Fáze vyčkávací

Čtvrt roku po narození Aťky (tohle je snad už definitivní přezdívka, Áčko dost blbě funguje ve větách) - nejvyšší čas dokončit tuto sérii. Leden byl zvláštní, únor ještě víc!***

Leden jsem strávila v posteli. Můj drahý absolvoval právě své předposlední zkouškové, a tak mi mohl asistovat při běžných činnostech a hlavně hlídat, abych nic nedělala, a držet stráž, kdybych začala rodit. Všichni doma absolvovali školení, že kdyby něco, volá se rychlá a musí se hlásit, že potřebuju kvůli předčasnosti porodu do fakultky. Babka si zodpovědně založila lísteček, kam si zapisovala, v kolikátém týdnu těhotenství jsem. Hned vedle měla lísteček s obědy a já se trochu kacířsky bavila představou, jak operátorce bude hlásit, že pomoc, lasagne.

Ale jinak to minimálně v lednu moc sranda nebyla. Pořád bylo příliš brzo a měla jsem nakázaný přísný klid na lůžku, což jsme respektovali všichni kromě mého močového měchýře. Mamka mi dokonce čaj z velkého džbánu přelévala do menšího, abych nemusela zvedat ten těžký. Trošku psycho, ale co kdyby. Už tak každé mé heknutí vyplašilo všechny v doslechu. Bohužel však heknutí přibývalo. Neklesala mi kondička - už mi žádná nezbývala. Ale malá mi začala tlačit i na bránici a mně se nedařilo dodechnout. Naopak ze mě vzduch vyrážela různými kopanci a šťouchanci. Nastávající matky si často stěžují na údery pod žebra, ty jsem zažila asi třikrát, horší to bylo s vrtáním do ledvin.

Hned po Novém roce jsem se objednala na kontrolu ke své gyndařce, protože při silvestrovské kontrole ve fakultce mi vyšly těžko uvěřitelné výsledky. Měření mladé lékařky ta má přijala s blahosklonným úsměvem. Ujistila mě, že takové zázraky se nedějí, ale že se to aspoň nezhoršuje. I se sestrou projevovaly upřímné nadšení, že "jsem ještě v celku" a poslaly mě zpátky do postele.

To mě ale nezastavilo v produktivitě. Málokdy jsem v životě vyřídila tolik věcí, jako toho ledna z postele. E-mailem jsem vyřešila mnoho zbývajících pracovních věcí, rozlučku se studenty, prostudovala příspěvky nabízené pojišťovnou, zjistila možnosti dopravy do porodnice včetně vypsání čísel všemožných taxislužeb pro sebe i svého drahého s variantami, že by byl v práci i ve škole, udělala si pořádek ve financích, vydělala pár korun na tématech pro Kvíz, domluvila si několik návštěv s přáteli a nakoupila online pár věcí. Nechala jsem si nahrnout, co šlo, do postele, a třídila ty věci na hromádky, které pak Tom zase odnášel. Zdatně jsem tak odolávala ponorce. Jen mě mrzelo, jak kolem mě všichni kmitají a že se nemůžu zapojit do žehlení oblečení pro malou.

Ve druhé půlce ledna už vážila malá podle ultrazvuku 2,5 kg, což mě dobíjelo optimismem.

Akorát kvůli plicím to chtělo ještě do února vydržet... doktorka však měla před sebou 14denní dovolenou, a tak mě další kontrola čekala už v porodnici. Ještě necelé dva týdny, a přijali by mě k porodu tam, kde jsem si to vybrala! Navíc mě Tom zapřísáhal, ať vydržím, než složí všechny zkoušky.

"Vydrž do středy," kladl mi na srdce. "Ve čtvrtek už můžeš!"

"Můžu," říkala jsem, protože to datum v sobě spojovalo konec jeho zkouškového a vstupenku do zvolené porodnice. 14 dní před termínem už mě vezmou...

Ve středu Tom opravdu zkoušku složil a všem se nám ulevilo. Ten večer jsme usínali spokojeně.

Vzbudila jsem se uprostřed noci se stahy. Pravidelné, ale nebolestivé... asi poslíčky. Rozsvítila jsem lampičku, abych viděla na budík, což vzbudilo mého muže. Napůl.

"Rodíš?" zeptal se.

"Nevím. Zatím asi ne," pokrčila jsem rameny, Tom se otočil na druhý bok a spal dál. Připomněla jsem si, že se několik dní a nocí učil na zkoušku, jsou dvě ráno a nechala jsem ho žít. Za hodinu a půl poslíčky ustaly a usnula jsem taky.

Tu noc se to stres začal pomalu drolit a já začala pomalu rebelovat proti klidu. Více jsem si sama chodila pro pití, občas jsem sklidila nádobí do myčky a marně jsem si zkoušela stříhat nehty u nohou. Zašli jsme se na památku nechat vyfotit. Návštěvy jsem už přijímala v obýváku místo v posteli a začaly jsme s mamkou zase hrát Carcassonne.

Nezbývalo nic než čekat. Pochopila jsem, že porod je něco jako státnice - člověk stejně neví, jak to bude probíhat, a jakkoli se bude chystat, nikdy se nebude cítit dost připravený, až se nakonec bude jen těšit, až to bude proboha za ním. A tak jsem s určitou zálibou vzhlížela k datu 2. 2. 2020. Nic.

12. 2. je taky hezké datum.

Tak na naše výročí!

20.2.?

Dobře, tak čekáme na mamčin svátek...

22.2. je tutovka!

První i druhý termín porodu se stal minulostí a já jsem začala přenášet.

"Ale já už bych potřebovala porodit," obracela jsem se na doktorku při další a další kontrole. "Přítel je ještě doma před začátkem semestru a mamka má nemocenskou. Nechci rodit, až budu sama doma!" A ona jen pokrčila rameny, že to může být až počátkem března stejně jako za dva dny.

Stejně tak mamka a děda už byli na nervy. Nemohli nikomu zavolat, aniž by jejich přátelé neskákali po telefonu, že už, a vždy jim vyčítali, že volají kvůli nějaké kravině. Ze zadržování jsme se překlopili do etapy vyčkávací až provokovací. A přestupný den v kalendáři se nekompromisně blížil.

"Neklesá," hlásila mi mamka každé ráno i večer při pohledu na břicho. A tak jsem zase za pár dní štrádovala na další kontrolu a pochodovala po čekárně. Jakýsi tatínek mi nabízel židli, ale poděkovala jsem, že chci chodit.

"Chcete to urychlit, že?" smála se jakási maminka o pár židlí dál.

"Jojo, teď už prý můžem," přikývla jsem a tatínek se zhrozil, že vypadám tak na šestý měsíc. A já se tehdy, asi 14 dní před porodem, přitom konečně dostala přes magickou hranici 70 kg, před kterou jsem se zastavila už o Vánocích!

A krásná data míjela jedno za druhým. Nakonec jsem to nevydržela a vyrazila na rodinnou sešlost k tetce.

"Po rodinné návštěvě na Traktorce porodila každá," ujišťovala nás obě mamka. Vypravila jsem se tam a sklidila velký úspěch svou pouhou přítomností. Jen strýc byl skeptik, že se kolem mě tak tančí, když mám to břicho tak malé a vysoko.

"Věř mi, ty máš ještě tak týden," pravil suverénně.

To bylo v sobotu večer. V pondělí, poslední den, kdy jsme byli všichni doma, se Aťka konečně narodila.

Nemohla si to naplánovat lépe... :-)