Jsem tak uvědomělá občanka, že mi nestačí volit, ale dostala jsem se až do volební komise. Už jsem tam byla při minulých komunálkách a líbilo se mi, že mě nuda tam donutila udělat spoustu věcí do školy a ještě jsem dostala nějaké to "kapesné".  Tak proč nevyužít šanci, která se nabízí, že?

Už roky mám sudentský účet u jisté banky. Na střední se mi tam penízky hromadily a sahala jsem na ně jen výjimečně. Když jsem nastoupila na VŠ, stoupla moje potřeba platit kartou nebo vybírat hotovost z bankomatu, což přímou úměrou vyvolalo i růst poplatků za tyto operace. Zjistila jsem tak, že můj účet zadarmo není tak úplně zadarmo. První dva roky na VŠ jsem to tolerovala, protože jsem dostávala na ISIC kartu od banky příspěvek, tak jsem si říkala, že se to vyrovná. Na konci druháku mi přišla z banky zpráva, že můj typ účtu se ruší a nabídli mi jiný, kde příspěvek bylo sprosté slovo, ale místo něj budu mít celé dva výběry z bankomatu měsíčně zdarma! Takže, když jsem po zkouškovém měla trochu času, spočítala jsem si, na kolik mě můj studentský účet zdarma přijde. Osypala jsem se, vyzpovídala známé a prolezla weby všemožných jiných bankovních ústavů, dokud jsem se pro jeden z nich nerozhodla.

Moje babička je v mnohém poněkud atypická. Co ji ale spojuje s většinou babiček střední Evropy 21. století, je vztah k jídlu. Když omdlím, je to z hladu. Když mě bolí hlava, je to z hladu. Když si zvrtnu nohu - z hladu. Vykrmovat jedinou vnučku je bojový úkol, který nelze podcenit. Zkrátka a dobře, moje babička výborně, hodně a ráda vaří. Jenže ona taky ráda a hodně jí. Rozhodně to není křehký věchýtek a součástí jejího života jsou záchvaty snahy hubnout.

Moje babička má také hypochondrické sklony. Veškerou nemoc, často hypotetickou, silně prožívá a ráda o ní mluví. Pořád sleduje a říká, co by měla jíst, co není zdravé... a pak udělá takovou šílenost jako loni, kdy tři dny měla podezření, že "ten salám už je možná nějaký divný", čtvrtý den ho snědla a následně se měsíc léčila ze salmonely. Moje babička, vážení. :D

• nekupovat kávu zkoušejícím
• nehledat chyby v napsaných testech
• nechodit do práce mimo pracovní dobu

Vzhledem k tomu, jakou škodolibou radost a jaké pobavení jsem zaznamenala pod článkem o zkoušce z novověku, opravdu vás nemůžu ochudit o dnešek, dokud na mě ještě nezaschl pot - takže nečekejte třeskutý humor, ale surovou realitu. Tak pozor, denní dávka prvku demento grande právě začíná! Možná to bude trošku delší, ale vaše škodolibost bude jistě naplněna. :D

 Přestože mám pocit, že poslední dobou žiju jen školou a prací (ze které už měpřestává bolet břicho, jen co na ni pomyslím :D), není to pravda. V prvé řadě mám pořád postcrossing, jen jsem teď byla bez skeneru, takže až budu mít chvíli, očekávejte příval nových pohledů. Ale je tu i spousta jiných věcí.

Tento týden se mnou jely autobusem tři slečny. Vzhledem k jejich hlučnosti a tomu, že jsem se potřebovala naučit seznam slovníků, jejich autorů, vydání á-té-dé na zápočet z lexikologie, bylo jasné, že neomylně zamíří ke mně. :D A taky že jo. Typické puberťačky - řešily, na jakém filmu byly včera v kině a na jaký půjdou pozítří, shodly se, že Petík je sexy i v plášti na laborky, jedna si zanadávala na rodiče, že jí nechtějí koupit nový mobil, když ten současný má už skoro dva roky, že v Karolině budou slevy... Klasika, kterou se mi už po roce a půl dojíždění daří eliminovat ve své mysli na tolik, aby mě z ní nebolela hlava.

Půlka semestru v háji. A já neumím vůbec nic. :D Přitom mám pocit, že nedělám nic jiného než věci do školy, jenže ono - utřídit zápisy, přepsat to, zapsat tamto, vypracovat referát, sehnat materiály na seminárku, přečíst materiály na seminárku, zpracovat seminárku, jít se seminárkou na konzultaci, shánět jiné materiály na seminárku, přepracovávat seminárku... a pak se divte, že furt něco děláte a neumíte nic na zápočet, což je ten klíčový bod, ke kterému vás ovšem bez seminárky nepustí. :D

Byla jsem na sebe pyšná, když se mi povedlo koupit si správně navolenou tříměsíční jízdenku a vyhledat si správné autobusové spojení. Ve čtvrtek jsem zjistila, že to je jen první známka úspěchu. Ty autobusy je třeba taky ještě stíhat...

Jen pár dní po narozeninách jsem se skupinkou spolužaček asi po roce zavítala do ostravské ZOO. Senzační akce a tady je taková menší pohlednice:

Pro pomalý rozjezd žádná divočina. :-D Celá ZOO prošla rekonstrukcí a nová expozice NA STATKU je super. Městské děti uvidí krávy, prase (nevěřila bych, jak může být zabahněné selátko roztomilé

Do pondělí jsem své dnešní dvacetiny brala jako další běžné narozeniny. Ale když už jsem si sbalila věci a odjela s přítelem na první samostatnou dovolenou, dolehlo na mě, že už asi fakt budu skoro dospělá. I když se tak necítím. No což, není vhodná chvíle se rozplývat. Vyjíždíme. Jo a řídit budu poprvé já, abyste se nenudili! :-D