Vzhledem k tomu, jakou škodolibou radost a jaké pobavení jsem zaznamenala pod článkem o zkoušce z novověku, opravdu vás nemůžu ochudit o dnešek, dokud na mě ještě nezaschl pot - takže nečekejte třeskutý humor, ale surovou realitu. Tak pozor, denní dávka prvku demento grande právě začíná! Možná to bude trošku delší, ale vaše škodolibost bude jistě naplněna. :D
Zkouška z literatury je postrach. Cca 160 stránek teorie typu: 10 autorů (často o 3 jménech), u každého 20 děl, u každého díla 5-10 charakteristik, u každého jména hafo jiných jmen skupin, lidí a směrů, se kterými (ne)vycházeli. A pak načteno 30 knih primární literatury + sekundární četbu (studie a podobně), k těmto knížkám. Suma sumárum, hodiny a hodiny strávené četbou + materiál, který se špatně učí a skvěle a často plete. Učení mi šlo skvěle až do 4. otázky, kdy jsem zjistila, že opravdu, ale opravdu netuším, co patří do první. Asi si dokážete představit, v jakém rozpoložení jsem byla, když jsem se dostala k poslednímu okruhu a večer před zkouškou jsem horečnatě aspoň jednou pročítala výpisky z četby.
Zkoušku můžete složit u pana A, který je mile flegmatický a moc to nehrotí (nevyžaduje povinně ani sekundární četbu), nebo u paní B, což je vedoucí katedry a opravdu skvělá dáma, ale jde poněkud více do hloubky. Většina lidí se proto hlásí k panu A, který vede i více seminářů. Já ovšem mám paní B jako garantku bakalářky, tudíž vyšší zákon velí jít na zkoušku k ní. Kvůli bakalářky (a kvůli tomu, že ji mám fakt ráda a moc si jí vážím) jsem se modlila, ať si před ní neudělám ostudu. Nicméně čím dál jsem postupovala v "učení", tím jsem to viděla zoufaleji. Fakt, fakt se to hrozně pletlo.
Na zkoušku jsem přijela jako první, což se hodilo, protože zkouška prý trvá dlouho a já jsem potřebovala jet ještě do práce. To jsem ještě nevěděla, že ta zkouška bude trvat skoro dvě hodiny - ne dvě hodiny čekání na přezkoušení, ale opravdu dvě hodiny tam. Zkoušelo se po dvojicích - nejprve los a potítko. Kolega si vytáhl otázku, po které jsem vzdychala, na mě připadl surrealismus - mohlo to být horší (i lepší!). Z četby jsem dostala přidělena dvě dost solidní témata.
Po potítku následoval křížový výslech. To, co jsem ze surrealismu uvedla jako ucelený výklad včetně závěru, bylo chápáno jako úvod. Doplňující otázky se mého doplnění povětšinou nedočkaly (naštěstí, protože když už jsem něco řekla, byla to kravina). Pak se ovšem zájem přesunul na kolegu - a ten, bez přehánění, skončil po třech větách s omluvou, že tuhle otázku patrně vynechal. Byla nabídnuta mně k doplnění. Chopila jsem se jí, a to mě asi zachránilo. Kolega se pak zachránil svou literaturou a já jsem na něj navázala rozborem své první otázky z četby, no, to bylo jiné kafe (achjo, o kávě ještě bude řeč :D). No a ona se usmála, že to stačí a že tu třetí otázku mi odpouští, že už mám jedničku. Poslala jsem svou mysl pro čelist, která mi spadla až do přízemí. Na odchodu mě poprosila, jestli bych jí nezašla pro kávu. Jasně, říkám, kam. No tady dolů. Aha, tam je automat, říkala jsem si a vyrazila. Bylo mi divné, proč mi dala 30 korun, když taková káva stojí většinou polovinu. Po příchodu bylo jasno - chtěla kávu z nějakého stánku nebo čeho! Ostuda jako prase. Samozřejmě jsem nabízela, že tam zajdu znovu. Ale že prý ne, že to je v pořádku. Chudák, asi se bála, co bych přitáhla tentokrát. :( :D
Vylezu rudá až za ušima z jejího kabinetu a vidím - pan C, který mi dal trojku z testu. No když mám literaturu za 1, nemůžu u něj mít za 3! Tak jsem se šla zeptat, jestli je možno si to opravit, i když už zkoušku oficiálně hotovou mám, a vidět test, ať vím, na co se zaměřit. Ano, ano. Lidi svatí, tak debilní chyby! "Reprezentanti po dvou letech postoupili..." - kdybyste to nevěděli, tak "po dvou letech" je pro mě jeden větný člen. Stejnou chybu jsem udělala i ve druhém příkladě (oba byly za 0b nebo 4b, nic mezi tím), takže pápá 8 bodů. Takovou hovadinu jsem neudělala na žádném semináři - ani na gymplu! A teď 2x! :D Debilus maximus!
Jestli jsem se po špatné kávě cítila trapně, teď už jsem se cítila trapně před celým patrem. :D Ale i pan C byl moc vstřícný a můžu přijít příští týden. Doufám, že si zachovám aspoň půlku svého běžného intelektu a takových příšerností už se nedopustím, to je jako napsat miš nebo výkend. :/
A teď to hlavní:
Cestou zpátky jsem volala babičce. Bydlí přímo naproti mé práce, no a já to mám z busu domů 20 minut. Nechtělo se mi jít tam a zase zpátky, když bych doma byla jenom hodinku mezi tím. Babička byla naštěstí doma a poskytla mi azyl, takže jsem si myslela, že jsem štreky domů ušetřena. Ve dvě hodiny jsem odešla. O půl třetí si jdu k vrátnici vyzvednout děti na kroužek - nikdo nepřišel. Čekám do 14:45, pak šéfce a vrátné hlásím odchod, jdu domů. Volám i mamce a svému drahému. NIKOMU SE NA TOM NEZDÁ NIC DIVNÉHO.
Doma koukám na hodinu a říkám si: hmmm, zastavily se mi hodiny. Přece nemůže být 15:10. Ale vteřinovka běží?
Kur*a. Dneska je pondělí - a to učím od 15:30, ne 14:30. Za 20 minut mám být nastoupená v práci...
Takže tu štreku, kterou jsem si chtěla azylem u babičky ušetřit, jsem absolovala - v rekordním čase. Stihla jsem to... První půlhodinu s dětmi jsem sice ještě dokysličovala mozek. Pokud byl tedy v mém těle přítomen, protože dneska to tak moc nevypadalo. :D
Pak jsem šla k mamce do práce - končí půl hodinku po mě, tak mě vždycky přibere domů autem. A ona nadšená, že psal trenér, že má místo, tak jestli nechceme na tenis. Takže jsem dvě hodiny ještě lítala po kurtu, šlo mi to příšerně (od začátku zkouškového jsem nehrála) a teď sotva stojím na nohou. Při psaní tohoto článku jsem se pokusila napít ze sklenice s pudingem... :D
Z toho plyne jedno jediné.
DOBROU NOC! :D
P. S. Ten běh do práce měl ale výhodu. Tak se mi rozproudila krev, že se mi rychle vstřebala tabletka - do toho všeho se mi totiž ještě rozjížděla menší migréna....