Z devíti let, po které už bloguju, jsem 7,5 roku strávila tady. Nevím, jestli je tu nějaký tak dlouhodobý čtenář, kdo pamatuje přímo moje přistěhování, ale i tak už jsme měli spoustu času se vzájemně poznat. Protože teď budu kvůli státnicím trávit blogováním méně času, nechávám vám tady napospas článek, nad jehož rozluštěním možná strávíte delší dobu. A nebo ho zavřete ihned s tím, že na blbosti nemáte čas, to je asi pravděpodobnější. :-D Každopádně, protože vím, že mezi mými pravidelnými návštěvníky jsou stále ještě studenti, říkám si, že se třeba inspirují a odlehčí trošku svým zápiskům a při učení přivítají osvěžení jednolitého textu. Aspoň mně to vždycky pomáhalo.

Na světě (a internetu obzvlášť) existuje sposuta testů osobnosti. Za zatím nejlepší považuji MBTI, který můžete rychle a zdarma vyzkoušet zde. Dělala jsem ho už 2x s odstupem asi dvou let se stejným výsledkem. Jde o 48 voleb ze dvou možností, samozřejmě je vám jasné, o čem jednotlivé otázky asi vypovídají, ale ve výsledku se pěkně sesumarizují a za sebe musím říct - sedí to! Jaká jsem tedy podle testu MBTI já?

Urputné válčení červích armád byla jedna z prvních PC her, se kterou jsem měla tu čest. Úplně první asi byla série her s fialovým autíčkem Put-Put (uklidněte mě, že nejsem jediná!), pak jsem dostala nějakou podmořskou misi, kde se zachraňovalo moře, kterému někdo vytáhl zátku.

Bez diáře jsem jako bez hlavy, takže když jsem se blížila ke konci toho posledního, úkol zněl jasně - co nejdřív sehnat náhradu. Vzhledem k tomu, že jsem používala diáře na školní, ne kalendářní rok, byly možnosti tři - pokračovat ve školním rytmu, koupit nějaký diář ještě na rok 2014 a srovnat se s ostatními, nebo sehnat nějaký, který začíná v půlce roku - a světe, div se, třetí možnost existuje!

Asi před půlrokem jsem si nechala laserem odstranit znaménko. A protože to je záležitost, o níž může uvažovat dost lidí, podělím se ve zkratce o své zkušenosti.

Nedávno jsem se tady přihlásila k inzerci pro Nekupuj. Adoptuj! a slíbila vám pokračování s konkrétními zážitky z inezrce. Tak hurá na ně!

Pozn. Článek hovoří i o možnostech, jak můžete pomoci i vy. Nejde ale o žádnou agitku, lanaření všech k záchraně světa a fanatickou propagaci, ale o prostý popis situace. :)

Že mám pozitivní vztah ke zvířatům, je všeobecně známo. Jsem bývalá agiliťačka, mám doma dva psy a ostatně už jen můj nick tady má svůj význam, že. Jako malá jsem koukala na Chcete mě? a před Vánoci s babičkou posílala balíček s dárky do nějakého útulku. Teď je mi dvaadvacet a vracím se ke kořenům. :)

Víte, nevěřím na charitu typu "dejte mi 50 korun a nakrmíme Afriku/zachráníme pralesy/zabráníme vybíjení velryb. Co vůbec neuznávám, jsou pouliční výběrčí, které musím hlavně na náměstí cestou do školy odmítat jednoho za druhým. 30 korun by mě asi nezabilo, ale 30 korun pro každého z nich už by na mé vlastní vyhladovění stačilo. :D A i když si myslím, že pralesy a velryby je třeba chránit, tak mám trochu jiný názor na cestu k tomu. Padesát korun z ČR to nezachrání.

Bude to už pár týdnů, co ČT vysílala tento dokumentární seriál. Protože mě téma zajímalo, celou sérii jsem zhlédla. Dojmy z ní mám ale poněkud rozpačité...

Aneb Mé pedagogické začátky v kroužku angličtiny.

V září jsem se ocitla před závažným rozhodnutím. Vedla jsem začátečnickou angličtinu pro dospělé, letos se ale přihlásilo málo lidí a já tak o kurz přišla. Protože ale bylo vedení s mou prací spokojeno, nabídli mi kroužek AJ hravou formou pro děti. Já a děti! Ne, že bych je neměla ráda, ale jako benjamínek rodiny s nimi nemám moc zkušeností a komunikace trochu drhne. A kvůli vysokému zájmu byl vyžadován kroužek rovnou 2x týdně. Byla jsem hrozně nervózní, ale nechtěla jsem o práci přijít úplně (byla jinak skvělá a u nás se vážně vybírat nedá), takže jsem novou smlouvu podepsala.

Znáte ten pocit, kdy racionálně víte, že je něco naprostá ztráta času, ale nemůžete si pomoct, abyste občas nezhřešili a nepoddali se tomu?

U mě je to pročítání internetových diskusí na iDnes. Hodně čtu články o školství, psychologii, o kariérních záležitostech a o tenisu. Skvělé je, jak jsou diskuse předvídatelné - v každém článku o sledovanosti pořadů se dozvíte, že do debaty jdou především lidé, aby se pochválili, že nemají televizi. Do diskusí o Facebooku se chodí zásadně bít do prsou, že nemají Facebook. Když je rozhovor s nějakou herečkou, každý se jde pochlubit, že se nedívá na televizi a tak dotyčnou nezná. A pak ten čas ušetřený díky absenci FB a TV promrhají na iDnes. :D Prostě předvídatelné, spolehlivě se opakující komentáře.