Fáze rozhodovací

Do termínu ještě chvilka zbývá, ale už prý můžem. Naopak bych si dala říct, kdyby už, protože příští týden už mému drahému začne semestr. Ale už to holt asi nestihnem... nepomohla ani dnešní partička Carcassonne a přestože se mamka velmi činila, žádoucí reakci to nevyvolalo. Ani včerejší úplněk nic nerozpoutal. Tak uvidíme, co ta dnešní slibovaná vichřice...

Po sérii oznamování přišla celá série rozhodnutí různého druhu. V prvé řadě jsme se rozhodli, že budeme chtít znát pohlaví miminka dopředu. Ne, že bychom plánovali modrou/růžovou výbavičku, ale chtěli jsme se soustředit na výběr správného jména a zdálo se mi neosobní mluvit na mrně ve středním rodě. Neee, vůbec jsme nebyli prostě prachsprostě zvědaví, jak vás to napadlo? A taky jsme se rozhodli, že kdo bude chtít, tak mu pohlaví prozradíme. Ostatně, jestli už víme pohlaví, byla reakce většiny lidí, když zjistili, že jsem v očekávání. Mimochodem, dalším častým dotazem bylo, jestli jsme to plánovali. Je nám 27, jsme spolu přes 10 let, rok spolu žijeme, Tom má těsně před státnicemi, já už dostudovala a třetím rokem pracuju. Asi jsme ve všch vzbudili dojem, že my jsme přesně ty konzervy, co se nejprve vezmou. Jo, nebýt toho všeho předtím... ale to oni nevěděli...

Můj drahý snad odjakživa chtěl prvorozenou dceru. Mně bylo jedno, odkud začneme, ale kvůli němu a výběru jména jsem taky trošku více doufala v holku. Mamka říkala, že v té naší ženské linii by byl kluk osvěžení. Babka žádné přání neříkala, ale podle tvaru břicha (které jsem neměla další dva měsíce) tvrdila, že to bude kluk. Dědova preference v obklopení tří generací žen byla zřejmá. Tajil se mi trochu dech už na prvním velkém ultrazvuku, protože občas už to vidět jde, ale moc jsem si neslibovala, tak mi stačilo ujištění, že je mimi zdravé. Ani příště nožky neroztáhlo. Až na druhém velkém ultrazvuku, na konci září.

"Je tam děvčátko," řekla nám gyndařka a já jsem snad ani nic neodpověděla a Tom, který byl u toho, měl radost, jak mu to vyšlo.

A i mně to pěkně vyšlo. Zatímco naše zatím ještě velmi malá dcerka byla naštěstí podle všeho zdravá, mě skolila rýmička. Úplně jsem přišla o hlas. No a tak mi doktorka rovnou napsala i nemocenskou, protože těhotnou nemocnou přece nepožene s nudlí u nosu ani do práce, ani k obvoďačce, aby v čekárně chytila něco horšího. A protože byl podzim a já bych ho strávila dojížděním MHD a mezi děckama v práci, byl z toho měsíc doma.

Ten mi ohromně bodl, protože bylo zapotřebí rozhodnout tolik, tolik věcí.

Vybírali jsme jméno. Stanovili jsme si nemálo kritérií, takže jsme čelili pořádnému oříšku. Chtěli jsme jméno tradičnější (já), cizejší (muž), ne po někom z blízkých přátel nebo rodiny a ne se svátkem v blízkosti narozenin. Jméno ustálené a známé, ale zároveň ne aktuálně strašně módní.

Navíc jsme museli zohlednit "měkce" znějící příjmení a já přemoct zkušenost s některými studenty daných jmen. Cítila jsem tedy se zjištěním pohlaví miminka velkou úlevu, protože jsme věděli, že se nám oběma líbí hned několik dívčích jmen. U kluků to byl prostě průser. U každého jména jeden z nás skřípěl zuby. Sice jsme zjistili, že se nám oběma líbí Artur, ale oba jsme zároveň uznali, že se nehodí k příjmení. Když jsme vybrali tucet, který se jednomu líbil a druhý ho aspoň snesl, udělali jsme si každý jejich pořadí. Naprosto inverzní, jako fotonegativ.

Zkrátím to. Kluka jsme nakonec taktně odložili, že tam nakonec holt něco napíšeme, a u holek vznikl užší výběr, kterým jsme mé zatím stále jen lehce nafouklé břicho oslovovali. Vypustili jsme pár zkušebních variant a reakce typu "Ježiš, to ne, s jednou jsem chodil na základku, to byla strašná kráva!" nás přiměly k rozhodnutí, že kromě asi čtyř lidí finální výběr nikomu neřekneme.

