Tlapka | Fáze oznamovací

Vzbudila jsem se, zrovna když si můj drahý oblíkal bundu. Tak akorát jsme si stačili dát pusu.

"Už musím běžet."

"Jojo. Akorát řekni babce, že jí začíná služba."

"A jak se cítíš?"

"V pohodě."

Zní to už dost vážně, co? Není divu. Už jsem nám vyležela měsíc k dobru, takže to bereme tak, že každý další týden je bonus. Čili? Popojedem ve vzpomínání! Třeba to stihneme dorovnat do současnosti...

První větší screening dopadl dobře, krev a genetika taky, oslavy narozenin a návrat do práce za dveřmi, já vyblitá z podoby. Nebylo na co čekat. Čas vypustit novinku do světa!

Představovala jsem si mnoho, mnoho scénářů, jak na to půjdeme. Nakonec snad ze všech sešlo a těžce se improvizovalo. Ostatně, sami víte, jak dopadly mé plány na oznámení tady na Píše.

Solidní trapas to byl dole. Pár dní před oznámením mi Tom v pergole položil ruku na břicho a babka to viděla. Za další dva dny se při vší své hlučnosti zázračně tiše objevila ve dveřích zrovna ve chvíli, kdy jsem říkala Tomovi, že je mi blbě už i z vody. Následující ráno mamka dávala vyvenčit Percyho a štěkal, tak mu říkala, ať neřve, že vzbudí dědu - a babka na to, ať si zvyká! Tak jsme večer sklopili uši, sestoupili dolů a s babkou to málem šlehlo, protože vůbec nic netušila. Chápete? Součást hlavní konspirační osy v naší ulici a unikne jí tak podstatná situace ve vlastní rodině? Babka, která o mě rozhlásila, že moc dlouho v té nové práci nepobudu, když jsem v tom, už před dvěma lety? Aspoň jsem vyhrála sázku s mamkou, že to do srpna ututláme. :-D

O moc lepší to nebylo ani u druhé babičky. Toho jsem se až trochu bála, protože babička je taková citlivá duše, navíc já jsem takový její miláček a bylo jasné, že nevyhnutelně vyvolá dojetí i smutek vzpomínka na dědu, že se toho nedožil. Obavy ze slzavého údolí jsem pustila z hlavy jen, co jsme usedli ke stolu. Musela jsem se totiž zabarikádovat na záchodě a odtama jsem psala zoufalé SMS mamce s Tomem, ať okamžitě zlikvidují ta plněná vejce s našlehanou pomazánkou, protože s nimi nemůžu být v jedné místnosti. A slzavé údolí se nakonec ani nekonalo, protože babička je držák a nechala si to prý až o samotě navečer, takže snad jediný, kdo pustil slzu, jsem byla já. Výtečné! :-D I Tomova mamka prý popustila emocím uzdu až doma.

S některými kamarády to vyšlo jen tak po telefonu, aby se to nedozvěděli od někoho jiného, protože dovolené. U zbytku rodiny to zpravidla prasklo při oslavách narozenin - při gratulacích jsem odmítla přípitek a kde to nestačilo, dorazila jsem vše při dotazech "Tak co, učitelko, jak se těšíš do školy, hahaha?" "Jde to, když vím, že je to jen do Vánoc, HAHAHA!" :-D

Práce. Práce! Jak mně se ulevilo, když jsem zjistila, že paní ředitelka v reakci na mé velmi časné a ryze důvěrné oznámení zareagovala nejlepším možný způsobem a vzala mi dvě třídy maturantů. Sice mě polil pot, že jsem místo nich vyfasovala primány, ale chápu, z hlediska děcek to bylo nejmenší zlo. Mezi kolegy se to rozneslo tak nějak samovolně, když jsem to prozradila kolegyním z kanclu a zástupci jsem řekla, že už to neplánuju před kolegy tajit, jen bych to ráda řekla svým třídám osobně. Se mě tak nenápadně ptal, jak se cítím, chudák. A pak přišla kolegyně, toho času tak v sedmém měsíci, už pěkně s pupkem.

