5 dní do státnic. Měla bych začít být nervózní, minimálně z toho, že vůbec nejsem nervózní. Co se to sakra děje? :-)

Rozluštění minulého článku a možná i mé životní křižovatky pro tento rok. Pro ty, kteří nemají přístup (zatím) do Předsíně - mám za sebou nostalgickou procházku po fakultě, kde jsem zjistila, že momentálně hledám a potřebuju něco jiného, a proto se vydávám hledat životní moudrost do knihovny.

Celé mé rodině, většině okresu a půlce sociálních sítí se po dnešním dni výrazně uleví, jelikož jsem u prvních ze tří státnic uspěla a v indexu se mi konečně objevila solidní známka (jo, vidíte, o svém posledním zkouškovém jsem vám taky ještě nenapsala, že?).

Ano, někde na časové ose mezi mým drahým, Cayenne a Julčou jsem zahájila nový semestr i já. Poslední regulérní, dalo by se říct, protože v letním už mě čekají "jen" souvislé praxe, diplomka a státnice. Tudíž si užívám poslední zápolení o sestavení rozvrhu, poslední opravdu pravidelné dojíždění, poslední čtyřhodinová okna mezi předměty prosezená na chodbách a ve studovně. A v neposlední řadě poslední čtvrtrok v těsné blízkosti Terky a podobných živlů.

Zřejmě takový pokyn přišel od fakultního rozvrháře. A vůbec ze všech směrů. Tohle fakt nesnáším, když třeba celý týden hnípete doma, nikdo nemá čas nic s vámi podniknout, a pak se nakupí tři akce na jeden den, stejný čas, jen místa diametrálně odlišná. Aaaaaaa!

Důvtipně načasované státnice na konci srpna způsobily, že do 4. ročníku jsem nastupovala v podstatě bez prázdnin. Na podzim mě ještě poháněla energie z čerstvého titulu, na jaře mi totálně došel veškerý drajv. Už jsem se zmiňovala, že celý ročník jedu na půl plynu, že? Tak teď jsem úplně pustila pedály a dojížděla ze setrvačnosti. Motor řval, ale naposledy škytnul až za cílovou páskou, kterou přeskočil ve svém posledním vzepětí.

Aspoň mi to tak připadá. Zkouškové? Zase? A co se mám učit? Nic jsme nestihli probrat!

a zam... 

a zam..

a zam...

a zam...

Zkouškové je v plném proudu, letos jsme z neznámého důvodu dostali o týden přidáno, takže na splnění všech (ne)možných požadavků máme ještě celou první polovinu února. Já už ale hážu papíry do krabice a vytahuju z jiných mnohem příjemnější činnosti, protože už jsem zkouškové uzavřela. Woo-hoo!