Tlapka | Jak nedobíhat autobus

Byla jsem na sebe pyšná, když se mi povedlo koupit si správně navolenou tříměsíční jízdenku a vyhledat si správné autobusové spojení. Ve čtvrtek jsem zjistila, že to je jen první známka úspěchu. Ty autobusy je třeba taky ještě stíhat...

Přednáška ve čtvrtek mi skončila dříve, než jsem počítala. Mrkla jsem na kartičku, kde jsem si vypsala všechny odjezdy autobusů, a měla jsem dvě možnosti - chytit bus za šest minut, nebo hodinu čekat na další. Radši než zevlovat, seběhla jsem tři patra schodů a prosvištěla chodbou, přitom jsem si nadávala za nápad vzít si tašku z notebooku (do něho tak krásně zapadá složka s papíry...) místo batohu na záda. Po sprintu první ulicí jsem měla ošlehaný celý bok doruda i přes bundu.

Ale letěla jsem dál, mezičas byl skvělý, za Kuřym rynkem (no jo, mé ostravské já vítězí nad češtinářským... a Jiráskovo náměstí bych tomu v životě neřekla :D) jsem se rozhodla pro zkratku - uličku, která mě měla vyhodit za Lasem. Překročila jsem takový ten ozdobný plůtek s řetězem, branka byla daleko, a běžela dál. Na konci jsem zjistila, že vykládají zboží a ulička je neprůchodná. Ze zkratky se stala časová ztráta jak hrom.

Otočila jsem se a vypálila na druhou stranu. Už jsem lapala po dechu, ono v triku, mikině a bundě se člověk při takovém běhu moc příjemně orosí. Zrovna jsem si v hlavě přepočítávala čas, když jsem málem přepadla na hubu. Představte si, že jsem zapomněla na ten pitomý plotek a proti tmavé dlažbě ten řetěz vůbec nešel vidět. Byl mi přesně do pasu, když jsem se o něho zlomila a s heknutím šla do předklonu... :D

Proti mě šel zrovna takový mladý týpek, tak jsem se na něho přiblble zatlemila, aby viděl, že jsem v pořádku. Taky se zatlemil a možná jsem ho měla radši nechat při vědomí, že otřebuju soucit a pomoc, než být za vola před celým Rynkem. Narovnala jsem se, přehodila nohy přes řetěz, vyhrabala ještě jeden úsměv a netušené rezervy energie a zmizela ještě rychleji. Běžící demence... :D

Přes Masarykač jsem proletěla popoháněná ostudou, ale na Sýkoráku jsem zvolnila. Viděla jsem z něj na zastávku a viděla jsem, že autobus teprve přijíždí. Doběhla jsem na roh ulice a všimla jsem si, že to není ten můj autobus... V tu chvíli se odlepil ze zastávky a ten můj bus stál schovaný za ním a nastupoval poslední člověk! Zaječela jsem a znovu jsem se rozběhla a mávala přítom šátkem, který se mi zatím na krku rozuzlil. Řidič byl slušný a počkal. Tvářil se lehce otráveně (takový ten výraz "no jo, slečna má času dost"), ale když jsem vpadla na schůdky, zalapala po dechu a zasípala "Nhe-nhe-nhemocnhice!", dokonce se na mě usmál. Soucitně... ale na další zastávce (Ústřední hřbitov) ani nezastavoval, tak asi jsem nevypadala až tak hrozně... :D

Tento článek bych ráda věnovala ZZ. Počítám, že její dobíhání busu v lodičkách jsem překonala. :D