Jak jsem se už zmínila, koupila jsem si na sklonku ledna něco, co by pro mě dříve bylo za trest. Jenže tato doba a mateřská dělaji s lidmi divy. A tak, když jsem při hlídání Aťky vařila oběd a stahovala software pro distanční výuku svého kurzu, mě popadla intenzivní potřeba uplést košíček.

Mě.

Uplést.

Košíček.

Potřeba!

K ruční práci chovám obdiv, tím spíše, že sama neumím žádnou. Nešiju, nevyšívám, nepletu, neřezbařím. Kdysi dávno mi babka ukazovala háčkování. Stvořila jsem klubíčko jednoduchého řetízku, každé očko jinak velké a hrozné, a tím jsem skončila. Při představě, že musím něco hezky vystřihnout, se zpotím, a k podobným činnostem usedám a priori dílem zdeprimovaná, vynervovaná a zklamaná z výsledku. Ne bezdůvodně, po zkušenostech. Ostatně i mé vaření vypadá podobně - jídla, která umím, chutnají povětšinou dobře, ale estetické aranžování na talíř, pro-sím-vás!

Jenže myšlenka na pletení košíků nezmizela, dotírala dál. Ani netuším, ve kterém zákoutí mysli se vylíhla, protože v tu chvíli jsem s žádným košíkem nepracovala ani se neříkala, že by se mi hodil. Jenže už zapustila kořeny a nedala se odbýt. Navíc jsem si uvědomila, jak vděčný dárek by to byl pro mé hnízdíví kamarádky, a že i mě a mamku letos čeká oddělení domácností. Takže, když jsem uložila Aťku, probádala jsem internet. Zjistila jsem, že to nevypadá tak složitě, a že základní vybavení nestojí mnoho. No a rozhodla jsem se, že už jsem v životě utratila prachy za větší hovadiny, a když teď povedu ty kurzy, můžu si dovolit obětovat pětikilo. Kontaktovala jsem jeden rodinný e-shop a ochotný majitel mi téměř obratem poradil, co zařadit do začátečnické výbavy. Za pár dní mi doma přistál balík se dvěma svazky proutí a několik hotových den oblých tvarů.

Slibovala jsem, že budu po Novém roce psát častěji, že? Povídali, že mu hráli... ne, vážně. Články budou. Stalo se pár věcí, díky nimž mám dokonce nápady na další články. A taky pár, proč mám na ně ještě méně času, než jsem předpokládala...*

Ani já si neodpustím přispět svou trochou do mlýna hodnocení uplynulého roku, v němž většina z nás řešila mimo jiné i jeden společný problém, na němž nejlepší je to, že mi umožnil použít v názvu tento kouzelný palindrom. Ne, že by kvůli němu stálo za to studovat pět let češtinu, ale když už se tak stalo, proč si jej odpírat.

Chronologický výčet by letos ztrácel smysl, většina roku se mi slila do jednotvárné hmoty s měnícím se počasím. V centru pozornosti totiž stála Aťka a její denní režim, kterému se přizpůsoboval i ten můj. Výjimku tvoří leden, kdy jsem na Aťku teprve čekala a pro změnu jsem nevylézala z postele, abych ji donosila. Takže jsem zrušila i předporodní kurz a stereotyp mohl začít! Jo, nebýt korony, stereotyp by bylo slovo roku.

Už téměř tradiční měsíční shrnutí - v novém roce se snad zadaří publikovat i ty rozepsané články na různá témata. Pokud to bude lepší rok než letos, protože teď už opravdu... jen čekáme, až tenhle skončí. Díky 2020, stačilo.

Nic zvláštního se nestalo, pršelo a pak přestalo, jak to bejvá, když je listopad... kecala bych, semlelo se toho dost. A tentokrát to byl koncentrát tohoto letošního divného roku.

Vynechme klišoidní úvod o tom, jak čas letí, a rovnýma nohama k tomu, co říjen přinesl! Tenhle rok už asi dokončím v tomto stylu, ale mám už i nápady na pár jiných článků, tak doufám, že z nich brzy vzejde něco kloudného. Jeden nápad, který mě cvrnknul do nosu před usnutím a považovala jsem ho za zajímavý a originální, jsem zapomněla a dost mě to vytáčí, tak snad se stane zázrak a ještě si vzpomenu... ale teď se ještě ohlídněme do minulosti.

Tak jsem si říkala, že už ani přesně nevím, kolikátého září je, a ono je sedmého října. Hmmmm. Hmmmmmm!

Sluší se aspoň jednou do měsíce připomenout existenci mé maličkosti. Našich maličkostí.

Vážně je půlka roku za námi? Fakt. To celkem zírám... pocitově jsem zamrzla někdy v první půlce května. Ne, že by mi to nějak vadilo, ale byla by škoda si z června nic neodnést, protože mi přinesl spoustu zajímavých věcí. Ruku na srdce, pro mě je teď zajímavý skoro každý prd, ale co. Hlavně mít z čeho mít radost! 

Každoročně se rozhoří diskuse o smyslu a náročnosti didaktických testů, Cermatu a maturity vůbec. Gymplácká komunita frká, že to bylo snadné, učňovská se vzteká, že to bylo těžké, učitelé si stěžují, že Cermat zase kálí na psychiku maturantů a na první stránku testu práskne dlouhý text, aby maturanty řádně vydivočel, a starší generace kvílí, že to jde s mladými od deseti k pěti a oni by odmaturovali v sedmé třídě.

Kde je pravda, se hledá složitě. Asi někde uprostřed. Rozhodla jsem se zkusit takový test testu – a maturitu si napsat. Jsem z gymplu déle, než bych si přála, a i slavné aféry Jidáš a epizeuxis mě minuly už jako absolventa. Češtinu musím mít stoprocentní, angličtinu jsem měla taky bez zapocení, ale co matika? Ha? Ha!