Fáze pohodová

Další díl z už poněkud vzpomínkového cyklu.

Druhý trimestr bývá vyzdvihován jako nejpohodovější období z celého těhotenství. Vstup do něj jsem měla sice náročný a bylo mi vlastně nejhůř za celou dobu, ale přece jen jsem se dočkala úlevy. Myslím, že mi pomohla i ta měsíční nemocenská - mohla jsem postupně sladit denní režim svého těla s běžným fungováním, takže když jsem se vrtáila do práce, už jsem nezvracela. Akorát jsem si vymohla, že si můžu v případě, že mám výuku v kuse v době oběda, brát jídlo do hodiny, aby mi nebylo zle.

Návrat do práce jsem měla rozpačitý. Dojímalo mě, že mě kolegové a hlavně studenti očividně rádi viděli. Hlavně děcka se ke mně hlásila, chodila se ptát, jak se cítím, co to bude a jestli jsme už vybrali jméno. Jenže jsem s nimi mluvila jen na chodbách. Souběžně se mnou skončila nečekaně ještě jedna kolegyně a ta, která nově nastoupila, pracovala i jinde, takže aby mohla učit, zkombinovali na studijním ty dva neobsazené úvazky a já jsem tak přišla o část svých tříd. Včetně té své. Dělat třídního třídě, kterou neučíte, je naprosto na ho... houby. Na houby. (Vtipnou pasáží druhého trimestru byla mamčina aktivita, že když už malá slyší, neměli bychom mluvit sprostě. Takže se snažila místo kurva říkat jejda. Vypadalo to zhruba takto: "Kurva!" "Mami? Jejda!" "Kurva... jejda! Kurva, jejda!")

Rozloučit se s nimi jsem chtěla až o Vánocích. Ale když se namanula možnost suplovat v mé velmi oblíbené třídě, zašla jsem za kolegyní, že to vezmu já, i když jsem měla mít volno. Netušili to a bylo vidět, jakou měli radost, když jsem přišla. Trošku jsem posrandovala a pak jsem jim chtěla říct, jak je ráda vidím a jak mě mrzí, že už je neučím, ale vycítili to a jedna holčina zavolala: "Nic neříkejte, nebo budeme brečet!" a to jsem začala já. A ona vstala a šla mě do uličky obejmout. Asi jenom pro tenhle moment stálo za to se nakonec do práce vrátit, i když jsem měla možnost už zůstat doma. Skvělá taky byla šluskolona mé třídy. A to jsem ještě odmítla účast na stužkovácích, protože vydržet v Ostravě celý den pro mě bylo příliš náročné.

V práci v té době bylo náročné reorganizační období, zaváděl se v mnohém nový řád. Normálně bych z toho asi byla celkem vystreslá, ale teď mě chránila bublina dočasnosti. Byl listopad a já jsem věděla, že o Vánocích už budu zase jen doma a připravovat se na malou. Na druhou stranu to mělo i nevýhody. Se třídami, které jsem pro změnu nově dostala já, se nám nepodařilo navázat takový vztah, jako kdybychom věděli, že je to nastálo. Za šest týdnů se toho dá v tomto ohledu stihnout hodně, ale když víte, že to bude jen těch šest týdnů a pak bude zase všechno jinak, situace se dost změní.

Ale práce byla jen část toho všeho, co se dělo kolem. Měla jsem prostor i energii na to doma vařit, takže jsem hnětla holandské řízky, míchala polévky a pekla bábovky.

Jen generální úklid a třídění věcí jsem pořád odkládala na leden, protože s návratem do práce znovu enormně stoupl počet papírů, které se povalovaly po celém pokoji. Úžasný byl víkend s Ivou a Rebi, na který doteď ráda vzpomínám, ale jinak se začalo pomalu vše směrovat k přípravám na malou. Absolvovala jsem krátký kurz dětských masáží, na matrice jsme sepsali dohodu o jméně a prohlášení o otcovství, když už jsme odložili svatbu. Super, když nechcete, aby se to už vědělo, protože chystáte bombu na třídní sraz, a matrikářka je manželka spolužáka, protože tady se zná každý s každým. Vybrali jsme první část výbavičky a mamka ruinovala náš nový oblíbený obchod na kole štěstí (aneb když si vytočíte největší nabízenou slevu a zrovna na kočárek, haha). Absolvovala jsem různé kontroly, při kterých nám vyvrátili různé potíže včetně cukrovky a potvrdili, že to bude holčička.

