Vítejte!

Blog už toho pamatuje dost - víc než já. Jsem ráda, že jste sem zavítali. A ještě radši, pokud se sem vracíte. :)

Mozaika ze života a myšlenek začínající učitelky, která se někdy (zbytečně) bojí, hloubá nad budoucností, dělá trapasy, sleduje a hraje tenis, pokouší se o vaření, přivydělává si, čte, plánuje, ráda hraje deskové hry, ale věčně nemá s kým, žije s poněkud potrhlou rodinkou a hlavně o tom všem píše. :-)

rubriky:

anketa blogu

návštěvní kniha

galerie

moji přátelé

odkazy:

archiv článků:

Třicátiny v bílém

com">via GIFER

Příchod do obřadní síně ála Tlapka

Paní matrikářka dostála svému slibu a zařídila, aby nám duo hudebníků zahrálo při příchodu klavírně-houslovou verzi I don´t wanna miss a thing. V seznamu, který jsme vyfasovali, sice tahle skladba nebyla, ale říkali, že to není problém, a jak řekli, tak splnili. :-) Upřímně řečeno, asi sami uvítali, že si můžou zahrát taky něco jiného než Thousand Years a Sheeranovu Perfect, na což přichází podle mého skromného odhadu k oltáři tak 70 % nevěst, co jsem tak vysledovala na Facebooku.

Jak jsem se bála, že budu hrozně brečet, tak nic takového nepřišlo. Víc na mě dolehl příjezd před obřadní síň, když jsem viděla, jak se tam hemží kamarádi, jejich děti a všichni ti, co vážili cestu, mnohdy pěkně dlouhou, aby byli dnes s námi. A pozor, i píšáci měli nakonec mezi gratulanty své zastoupení! :-) Přikráčela jsem k oltáři a během Canonu D-dur jsme svatebčanům sehráli vlastní verzi scénky Blbec v obřadní síni, kdy na nás paní matrikářka urputně gestikulovala a já podle jejích pokynů převedla něco jako včelí navigační tanec. Nakonec k nám prostě přikročila, mě vrátila do původní pozice, a posunula o kus blíž ženicha. :-) Ale aspoň jsme vyplnili to podivné hluché místo, kdy se jinak prostě stojí a čeká na oddávajícího. Asi aby mohl fotograf nerušeně fotit, nebo já nevím, proč to trvá tak dlouho. :-D

Pak důstojně přikráčela oddávající a Aťka smutně, ale hlasitě konstatovala, že ona nemá medali jako paní. :-) Následně probíhal klasický svatební obřad, podkreslený ještě skladbaim River flows in you a melodií z Forrest Gumpa. A můj již i formálně potvrzený muž mě totálně rozhodil, když mi místo levé ruky podal pravou, pak cuknul, aby to napravil, a tím mě naprosto zmátl, protože jsem se honem nemohla zorientovat, který prst je na té ruce prsteníček. :-)

Následně jsme se za fanfár Alžbětínské serenády vydali zpět špalírem, který nám po gratulacích vytvořili svatební hosté. Aťka, která celou dobu vzorně čekala u babiček, se za námi ale přece jen nakonec vydali k oltáři, takže máme krásné fotky, jak za námi běží a uličkou jdeme spolu. Další fotku, společnou, jsme pořídili před radnicí, a pak se osazenstvo rozdělilo na dvě části. Kamarádi se vydali do centra a do parku na oběd, maminky, babičky a svědci vyrazili s námi na místo hostiny. Tto jsme si připravili už v sobotu a i když jsem dekoracím moc času a své energie nevěnovala, bylo to pěkně a decentně vyzdobené - jeden řetěz světýlek za čelo stolu, tabulí se vinuly umělé eukalypty a omotávaly ve středech vyzdobené lahvičky od přesnídávek (ano, peněz jsem do toho taky moc nevrážela :-D) s malými kytičkami a svíčkami, které jsme zapomněli večer zapálit. Soustředila jsem se na to, abych po příjezdu na místo v tichosti zapálila svíčku na okně za ty, co už s námi být nemohou, a na malé jsem večer při zábavě úplně zapomněla. Ale tak já jsem i jmenovky vyrobila den před svatbou během deseti minut tím, že jsem otrhala svůj fikus benjamin a popsala lístky bílým fixem, takže tady vidíte, jak mi na dekoracích záleží. :-D

Oběd byl výborný. Kvůli možným horkům jsme nechtěli svíčkovou a vybrali jsme si vývar a kuřecí rolku plněnou sušenými rajčaty, mozzarelou a špenátem, k tomu trochu zeleniny a šťouchané brambory s přírodním sosem. Klidně bych si to dala znovu, jak mi to chutnalo, ale jídla na nás čekalo ještě mnohem více. :-)

Po obědě jsme se vyrazili fotit. Hosté si objednali kávu, k ní si vzali něco sladkého (zlatou medaili nakonec jednomyslně získala citronová tartaletka) a naše připravené svatební noviny. Aťka si vlezla do kočárku a odbrmovala chrupat, což byla obrovská úleva, jelikož to, že Aťka neusne, byla jedna z mých dvou největších obav ohledně celého dne. Protože rozmrzelé a unavené dítě na svatbě, kór když je vaše a vy jste nevěsta, to fakt nechcete řešit. :-) Ale Atinka byla zlatá a dala si minimálně hodinku a půl šlofíka, přestože v kočárku spala naposledy snad někdy na jaře.

