Přestože mám pocit, že poslední dobou žiju jen školou a prací (ze které už měpřestává bolet břicho, jen co na ni pomyslím :D), není to pravda. V prvé řadě mám pořád postcrossing, jen jsem teď byla bez skeneru, takže až budu mít chvíli, očekávejte příval nových pohledů. Ale je tu i spousta jiných věcí.
Tak třeba můj milovaný tenis. Poprvé jsem bylahrát v hale, ale na venkovní kurty to nemá ani zdaleka. Chci zase cítit sluníčko v zádech, drolící se natuku pod nohama a aby se mi při hře nekouřilo od pusy. :D No a abychom s mamkou chytly inspriaci, vydaly jsme se na první kolo Davis Cupu. Poprvé! A teď uvažujeme, jestli zajít i na Fed Cup... Každopádně jsme si koupily lístky na sobotního debla, protože jsme chtěly vidět naživo Štěpánka i Berdycha. Musím říct, že to byla skvělá volba, protože zápas byl dost napínavý. Vstupenky jsme sháněly na poslední chvíli a byly podle náčrtu dost daleko od kurtu, ale výhled byl i tak skvělý (navíc jsem si od babičky půjčila divadelní kukátko! :D), stejně tak organizace - nikde žádné davové šílenství nebo zmatek. Je fakt, že tohle jsme si ale ulehčily i tím, že jsme auto nechaly u Fukušimy (nemístní: Nová Karolina) a do Čezky jely tramvají.
Jak mamka pochopila, proč jsem jí na zápas s Holandskem zakázala jít v oranžové mikině. :D I když, to bylo jasné, už když jsme nastoupily do polooranžové tramvaje. :D
Bylo super, že jsme vyfasovali takové ty bílozelené nafukovací patyky. Třískala jsem jimi tak, že jsem za zápas spotřebovala šest. :D Docela mě překvapilo, jaký dělají randál, protože dokud jsem je viděla jen v televizi, vypadaly, že jsou jenom pro oko. Taky jsem měla strach z toho hluku, vuvuzel, bubnů a všeho, ale v televizi to zní mnohe protivněji než na místě. Tam je to slyšet tak akorát, aby celé hale byl udáván rytmus.
Drobeček. :D
Týden jsem se dávala dohromady, protože hlavně hlasivky jsem si vykřičela dost pečlivě. No a pak začala olympiáda, kterou jsem ty dva týdny opravdu žila. A ať si člověk o Rusech myslí, co chce, je třeba si přiznat, že se jim to povedlo. Jen škoda, že nezačala ještě před začátkem semestru. :(
Jenže teď na mě přišlo jaro, což se projevuje nutkavou potřebou něco změnit. A pozor, letos to padlo na šatník. Ano, já se začínám starat o módní kreace. Už delší dobu si říkám, že bych potebovala pár elegantních kousků a variací. Mám buď věci běžné, spíš pohodlné a sportovní, nebo slavnostní typu "významné rodinné události, plesy a zkoušky", které se na každodenní nošení fakt nehodí. Ke konci roku jsem si pořídila takové cihlové kalhoty, černou pouzdrovou a ještě jednu petrolejovou sukni. S pár věcmi se to zkombinovat dalo, ale teď jsem konečně dokoupila další komponenty. Navíc teď, když mi ztmavly vlasy (pořád nechápu, kam zmizel můj světle hnědý odstín??!), potřebuju jasnější barvy, abych nechodila jak tmavá můra.
Potřebovala jsem svetřík, ne přes hlavu, ale jen tak na ramena, ale aby byl dlouhý aspoň po pas. V neutrální kombinovatelné barvě, ale ne v černé a bílé. Nevěřili byste, jaký problém sehnat takovou základní věc! V Orsay měli asi tři přesně podle mých představ, ale i se slevovým poukazem -20% bych se nedostala pod 550 korun. No to určitě! V Camaieu se mi poslední dobou líbí nejvíce věcí, ale mám tam problém s číslováním - buď jsem ve svetru plavala nebo mi nestačily rukávy. Stejně tak kalhoty. Buď rozkorok až v děloze, nebo nohavice ještě dvacet centimetrů za mnou... V CaA mi jeden padl, ale byl tenký jako pavučinka. Nakonec jsem vlezla do New Yorkeru, který jinak nemusím. A tam ho měli. Příjemně hnědý, skvělý materiál. Poslední kus, sleva na 180 korun. Studentský ideál! :D :D
Navíc jsem si tam koupila i červenou halenku s krajkou na ramenech a "vodou" ve výstřihu. Sleva na 250. Chacha, takovou okukuju už od léta, kdy stála o 400 korun víc. Tak se to dělá! :D No a další dvě jsem si koupila v neznačkovém obchůdku v Ostravě ve výprodeji. No a pak jsem vlítla k lokálnímu Vietnamci, který je ale luxusní, protože dává i účtenky a věci od něj vydrží docela dlouho - a koupila jsem si obyčejné černé balerínky, ještě jedny boty a tričko, co je tmavě růžovo-bílé s vyskládaným smajlíkem z kamínků. To byla láska na první pohled. Za poslední měsíc jsem si koupila víc oblečení, než za loňský rok dohromady - a za polovinu peněz! :D
Také jsem navštívila redakci našeho gympláckého časopisu (další má srdeční záležitost). Když jsem šplhala do pátého patra, kde se scházíme, praštila mě do očí novinka, co je nainstalovaná po celé škole - digitální hodiny, kde probikává i datum. Byla ještě hodina a nikde nikdo nebyl. Zastavila jsem se u zábradlí nad schodištěm a shlížela dolů, pod naši slavnou vzducholoď, kde jsme se často vídali s mým drahým. Nevím, kolik párů se na gymplu schází teď. My už jsme jinde, ale cítila jsem nás tam z každé kachličky.
Ten den jsme měli páté výročí. :)