Když jsme věděli, že čekáme holčičku, předvybrali jsme jméno, konečně se mi malinko vyboulilo bříško a začala jsem cítit (a pak už i vidět) pohyby, začala jsem se cítit opravdu těhotně. Vytvořily jsme si své rituály. Každé ráno, když jsem nešla do práce, jsem vypila kakao, protože mi dělalo dobře na žaludek. Ne proto, že bych měla chutě. Proslulé těhotenské chutě jsem očekávala celé ty měsíce... a nic! Jen jednou jsem si vyžádala gumové medvídky, ale to spíš proto, že jsem je viděla na poradě u kolegyně, samotnou by mě to nenapadlo. Večer jsem pak, když jsem šla spát, vždycky cítila kopance. Časem, když jsem posouvala ruku po břiše, ji pohyby následovaly. Malá kopala i Toma, akorát mamka vždycky přiběhla a ve chvíli, kdy mi sáhla na břicho, se malá zklidnila, což si mamka brala dost osobně. Tak jsme ji aspoň přibraly k našemu středečnímu čtení - našla jsem si na netu několik stránek "těhotenství týden za týdnem" a četly jsme si, co se tam odehrálo. Celkem mi to změnilo mé představy o prenatálním vývoji. Kolikrát jsem si rvala vlasy, když jsem četla, že malá investuje vzácné živiny do růstu nehtů a rýsování otisků prstů, místo do životně důležitých orgánů.

Ale očividně k vývoji docházelo správně, protože malá se začala čím dál více projevovat. Tom jí občas četl z knížky pohádek, co jsme dostali, a bylo fascinující vidět, jak se mi vždy břicho nahrnulo na tu stranu, kde seděl. Mě měla naposlouchanou, to ji nudilo, ale tak hluboký hlas ji přitahoval jako magnet. Stejně tak mě kopala, když jsem přepočítávala třídní fond a cinkala mincemi. Na chlapy a na prachy už od prenatálního stadia, no potěš. Jednou jsme se taky dočetly s mamkou, že mrně už vnímá světlo a tmu. Večer mi mamka posvítila na břicho baterkou a obě jsme zaječely, když se mi na břiše v tom místě objevilo úplně vlnobití.

V tomto poklidném duchu jsme se tedy konečně dočkaly předvánočního týdne - týdne, který jsem si slíbila za odměnu za těch předchozích pět v práci. Každý den od pondělí do pátku jsem měla naplánované rozlučky s kamarády z Ostravy, se studenty, kolegy... těšila jsem se na atmosféru, která mě dojímá každoročně, natož teď. Trochu jsem se toho uzavření kruhu i obávala, abych nebyla sentimentální až moc - uvědomovala jsem si, že je to rok, co mi řekli, že ta "cysta" nakonec sama nezmizí a hned po svátcích pofrčím na operaci. A já se o svátcích klepala, jestli budu moct mít děti. A teď o Vánocích mě čeká kontrola, na které mi vypíšou formulář o nástupu na mateřskou...

Takže zákonitě muselo být všechno úplně jinak, že?

Ještě jednou vám všem děkuji za gratulace. Předchozí článek byl přesunut pod heslo a rozšířen, tak kdo chcete, mrkněte. :-)A protože mi původní navrhovaná přezdívka nějak nejde přes pusu (že z ní bylo rozklíčovatelné celé jméno, mi zas tak nevadí), zkusím vymyslet nějakou jinou.Asi skončím u Áčka, které se nám osvědčilo i při maskování v reálném okolí, kterému jsme jméno tutlali až do porodu. :-)