Vede mě k tomu více důvodů, než by mi bylo milo.

Chceš, aby to bylo nadšení pro věc, splnění si snu, chuť a odhodlání zkusit něco nového.

Ve skutečnosti se bojíš hledání práce po rodičovské, a tak hledáš lupou každý drobeček, co by mohl pomoct. A taky jsi totálně v pozadí. V pozadí událostí i v prdeli sama ze sebe. Protože vždycky je něco důležitějšího než to, co ty chceš dělat, když na chvíli setřeseš batole a předáš ho pod patronát někomu jinému - vařit se musí, uklidit nádobí a linka se musí, prát se musí, vytřídit malé oblečení se musí, vysát se musí, posbírat lego se musí. Fakt základní údržba, nemluvím o leštění svátečních servisů ve vitrínách (ostatně, žádné nemám). Psát, číst si, to se vždycky dá o den odložit. O dva. O měsíc... Na mateřské jsem se nic nenaučila tolik, jako potlačit sama sebe. Aťule ještě nerozumí tomu, jestli mi je dneska šoufl nebo mám den blbec. Není důležité, jak se cítím, Ať potřebuje jídlo, převlékat, hrát si a nechat na sebe dohlížet, aby se nepřerazila, a nezaslouží si, abych na ni při tom štěkala, protože jsem přetažená, takže se držím, dokud nejsem sama. Dokud ležela v postýlce a spala třikrát denně, zbývalo mi na sebe více času než teď, kdy si otevře dveře a vyleze mi klidně na klín, i když sedím na záchodě. :-) A já jsem hrozně vděčná, když vidím, ty pokroky, které teď dělá, jak se ta péče do ní vložená úročí a kolik toho už zvládne sama. Jenže...

Nechci si stěžovat, protože nedělám nic výjimečného a mám výhody, za které by mnohé jiné líbaly ruce, protože jsou na to třeba úplně samy. Jenže přestože si mamka Aťuli bere každý den minimálně na půlhodiny večer na pohádky a Tom se taky snaží, ale těžko mi pomůže s něčím doma, když je buď v práci, nebo maká kolem domu na věcech, které já prostě nezvládnu.... přestože Aťuli učím pomáhat, vyklízíme spolu myčku, věšíme prádlo, pečeme, přestože už si umí chvílemi hrát i sama... času je prostě málo - a skoro vždycky je zapotřebí něco udělat (fakt doma nemám sterilní domácnost, jenže kdo má nenechavé batole, tak ví, že ano, prádlo se musí uklidit hned do skříně, jinak by se taky mohlo zítra prát znovu, jen co ho posbírám po celém bytě) a nebo se mi nevyplatí už nic pro sebe začínat, když vím, že za chvíli musím zase pro Aťuli. A tak se postupně vytlačily všechny moje zájmy kamsi do prázdna a já už nevím, co ze mě zůstalo. Při psaní už necítím ten šmrnc, na čtení nemám nejen čas, ale ani chuť! Kamarádky jsou vesměs opodál. Kvízová parta se rozpadla a tvorbu otázek organizátoři stopli kvůli covidu. Na tenis potřebuji parťáka a jumping mi doktorka po operaci zatrhla.

Do toho třicítka a všechny ty změny uplynulých dvou let.

Prostě osobnostní krizička nevyhnutelná.

Půl roku příprav... pro jeden den. Stručná verze - vzali jsme se, až na drobnosti všechno klaplo a stálo to za to, i když jsem ráda, že jsem přípravám nevěnovala více času, protože takhle to úplně stačilo. Podrobnější verze pod perexem. :-)

Tak jo. Konec srandy. Překonala jsem hranici třiceti let, což mě minimálně v očich některých jistě pomyslně postaršilo rovnou a další třicítku, a svatba je už opravdu za dveřmi. Mám všechno připraveno? Nevím. Hodlám to řešit? Ne. :-)

Takže stále platí, že nic nehrotím. Jestli bude pršet, beru si svůj klasický skládací puntíkovaný deštník. A možná ani to ne, z auta do radnice nějak proběhnu i v těch lodičkách. Odmítla jsem si kupovat načančaná bílá bolerka, protože co pak s nimi, a na přehození budu mít s sebou džínovou bundu. Moje ochota investovat do podobných věcí čas a peníze se nejen, že nedostavila, ale ještě zredukovala. To důležité snad mám všechno a drobnosti mi snad mí blízcí odpustí. :-)

Seznam možností, co všechno můžete mít na svatbě, je prakticky nekonečný. Na Facebooku snad obden žasnu, co všechno nevěsty nevymyslí a řeší s takovou samozřejmostí, jako by to byl naprostý standard a samozřejmá součást svatebního dne. Ale těch opravdu nezbytných položek je ve skutečnosti minimum, každopádně mezi ně patří prstýnky. A jejich výběru jsem se trošku bála. Patří mezi větší položky ve svatebním rozpočtu a budeme na ně koukat každý den, tak by se nám měly líbit. Oběma.

