Zůstala mi jen chůze, poslední dva měsíce před porodem ani to. Strávila jsem je vleže kvůli hrozbě předčasného porodu a nezvládla tak ani předporodní kurz. Můj nulový fyzický fond naháněl strach.

Takže jak vidíte, jsem člověk, kterého jako zdravotník do péče nechcete. :-D

d) Jde pouze o mou osobní zkušenost a netvrdím, že by to každá rodička vnímala stejně, byť by vycházela ze stejných premis jako já.

Co to teda vlastně je, "porod do vody"?

PdV u nás zatím není úplně běžná varianta porodu. V zahraničí jde o poměrně oblíbenou metodu, často využívanou i v domácím prostředí - odtud zřejmě "alternativní" konotace. V ČR PdV umožňují vybrané porodnice, probíhá tedy pod standardním lékařským dohledem. V "mé" porodnici disponuje porodní vanou jeden ze tří sálů, takže jsem doufala, že zrovna bude volný. Snad si tímto článkem neprokážu medvědí službu směrem k případnému dalšímu porodu. :-)

Porodní vana (v zahraničí často spíš bazének) připomínala vanu na wellness - byla kruhovitější než klasická s madly a výstupky ve stěnách, o které se můžete v různých polohách zapřít nebo přidržet. Napouští se vodou o teplotě zhruba 38°C, což napomáhá otevírání porodních cest a zmírnění bolestí. Do vody se vstupuje až po jistém rozběhnutí porodu, na samém počátku by teplo mohlo kontrakce naopak zpomalit nebo zastavit.

PdV není vhodný pro každou rodičku. Základními podmínkami je, že miminko musí být jen jedno, donošené, v nekomplikované poloze. Dítě ani matka nesmí mít zdravotní potíže, matka nesmí zároveň žádat epidurální anestezii a měla by absolvovat klystýr nebo použít gel s podobnými účinky. Mezi podmínky patří ještě zajištění žilního vstupu a neustálý dohled, kdyby se rodičce ve vodě slabo. O dohled se stará doprovod ženy i personál (na PdV školená porodní asistentka, v pokročilém průběhu i lékař). Miminko se neustále sleduje vodotěsným monitorem, takže je pod kontrolou stejně jako na souši. V případě komplikací se lze během pár vteřin přemístit ven, k porodnímu lehátku jsem to měla asi tři kroky. Porodní oddělení disponovalo i  vlastním operačním sálem, nezávislém na centrálních.

Nejčastější otázkou, kterou jsem dostávala, bylo: "A to tu vodu malá nevdechne?". Ne. Dítě jde z vody do vody - některé zdroje uvádějí, že PdV tak dítěti umožňuje pozvolnější adaptaci na svět. Miminko neřeší, jestli je ještě v plodové vodě nebo už ve vaně - nadechne se, až se poprvé dostane ke vzduchu. Matka může klidně střídat pobyt ve vaně i na souši až  do chvíle, kdy je venku hlavička. Pak musí zůstat pánví pod vodou, nebo vylézt ven, jakmile se jednou hlavička vynoří nad hladinu. Často ve vaně rodičky tlumí bolesti, ale samotný porod se odehraje na suchu. I já jsem počítala spíše s touto variantou, ale jak pravil můj drahý: "Jak jsem tě v té vodě viděl, bylo mi jasné, že už nevylezeš...". :-)

Jak to může vypadat v praxi?

3:00 Lehce jsem zakrvácela, volám do porodnice, protože mám týden po termínu, doporučují přijet. Cestou v autě cítím první stah - nebolestivý, prostě jen stažení svalů. Další následují pravidelně co 5 minut. Miminko je v pořádku a doktorka mi nabízí analgetika (odmítám, zatím to fakt nebolí) a návrat domů, nebo pokoj na oddělení. Ráno mám stejně plánovanou kontrolu, tak zůstávám. Oddělení je uzavřené kvůli chřipkové epidemii, takže Tom se vrací domů. Mně se daří upadat do mikrospánků, i když stahy v pětiminutových intervalech pokračují.

7:00 Pořád stejné. Trochu to tahá, do prokřičených stahů jako ve filmech zatím daleko. Dohodly jsme se s lékařkou, že zůstanu do oběda a v jedenáct se na mě podívá. Po noci jsem unavená, ale spát mi nejde, tak štráduju od jednoho plakátu o kojení k druhému.

10:00 Cítím nutkání zajít si na záchod. S prázdným břichem by to stahování břicha mohlo být o něco pohodlnější, ne?

10:30 NENĺ to pohodlnější. Z koupelny se vracím v předklonu podél zdi, rozjely se mi kontrakce jako blázen. Břicho dobrý, ale bolesti z oblasti křížů jsou fakt palčivé, snažím se ovládat, ale občas zakňučím. Voda mi nepraskla, tak čekám na kontrolu. Těch pár stahů snad vydržím...

11:00 Asistentka je naštěstí přesná, pomáhá mi na vyšetřovnu. Doktorka na mě ještě ani nesáhla a už jásá, že jsme se posunuli. Já nejásám. Já žádám o analgetika. "Ale Tlapičko," řekla mi asistentka, "teď už vám slabá nezaberou a silná by mohla porod zkomplikovat." Dělám, že to neslyším. Během natáčení monitoru si asistentka ještě jednou čte můj porodní "plán" a vysvětluje mi vše ohledně porodní vany. Zavádí mi kanylu a když jí řeknu, co stojí za rozjezdem kontrakcí, odpouští mi klystýr. "Někdy večer už budete mít miminko u sebe!" povzbuzuje mě. Volám Tomovi a...