Další rozhodnutí se týkalo porodnice. V dojezdové vzdálenosti jsou dvě zhruba nastejno, pak dvě o kousek dál a kdesi v dáli fakultka. Ta se pozdávala Tomovi, protože z fakulty to má přes ulici, ale shodli jsme se, že hlavní je, abych stihla dojet já. Navíc, únor, že jo. Musela jsem počítat s možností sněhové kalamity. Ke konci nemocenské, po jedné z kontrol, jsme se tak rovnou vydali na nabízenou prohlídku porodnice. Celkem trapas, protože tam byly všecky ženské už s pořádným pupkem, jenže já si chtěla vybrat porodnici už dřív, abych tam rovnou chodila i na předporodní kurz. A protože přes Vánoce se žádné nekonaly, musela jsem počítat s variantou, že bych ho měla stihnout už před nimi, tak nebyl čas ztrácet čas... Hned napoprvé to tam na nás tak pěkně dýchlo (ok, chodbu k porodnímu oddělení nepočítám), že jsme se předběžně rozhodli a verzi dalších prohlídek jsme si nechali v podobě velmi volně otevřených zadních vrátek.

Tak, měli jsme užší výběr jmen, porodnici, po doporučení jsem bleskově vybrala a zamluvila i pediatra. V pátém měsíci jsem konečně setřásla určité obavy a souhlasila jsem, že můžeme začít nakupovat výbavičku. TOLIK věcí k rozhodování! Postýlka. Kočárek. Fusak. Budeme kupovat monitor? Kde budeme přebalovat? Kosmetika, chůvičky, krmení. Zavinovačky. Pleny! Úložné prostory na všechny ty bebechy! Boha mojho...

A oblečení! Kolik čeho? V jakých velikostech? Tom prý mohl nosit dva dny stejné oblečení, já jsem prý stačila poblinkat i pět sad za den. Nakoupily jsme dvě tašky hadříků ve výprodeji, pak jsem dostala pět beden od známých, za pakatel, takže jsem akorát vybírala, co jo a co ne, část jsem dokonce rovnou obratem přeprodala kolegyni. A došlo i na růžovou záplavu, protože přece ty oblečky, jako nové, pěkné a decentní, nevyhodím jen proto, že jsou růžové?

Speciální kategorií byl kočár, ten ve mně vyvolával zoufalství. Nechápala jsem, podle čeho se zorientovat v té nepřeberně široké nabídce. Tolik parametrů, co mi nic neříkaly. Oslovily jsme s mamkou její kamarádku. To je takový ten bydlenkovský typ, který miluje všechny maminkovské věci, navíc má taky zimní miminko, takže umí poradit v různých ohledech. Okamžitě nám zahltila WhatsApp asi čtyřiceti odkazy s kočárky a naše úpění kontrastovalo s její zprávou "Bože, já to MILUJU!!! *pět srdíček*

Nakonec jsem vyslala mamku na výzvědy. Objela pár obchodů, vytipovala pár dobře ovladatelných favoritů a pak mi je jednou ukázala, když jsem se vracela z další kontroly. Nakonec se na jednom usnesla celá rada - já, Tom i obě babičky. Prostě se s ním dobře jezdilo, byl praktický a skladný, celkem se nám líbil a za dobrou cenu. Mimochodem, zkusila jsem si i projet kočár za čtyřicet tisíc. Ty prachy bych jen za kočár nedala, ani kdybych jich tolik měla, to se mi příčí - a už vůbec bych je nedala, když jsem zjistila, že ten vehikl má možná snad i pozlacená kolečka, ale je to těžké a tuhé heblo, se kterým se nedá ani hezky zabočit, ani pohoupat, a příslušenství typu pláštěnka se k němu dokupuje zvlášť.

Rozhodnout se, jaké příjmení bude malá mít a vyřídit to na matrice, byla oproti tomuto jednohubka. O trochu těžší pak bylo, když mě doktorka postavila před volbu, jestli se chci ještě vrátit do práce nebo mi má nemocenskou prodloužit. Zvažovala jsem to opravdu dlouho a nakonec se rozhodla, že doma budu ještě dlouho, že bych ještě chtěla chvíli pracovat. I když to znamenalo vzít v podstatě úplně přetvořený úvazek, protože odešla ještě jedna kolegyně a první náhrada za nás dvě dostala jakýsi hybrid našich úvazků, aby odpovídal jejím časovým možnostem.

Ostatně, byla jsem ve druhém trimestru, kdy se těhotné většinou cítí nejlíp. Tak proč toho nevyužít?