Vynechme klišoidní úvod o tom, jak čas letí, a rovnýma nohama k tomu, co říjen přinesl! Tenhle rok už asi dokončím v tomto stylu, ale mám už i nápady na pár jiných článků, tak doufám, že z nich brzy vzejde něco kloudného. Jeden nápad, který mě cvrnknul do nosu před usnutím a považovala jsem ho za zajímavý a originální, jsem zapomněla a dost mě to vytáčí, tak snad se stane zázrak a ještě si vzpomenu... ale teď se ještě ohlídněme do minulosti.

Tak jsem si říkala, že už ani přesně nevím, kolikátého září je, a ono je sedmého října. Hmmmm. Hmmmmmm!

Sluší se aspoň jednou do měsíce připomenout existenci mé maličkosti. Našich maličkostí.

Vážně je půlka roku za námi? Fakt. To celkem zírám... pocitově jsem zamrzla někdy v první půlce května. Ne, že by mi to nějak vadilo, ale byla by škoda si z června nic neodnést, protože mi přinesl spoustu zajímavých věcí. Ruku na srdce, pro mě je teď zajímavý skoro každý prd, ale co. Hlavně mít z čeho mít radost! 

Každoročně se rozhoří diskuse o smyslu a náročnosti didaktických testů, Cermatu a maturity vůbec. Gymplácká komunita frká, že to bylo snadné, učňovská se vzteká, že to bylo těžké, učitelé si stěžují, že Cermat zase kálí na psychiku maturantů a na první stránku testu práskne dlouhý text, aby maturanty řádně vydivočel, a starší generace kvílí, že to jde s mladými od deseti k pěti a oni by odmaturovali v sedmé třídě.

Kde je pravda, se hledá složitě. Asi někde uprostřed. Rozhodla jsem se zkusit takový test testu – a maturitu si napsat. Jsem z gymplu déle, než bych si přála, a i slavné aféry Jidáš a epizeuxis mě minuly už jako absolventa. Češtinu musím mít stoprocentní, angličtinu jsem měla taky bez zapocení, ale co matika? Ha? Ha!

Čtvrt roku po narození Aťky (tohle je snad už definitivní přezdívka, Áčko dost blbě funguje ve větách) - nejvyšší čas dokončit tuto sérii. Leden byl zvláštní, únor ještě víc!***

Leden jsem strávila v posteli. Můj drahý absolvoval právě své předposlední

Blížíme se k cíli...

Většině z nás se teď pozměnily plány a s uvolněným časem nakládáme různými způsoby. E-mail, na který mi chodí reakce na komentáře, které nechávám na blozích, se v posledních dnech slušně zaplnil. A to mě přivedlo na myšlenku - jak my se vlastně vzájemně čteme?

Každý z nás má zřejmě představu o pravidelných návštěvnících svého blogu. Jsou tu ti, co čtou a komentují pravidelně, ti, co jen čtou, jiní se zase staví jednou za čas, ti, kteří přijdou a beze stopy okno po přečtení zase zavřou... Někteří přispívají průběžně, jiní ve vlnách. A tak by mě zajímalo - za jakých okolností vlastně k těm našim virtuálním setkáním dochází?

Jestli vyjde najevo, že se čteme všichni vzájemně při sezení na záchodě, doufám, že to nerozklíží naše sdrečné vztahy zde. :-D

Další díl z už poněkud vzpomínkového cyklu.