Každoročně se rozhoří diskuse o smyslu a náročnosti didaktických testů, Cermatu a maturity vůbec. Gymplácká komunita frká, že to bylo snadné, učňovská se vzteká, že to bylo těžké, učitelé si stěžují, že Cermat zase kálí na psychiku maturantů a na první stránku testu práskne dlouhý text, aby maturanty řádně vydivočel, a starší generace kvílí, že to jde s mladými od deseti k pěti a oni by odmaturovali v sedmé třídě.

Kde je pravda, se hledá složitě. Asi někde uprostřed. Rozhodla jsem se zkusit takový test testu – a maturitu si napsat. Jsem z gymplu déle, než bych si přála, a i slavné aféry Jidáš a epizeuxis mě minuly už jako absolventa. Češtinu musím mít stoprocentní, angličtinu jsem měla taky bez zapocení, ale co matika? Ha? Ha!

Čtvrt roku po narození Aťky (tohle je snad už definitivní přezdívka, Áčko dost blbě funguje ve větách) - nejvyšší čas dokončit tuto sérii. Leden byl zvláštní, únor ještě víc!***

Leden jsem strávila v posteli. Můj drahý absolvoval právě své předposlední

Blížíme se k cíli...

Většině z nás se teď pozměnily plány a s uvolněným časem nakládáme různými způsoby. E-mail, na který mi chodí reakce na komentáře, které nechávám na blozích, se v posledních dnech slušně zaplnil. A to mě přivedlo na myšlenku - jak my se vlastně vzájemně čteme?

Každý z nás má zřejmě představu o pravidelných návštěvnících svého blogu. Jsou tu ti, co čtou a komentují pravidelně, ti, co jen čtou, jiní se zase staví jednou za čas, ti, kteří přijdou a beze stopy okno po přečtení zase zavřou... Někteří přispívají průběžně, jiní ve vlnách. A tak by mě zajímalo - za jakých okolností vlastně k těm našim virtuálním setkáním dochází?

Jestli vyjde najevo, že se čteme všichni vzájemně při sezení na záchodě, doufám, že to nerozklíží naše sdrečné vztahy zde. :-D

Další díl z už poněkud vzpomínkového cyklu.

Zatímco ještě v pondělí jsem pracovala, poháněná vidinou, že do prázdnin a tím i do nástupu na mateřskou zbývá jen ten jediný poslední týden, hned další den mě doktorka vyvedla z omylu. Riziko předčasného porodu, okamžitý klidový režim na lůžku. Takže ano, strávila jsem doma více času, než bylo v plánu, a navíc pod dohledem. A kdo to tady zná, ví, že to nemohlo projít jen tak...

Do termínu ještě chvilka zbývá, ale už prý můžem. Naopak bych si dala říct, kdyby už, protože příští týden už mému drahému začne semestr. Ale už to holt asi nestihnem... nepomohla ani dnešní partička Carcassonne a přestože se mamka velmi činila, žádoucí reakci to nevyvolalo. Ani včerejší úplněk nic nerozpoutal. Tak uvidíme, co ta dnešní slibovaná vichřice...

Vzbudila jsem se, zrovna když si můj drahý oblíkal bundu. Tak akorát jsme si stačili dát pusu.

"Už musím běžet."

"Jojo. Akorát řekni babce, že jí začíná služba."

"A jak se cítíš?"

"V pohodě."

Zní to už dost vážně, co? Není divu. Už jsem nám vyležela měsíc k dobru, takže to bereme tak, že každý další týden je bonus. Čili? Popojedem ve vzpomínání! Třeba to stihneme dorovnat do současnosti...

Půlka ledna? Vážně půlka ledna? Výborně. To znamená, že už jsem nám vyležela měsíc času a ještě další takový by to chtělo vydržet. To bychom asi měli popojet v našem vyprávění o tom, jak to vlastně celé probíhalo. A když celé, tak celé - včetně nepříjemností a určité tělesnosti. Takže komu se nechce číst o nechutných projevech lidského těla, kterými organismus v tomto nádherném období přímo překypuje, tentokrát nečtěte. Pěkné a milé to bude třeba zase příště...