V pátek třináctého jsem složila poslední zkoušku semestru. Těžko tomu věřit, protože takhle brzy se mi to na denním studiu snad nikdy nepovedlo, ale pomalu se sžívám s tím, že dálkové studium je jiný svět. Nicméně první semestr si zaslouží celkové shrnutí, jak to všechno probíhalo.

Nestihla jsem ani článek, ani advent. A s tím, jak se vše vyvinulo, jsem ráda, že vám jen s mírným zpožděním můžu aspoň popřát krásný nový rok, a ne veselé Velikonoce.

Naposledy jsem vám psala ze svého sedánku ve studovně, kde jsem vstřebávala dojmy ze své první zkoušky, která se vydařila víc, než bych mohla doufat. Po obědě jsem odkráčela na přednášku, protože co bych dělala pořád ve studovně, když na přednášce můžu něco pochytit do dalšího semestru? Zápisem v indexu to nekončí, vnitřní motivace, že jo! :-) Takže jsem se za odměnu dozvěděla, že na zkoušku si můžeme vzít vlastnoručně napsaný tahák formátu A4. Proč zrovna do předmětu, kde to nepotřebuju, prooooč?

Další dvě přednášky udělaly pufff a bylo po semestru. Tak jsme se na sebe ještě usmáli, popáli si hezké svátky a na viděnou v lednu, nene, předtermín za 14 dní ještě z úvodu, nejsem blázen. To nestihnu. Jednu zkoušku mám, druhou udělám hned zkraje ledna a na tu největší mám celý leden, za mě dobrý, užiju si přípravy Vánoc.

Tak určitě...

Právě sedím ve studovně své nové fakulty. Jsem tu poprvé a zmatkovala jsem u vchodu, protože jsem se neměla jak prokázat (jako dálkaři nemáme ISIC a kdo by si vyřizoval průkazku pro dálkaře, že jo, když bych si ji vyzvedla tak na konci zkouškového. :-D), ale to je to nejmenší.

Sedím tu a ještě dlouho tu sedět budu, tak jsem si řekla, že konečně mám tu vhodnou chvíli zase napsat na blog, protože Aťuli má dnes na starosti tatínek. Výuka mi sice začíná až o půl jedné, ale já jsem tady už od půl deváté, protože jsem vyrazila na zkoušku. Řekla jsem si, že hlavní je předmět splnit a moct se soustředit na ty zbývající, ale začněme od začátku.

Vede mě k tomu více důvodů, než by mi bylo milo.

Chceš, aby to bylo nadšení pro věc, splnění si snu, chuť a odhodlání zkusit něco nového.

Ve skutečnosti se bojíš hledání práce po rodičovské, a tak hledáš lupou každý drobeček, co by mohl pomoct. A taky jsi totálně v pozadí. V pozadí událostí i v prdeli sama ze sebe. Protože vždycky je něco důležitějšího než to, co ty chceš dělat, když na chvíli setřeseš batole a předáš ho pod patronát někomu jinému - vařit se musí, uklidit nádobí a linka se musí, prát se musí, vytřídit malé oblečení se musí, vysát se musí, posbírat lego se musí. Fakt základní údržba, nemluvím o leštění svátečních servisů ve vitrínách (ostatně, žádné nemám). Psát, číst si, to se vždycky dá o den odložit. O dva. O měsíc... Na mateřské jsem se nic nenaučila tolik, jako potlačit sama sebe. Aťule ještě nerozumí tomu, jestli mi je dneska šoufl nebo mám den blbec. Není důležité, jak se cítím, Ať potřebuje jídlo, převlékat, hrát si a nechat na sebe dohlížet, aby se nepřerazila, a nezaslouží si, abych na ni při tom štěkala, protože jsem přetažená, takže se držím, dokud nejsem sama. Dokud ležela v postýlce a spala třikrát denně, zbývalo mi na sebe více času než teď, kdy si otevře dveře a vyleze mi klidně na klín, i když sedím na záchodě. :-) A já jsem hrozně vděčná, když vidím, ty pokroky, které teď dělá, jak se ta péče do ní vložená úročí a kolik toho už zvládne sama. Jenže...