Mezitím jsme se tedy fotili. Skvělé bylo, že jsme se nemuseli nikam přesouvat, protože jsme měli hostinu v restauraci na pobřeží vodní plochy, takže jsme jen zašli za roh a to byla panoramata. :-) Navíc nás majitelé pustili i na molo (kam dojít v podpatcích po rozhoupaném mostku s prkny ne zrovna blízko u sebe byla zkouška ohněm), a dokonce nás pobídli, ať se vyfotíme na loďce, takže v kombinaci s hezkým zákoutím na břehu jsme tohoh vystřídali celkem dost. Že se nebudeme fotit kvůli špatnému počasí, byla druhá má obava. Po většinu dne bylo pod mrakem a zdálo se, že začne pršet každou chvílí, ale nakonec jsme měli štěstí a kromě pár kapek pro efekt kruhů na vodní hladině začalo lít až těsně poté, co jsme cvakli poslední fotku, takže pa-rá-da!

Focení hezky plynulo, takže jsme skončili ještě s půlhodinovou rezervou, takže jsem aspoň mohla přivítat přicházející kamarády, ukázat jim sweet bar, naši výstavku trapných fotek z dětství a obdarovat je malou lahvičkou medu, novinami a propiskou. Shodli jsme se, že nějaký drobný dáreček hostům chceme dát, ale nejsme zastánci takových těch andělíčků, magenetek a podobně, takže jsme se vydali cestou ryze praktickou a spotřební. A hlavně, já jsem se svým vztahem k těmto věcem fakt potřebovala něco z papírenského sortimentu. Ty tužky jsem vybírala snad déle než kytku. :-D

Hosté se sešli přesně podle plánu, takže nastal čas slavnostně zakrojit dort. Chudák. Ten si to odsral nejvíc. Já jsem na servírování levá jak turecká šavle a ten nůž byl druhá taková. Zpětně si říkám, že jsme se měli ozvat, že tímhle to asi nepůjde, ale holt jsme už nechtěli zdržovat... no... hosté místo estetického plátku dostávaly různými směry zhroucené hroudy chuťově dobré, ale zcela neestetické. K talířkům s těmito kupkami jsem tak servírovala i doporučení, že pokud chtějí hosté něco sladkého a hezkého, mají si nabídnout ve sweet baru zákusek. :-D

Po dortu přišlo na řadu házení-neházení kytice - místo házení jsem pentlila. Na kytici se v takovém případě návážou stuhy, druhé konce si pak rozeberou svatebčanky a nevěsta postupně se zavázanýma očima jednu stužku za druhou odstřihává, až zůstane jen poslední. Přijde mi to jako taková důstojnější a elegantnější varianta házení, šetrnější k babičkám i kytici, navíc zabaví hosty na delší dobu než jednorázový hod. Hrozně jsem si přála to na svatbě mít, ale potýkala jsem se s tím, že mezi hosty byly už jen dvě svobodné mladé dámy. Tak jsem to prostě uvedla tak, že to je kytička jen tak pro radost, nebo třeba pro splnění jakékoliv přání, ne nutně svatbeního, a ať se zapojí všechny přítomné, kdo chtějí, bez ohledu na svůj rodinný stav. Při našem počtu hostů to stejně vyšlo jen na deset, ale stačilo to, abychom se hezky pobavili. :-)

Bohužel nám v tuto hodinu počasí nepřálo, tak jsme nemohly jít ven, ale nakonec jsme se vměstnaly i dovnitř. Svatebčanky chodily kolem mně, já jsem stříhala, občas Katka zavelela ke změně směru... Nevím, v jakém pořadí kdo odpadl, ale představte si, že jako poslední dvě nakonec zůstaly zrovna ty svobodné! Žila jsem z toho ještě týden po svatbě, jak to krásně vyšlo. :-)

Pak už následoval jen první tanec, ze kterého jsem měla velké obavy, ale nakonec se vcelku vydařil, tančili jsme waltz opět na Aerosmith, následoval svatební kvíz se zvedáním bot, a pak už jsme nechali zábavu volně plynout. Nechtěli jsme hosty příliš sešněrovat nějakou organizovanou zábavou až do půlnoci. Stihla jsem ještě znovu s každým prohodit pár slov, vyfotit se s hosty, sníst kousek řízku a pár opékaných brambor, a nějak po půl deváté jsem s unavenou Aťkou odjela domů. Celý den zvládla skvěle, byla šikovná, nezlobila, užívala si společnost a na parketu to rozjela jako první, prostě žasnu, po kom to dítě je. :-) Doma jsem zase jen shodila šaty, jejichž dolní lem se již zdaleka neskvěl bělobou, skopla boty a šup do postele uspávat. Tom zůstal hájit naše barvy a nutno dodat, že značně nesourodá sestava šesti statečných to táhla až do jedné ráno. :-D

Užili jsme si to? Ano. Byla jsem z toho naprosto odvařená, jak boží je být nevěsta? Ne. Bylo to pěkné, až na v určitou chvíli poněkud váznoucí obsluhu vše šlapalo podle nastíněného plánu, jsem strašně ráda, v jaké sestavě jsme se sešli a jak jsme ten den spolu strávili, odnáším si několik hřejivých vzpomínek, ale na svém umírněném přístupu bych nic neměnila. :-)

Díky všem, co vážili cestu, aby nám popřáli štěstí, všem, kteří nám přispěli darem nebo dobrou radou, pomohli s organizací a hlídáním Aťky. Děkuji také vám, kteří jste se mi ozvali, že na nás myslíte, a zajímalo vás, jak to tedy dopadlo. Jsem moc ráda, že kolem sebe takovou partu mám, v nevirtuální i virtuální realitě, a vážím si toho. :-)

.

.

.

A pozor, hážu virtuální kytku, tak schválně, kdo bude další na řadě? :-D Kde jsou ty časy, kdy jsme si takhle předávali maturitní žezlo, co? :-)

Zpět na hlavní stranu blogu