12:00 ... jdu o dveře dál - na sál. Opakuji svou prosbu o analgetika a asistentka svou odpověď. No do prdele. Slyším přicházet Toma - tak brzo? Pokuta dorazila v dubnu. :-D Ptám se, jestli chce opravdu zůstat, naštěstí necouvnul. Pomáhá mi do vany. Nevím, jak se uvelebit, tak jdu prostě na čtyři a chytám se výstupků ve stěnách vany. Aniž bych si to v tu chvíli uvědomila, bederní bolesti v ten moment zázračně ustupují!

12:30 "Nevím, jak dlouho vydržím," svěřuju se asistentce a Tomovi. Bolí to, ale snesitelně, je to spíš strašně... vyčerpávající. Tohle po celý den nedám. Asistentka mě povzbuzuje, že mi to jde skvěle a že to za chvíli bude. "Co to znamená, za chvíli?" "Pár kontrakcí." Myslím si, že mě chce jen uklidnit.

12:35 Na sál vstupují dvě ženy v barevných košilích a přidají se k doktorce, která dosud decentně postává stranou. "Sestřičky pro miminko!" informuje mě asistentka. Už? Co tu budou dělat tak dlouho?

12:40 "Pojďte to zkusit opřená dozadu," doporučuje mi asistentka a doktorka mi nabízí oxytocin, protože interval stahů se zkrátil jen málo. Odmítám, vyhovuje mi, že si můžu chvilinku odpočinout. Ale odhodlala jsem se o to více zabrat. A za další dva stahy je Aťule venku.

Zhodnocení zkušenosti:

Odnáším si z porodnice skvělou zkušenost. Jak s porodnicí, tak s PdV. Jako prvorodička nemůžu srovnávat, ale musím přiznat, že křížové bolesti se vstupem do vany opravdu okamžitě ustaly a ty břišní jsem čekala podstatně horší. Ptala jsem se drahého, jestli jsem moc nevyváděla, a on, co blbnu, že jsem si zařvala tak dvakrát. :-) Tady bych se příště možná tak nekrotila, mám pocit, že stahy byly efektivnější, když jsem nemusela brzdit dech (jako když při sportu uděláte náročný pohyb). Kamarádka říkala: "Neztrácej energii řevem!", já říkám: "Klidně hekej, když to pomůže!".

PdV určitě prospěl i mé psychice. Porod působil... čistě. Nikde žádné viditelné tělní výměšky, Aťku jsem dostala na prsa opláchnutou a jen minimálně zmačkanou. Úžasná byla také ta tichá vteřina, kdy se Aťka objevila pod hladinou jako velká šedá bublina. Získala jsem cenný čas uvědomit si, že už je tady, že jsem porodila a že mám dítě, aniž bych hned slyšela pláč.

Otec u porodu má nesnadnou roli, ale za mě je dobré, když tam je, pokud to oba rodiče chtějí. Samozřejmě to za ženu vzít nemůže, ale je skvělé, když ji v tom prostě nenechá. A když občas něco řekne, protože když se mluví, znamená to, že čas plyne a konec se sice pomalu, ale nezastavitelně blíží.

K dobré zkušenosti přispěl bez debat personál. Z internetu a vyprávění je snadné nabýt dojmu, že vám vrátná vrazí do žíly oxytocin a když vydržíte až na sál, vyrazí z vás mimino beranidlem. Všichni však byli laskaví a ohleduplní. Asistentka při přesunech čekala, až mi skončí kontrakce, povzbuzovala mě, vysvětlovala. Nabízela mi i podsvícení vany na libovolnou barvu. :-D Doktorka jistila situaci, ale postávala bokem a nic mi nevnucovala. Léky, polohu, nic. Návrhy, které od ní a asistentky vzešly, měly povahu doporučení a nabídky, ne rozkazu. Porodila jsem bez analgetik a jakýchkoli zasáhů (vyjma vteřinového uvolnění plodové vody těsně před koncem, protože ta sama prostě nepraskla). Hned po ošetření k nám pustili i mamku (asistentka se dokonce ptala, jestli ji chci u porodu, a mamku zase na chobdě poznala sestřička, co jsem k ní chodila na kontroly, a z vlastního popudu šla na sál zjistit, jestli je vše ok, ať ji trochu uklidní) a nechali nás tam spolu dvě hodiny v klidu, až pak se šla malá za doprovodu tatínka zvážit.

Jsem za tu zkušenost hrozně vděčná. Je mi jasné, že jsem měla i kus štěstí. Nechci ani tvrdit, že špatné zkušenosti z porodnice neexistují. Může se stát, i když by samozřejmě nemělo. Ale jít do porodnice a priori s tím, že se tam budou dít jatka a ještě na mě bude personál zlý, je zbytečné.

Pár týdnů před porodem jsem se chvílemi fakt bála. O sebe, o Aťku, bolestí, jestli se zvládnu ovládat. Ale když došlo na lámání chleba, byla jsem klidná, na strach nezbýval prostor. Přirovnala bych to ke státnicím, pořád si myslíte, že se ještě musíte připravit, je vám čím dál jasnější, že nikdy nebudete připraveni úplně, a nakonec už se jen těšíte, až to bude prostě za vámi. :-)

Je to za mnou, člo to rychleji a snáz, než jsem čekala. Vzpomínám na svůj porod a vybavují se mi hlavně úsměvné a intimní chvilky. Ale ty už patří opravdu do soukromí. :-)