Nechci si stěžovat, protože nedělám nic výjimečného a mám výhody, za které by mnohé jiné líbaly ruce, protože jsou na to třeba úplně samy. Jenže přestože si mamka Aťuli bere každý den minimálně na půlhodiny večer na pohádky a Tom se taky snaží, ale těžko mi pomůže s něčím doma, když je buď v práci, nebo maká kolem domu na věcech, které já prostě nezvládnu.... přestože Aťuli učím pomáhat, vyklízíme spolu myčku, věšíme prádlo, pečeme, přestože už si umí chvílemi hrát i sama... času je prostě málo - a skoro vždycky je zapotřebí něco udělat (fakt doma nemám sterilní domácnost, jenže kdo má nenechavé batole, tak ví, že ano, prádlo se musí uklidit hned do skříně, jinak by se taky mohlo zítra prát znovu, jen co ho posbírám po celém bytě) a nebo se mi nevyplatí už nic pro sebe začínat, když vím, že za chvíli musím zase pro Aťuli. A tak se postupně vytlačily všechny moje zájmy kamsi do prázdna a já už nevím, co ze mě zůstalo. Při psaní už necítím ten šmrnc, na čtení nemám nejen čas, ale ani chuť! Kamarádky jsou vesměs opodál. Kvízová parta se rozpadla a tvorbu otázek organizátoři stopli kvůli covidu. Na tenis potřebuji parťáka a jumping mi doktorka po operaci zatrhla.

Do toho třicítka a všechny ty změny uplynulých dvou let.

Prostě osobnostní krizička nevyhnutelná.

Půl roku příprav... pro jeden den. Stručná verze - vzali jsme se, až na drobnosti všechno klaplo a stálo to za to, i když jsem ráda, že jsem přípravám nevěnovala více času, protože takhle to úplně stačilo. Podrobnější verze pod perexem. :-)

Tak jo. Konec srandy. Překonala jsem hranici třiceti let, což mě minimálně v očich některých jistě pomyslně postaršilo rovnou a další třicítku, a svatba je už opravdu za dveřmi. Mám všechno připraveno? Nevím. Hodlám to řešit? Ne. :-)

Takže stále platí, že nic nehrotím. Jestli bude pršet, beru si svůj klasický skládací puntíkovaný deštník. A možná ani to ne, z auta do radnice nějak proběhnu i v těch lodičkách. Odmítla jsem si kupovat načančaná bílá bolerka, protože co pak s nimi, a na přehození budu mít s sebou džínovou bundu. Moje ochota investovat do podobných věcí čas a peníze se nejen, že nedostavila, ale ještě zredukovala. To důležité snad mám všechno a drobnosti mi snad mí blízcí odpustí. :-)

Seznam možností, co všechno můžete mít na svatbě, je prakticky nekonečný. Na Facebooku snad obden žasnu, co všechno nevěsty nevymyslí a řeší s takovou samozřejmostí, jako by to byl naprostý standard a samozřejmá součást svatebního dne. Ale těch opravdu nezbytných položek je ve skutečnosti minimum, každopádně mezi ně patří prstýnky. A jejich výběru jsem se trošku bála. Patří mezi větší položky ve svatebním rozpočtu a budeme na ně koukat každý den, tak by se nám měly líbit. Oběma.

Vybrala jsem si šaty, domluvili jsme termín a místo svatby, svědky. Ale to je málo, Antone Pavloviči. Popojedem!

Ano, vážení, ano, můj drahý poklekl a vyslovil se. Okolnosti nechejme stranou, protože to je na román, ale prostě - bude svatbaaaaaa! A já budu nevěsta, s bílými bohatými šaty a dlouhým závojem, všude kolem budou srdíčka, kytičky, holubice, svíčky, prskavky, jednorožci a fontánky s vínem.

Nebo ne?