"Tak co, ještě se předkloníš a zavážeš si boty?" srandoval s ní a ona, že samozřejmě. A mně se chtělo brečet, protože já se předklonit, tak vrhnu hned. :-D Ona ta kolegyně už před prázdninami říkala, že je naprosto bezpříznaková. Až teď jsem dokázala docenit, jak se má.

*Vsuvka: minule jsem psala o nepříjemných stránkách svého těhotenství. Tak abych přihodila i něco pozitivního - nemusela jsem se v té době předklánět tak často nad vanu, protože hormony způsobily, že kdyby mi to nebylo blbé, tak si vůbec nemusím mít hlavu. Absolutně se mi nemastily vlasy, klidně bych dala i dva týdny bez šamponu. Zato jsem si pořád stříhala nehty, které rostly jako pominuté.*

Super bylo taky oznámení mé kolegyni z účtárny. Dostalo se mi naprosto originální reakce: "Já taky!". No ty kokso. Na dvou metrech čtverečních jsme byli tři těhotné a chlap. :-D S takovou tu školu brzo zavřou... Bylo to super, protože termínově jsme skoro nastejno, takže jsme v sobě našly ještě více spřízněnou duši než předtím. Každopádně i tato kolegyně si těhotenství užívala v plné energii a síle. Nikdy nezapomenu, jak jsem přišla po víkendu do práce, zelená jak sedma a vyblitá z podoby, a ona, že si o víkendu vyběhla na Praděd. Zato mě se paní ředitelka chudák po obědové pauze pravidelně ptala, jestli jsem zvládla něco sníst. :-D

Před zahájením školního roku: "Paní učitelko, dobrý den! V kolik začínáme?"

"Dobré ráno, moji! V osm."

"A budou nějaké novinky?"

Si pište, drazí.

Ve třídách to bylo celkem fajn. O to lepší, že mi někteří dali najevo, že mi to moc přejí, ale že je mrzí, že odejdu. A potěšila mě hlavně moje třída, které jsou to samozřejmě řekla jako první. Požádala jsem je, aby si to zatím nechali pro sebe, i když je mi jasné, že to je dost žhavý drb. Ale že bych to i těm ostatním třídám ráda řekla sama. A oni to vydrželi a dopřáli mi to. Stejně jako maturanti, se kterými jsem potom měla tiskovou konferenci na téma Proč už vás neučím, když změna učitele v maturitním ročníku je vcelku na prda každý se tomu chce vyhnout.

Akorát jedna třída mi to trošku okřenila.

"Dobrý den, ráda vás zase vidím... posaďte se!"

*hrkání židlí, ale jinak nezvyklé ticho*

"Paní učitelko... vy jste nějaká... jiná!"

"Já...? Jiná? Jak jako jiná?"

"Já nevím... prostě... jiná..."

*zezadu tišeji* "Taková... dobře najezená..."

Ten den jsem vstupovala do 17. týdne a poprvé mi někdo řekl, že začínám mít trošku břicho.

A pro škarohlídy, podle nichž jsou mladí lidé zahledění do sebe a svých telefonů musím přihodit historku, jak mě asi o týden později zachraňovala jedna studentka. Všimla si, že jsem zaplula na záchod a dlouho nevycházím, tak se přišla otázat, jeslti mi není nějak moc špatně. A já tam přitom seděla a četla si zprávy, no. :-D

Měsíc oznamování jsem uzavřela v půlce září tady na blogu a vzápětí na oslavách výročí našeho gymplu. Následující rozhovor lze široce variovat a opakovat do zblbnutí.

"A co vy, už chystáte svatbu? Dítě, barák?"

"No, nejvyšší čas začít..."

"Ale, už se chystáte, jo?"

"No, chystáme, já už jsem pomalu v pátém měsíci."

Přesně tak, byla jsem v 19. týdnu a blížil se mi druhý velký ultrazvuk. A tam jsme doufali, že bude něco oznámeno nám - že je všechno v pořádku a jestli máme na mrně mluvit v ženském, nebo mužském rodě. :-)