Vybrala jsem si šaty, domluvili jsme termín a místo svatby, svědky. Ale to je málo, Antone Pavloviči. Popojedem!

Ano, vážení, ano, můj drahý poklekl a vyslovil se. Okolnosti nechejme stranou, protože to je na román, ale prostě - bude svatbaaaaaa! A já budu nevěsta, s bílými bohatými šaty a dlouhým závojem, všude kolem budou srdíčka, kytičky, holubice, svíčky, prskavky, jednorožci a fontánky s vínem.

Nebo ne?

Dlouho jsem se rozmýšlela, jestli toto téma vynechat. Praly se ve mně dva postoje - za prvé, porod je něco výsostně soukromého a necítím potřebu detaily cpát všem pod nos. Na druhou stranu si vybavuju, jak jsem za každou informaci před porodem byla ráda, ale zároveň jsem od čtení článků na netu upustila už v těhotenství. Potvrdilo se mi totiž, že spokojená většina mlčí, a pod ruku se mi dostaly buď hororové historky z porodnic (což číst před vlastním porodem nechcete), nebo příliš ezotericky pojaté (ideálně domácí) porody (což není nic pro mě). Střízlivě podaných informací se mi moc nedostalo.

Taky mám zkušenost, že zmínka o porodu do vody vyvolá zájem i těch, u nichž bych to nečekala. Asi to není úplně standardní volba, ale někdy bývá považována za mnohem větší alternativu, než skutečně je. Proto, když jsme se k tomuto tématu dostaly i na Twitteru, jsem se rozhodla svou zkušenost nakonec sdílet - bez přílišných "tělesných" detailů. Spíš o porodu do vody (PdV) jako takovém, než přímo o mém porodu. Ráda bych totiž poskytla základní informace těm, kdo ho zvažují.

Podzimní dny bývají pochmurné. A takovou náladu jsme tady na podzim měli. Chodily špatné zprávy, které kalily radost i u jinak radostných událostí, rušily se akce, na které jsme se těšili, kupily se problémy, co bylo třeba rozhodnout a vyřešit, všeobecně se nějak nedařilo. Přesto by bylo nefér se tvářit, že to bylo jen špatné období, protože radost musíme vidět i v maličkostech.

1. prosince nastává čas adventních kalendářů. A já jsem tentokrát otevírala okénka takového, o němž jsem ještě na podzim vůbec netušila - až poslední listopadový den jsem sebrala kuráž a přidala se mezi účastníky akce s názvem Advent of code 2021. Už posedmé pogramátoři všech úrovní měli možnost otestovat své schopnosti řešitvrůznorodé úlohy.

Každý den se totiž účastníkům odemyká jedna hádanka (puzzle) bez ohledu na to, zda se jim tu předchozí podařilo vyřešit. Bez správného výsledku  první části úkolu se však nedostanete k jeho druhé polovině - celkem tak na řešitele čeká 50 puzzles, za jejichž rozřešení sbíráte hvězdičky a pokud jste dostatečně rychlí, tak i body do žebříčku (nicméně v našem časovém pásmu je to fakt úkol pro nadšence). Úkoly volně spojuje vánoční příběh, letos se odehrával pod mořskou hladinou, takže se řešila různá čidla ponorky, hrálo bingo s chobotnicí, protínaly proudy nebo zaměřovala štěrbina mořského příkopu.

Zadání puzzles je vždy stejné pro všechny účastníky a musím říct, že je výborně zpracované. Podstatu úkolu vždy autor pečlivě vysvětlil a názorně ukázal na jednoduchých datech, která posloužila i jako testovací. Řešitel však musí sám vymyslet postup, kterým úkol vyřeší, a patřičný program v libovolném jazyce napsat. Jako odpověď totiž slouží pouze výsledek. Kdyby někdo vstupní data zpracovával ručně, nikdo to neodhalí. Akorát kdo by se tak dřel, když ostrá data (jedinečná pro každého řešitele) čítala stovky položek. :-) Skupinka kolem PyLadies se několikrát virtuálně sešla a bylo super poslechnout si, kolika různými způsoby a algoritmy lze k úkolu přistoupit. Většinou jsem si jen zapsala názvy různých vychytávek, protože ostatní se pohybovali na diametrálně odlišné úrovni a přestože jsem vcelku chápala, na jakém principu jejich program funguje, sama bych ho rozhodně takto napsat nedokázala.

Úkoly byly velmi různorodé. Z těch 2*25 puzzles měl snad každý něco do sebe, každý mi dodal určitou sebejistotu nebo podněty, co nového bych se mohla (a potřebovala :-)) naučit. Nebudu zacházet do detailů řešení, ale chtěla bych i programováním nepolíbeným ukázat, jak takové hádanky mohou vypadat, protože před začátkem jsem si to moc neuměla představit. Zde je můj výběr těch, které mě zaujaly nejvíce...