Učíme se navzájem

Aneb Mé pedagogické začátky v kroužku angličtiny.

V září jsem se ocitla před závažným rozhodnutím. Vedla jsem začátečnickou angličtinu pro dospělé, letos se ale přihlásilo málo lidí a já tak o kurz přišla. Protože ale bylo vedení s mou prací spokojeno, nabídli mi kroužek AJ hravou formou pro děti. Já a děti! Ne, že bych je neměla ráda, ale jako benjamínek rodiny s nimi nemám moc zkušeností a komunikace trochu drhne. A kvůli vysokému zájmu byl vyžadován kroužek rovnou 2x týdně. Byla jsem hrozně nervózní, ale nechtěla jsem o práci přijít úplně (byla jinak skvělá a u nás se vážně vybírat nedá), takže jsem novou smlouvu podepsala.

Začátek byl krutý. Učitelé jsou opravdu jednou nohou neustále v kriminále. Děti jsou ve své bezprostřednosti skvělé, ale taky nepředvídatelné. Když chce jeden na záchod, musíte ho pustit a doufat, že si na schodech nezvrtne kotník (přinejmenším). Nemůžete přece nechat ve třídě dalších 7 dětí. Mimochodem, kolečkové židle v dětském kroužku jsou pomsta učiteli a spolehlivá cesta do pedagogického pekla. Taky se musíte udržovat v plném zdraví - rodiče by nebyli spokojení, kdyby viděli, jak si přebíráte děti byť jen s pitomou rýmou. Někde ve skladu rýmičku utajíte, v dětském kolektivu ne. 

Měla jsem zkraje výčitky, že se všem dětem nezvládám věnovat dost rychle. Když zapnete 9 počítačů, z toho 3 se začnou aktualizovat a další tři děti neumějí zadat login, prostě nestihnete rotovat tak, aby každý měl pořád co dělat. A nezaměstatné dítě -> problém. Není to jen o PC, i když jsme hráli bingo, někdo si mřížku načrtl a vyplnil za 2 minuty, jiný za 10 (kdybych jim nepomohla). Takže zprvu to bylo i černé svědomí, že se děti v mezičase nudí a nevyužívám čas náš čas tak efektivně, jak jsem zvyklá.

Po pár týdnech si to sedlo. Za prvé, získala jsem praxi a "vplula jsem do toho". Za druhé, pud sebezáchovy mi obnovil nadhled. Za třetí, seznámila jsem se postupně s dětmi a tak se dalo lépe odhadnout, kdo si s tímhle poradí sám a komu bude třeba kdy pomoci. Podle toho se už také daly děti posadit k sobě, abych měla podobné při sobě a neběhala po třídě jako blázen (třída není klasická, sedí se po obvodu úzkého dlouhého stolu s dvojřadem PC uprostřed - tzn. neustálé obíhání) nebo sestavit vyrovnanější družstva pro hry, aby silnější táhli slabší, ale zároveň i slabší měli šanci se prosadit. Mimochodem, zní to snáz, než se to udělá - děti chtějí být s kamarády a dokážou za to dost vydatně bojovat.

Zvládnout 10 dětí různého věku je obrovský úkol, zvláště, když nemáte pozici opravdové "pančelky". Protože šlo o klasický kroužek - placený a dobrovolný - nemohla jsem používat klasické metody pro udržování pořádku, jak je známe ze školy. Zvyšování hlasu, vyhrožování písemkou nebo poznámkou - tabu. Vše jsem musela uhrát na to, že děti zaujme program založený na hrách, ne na učebnicích a monotónních cvičeních jako ve škole.

K tomu mi měla pomáhat interaktivní tabule a počítače. Objevila jsem tak spoustu online výukových her, nad kterými jsem často proseděla sama spoustu času, jak mě bavily. Protože ale kroužky, kde se děcka posadí k PC, nejsou to pravé ořechové, sloužila technika jako oživení. Většinu času jsem se snažila vyplnit soutěžemi jednotlivců i týmů, hrami s tužkou a papírem, malovanými diktáty nebo i anglickou tichou poštou či Kukačko, zakukej!

Vymyslet program, který bude děti hodinu bavit a naučí je dost na to, aby byli rodiče spokojeni, je hračka. Tvořit ho každý týden, 10 měsíců, tak, aby se neopakoval, je nadlidský úkol. Obzvlášť, když dětem opravdu nestačí kde co. Hry tužka-papír naprosto pohořely, ani ty, které jsem našla na počítači či pro interaktivní tabuli, nebyly to, co děti vítaly s nadšením (bože, co bych za ně dala ve škole já!). Dožadovaly se Minecraftu a volné hodiny na internetu, což není to, proč jim rodiče angličtinu zaplatili, že. Vyráběla jsem různé druhy křížovek, uspěly jak kdy. Nejoblíbenější byly nakonec týmové soutěže a hledání pokladu za pomoci slovníku. Navíc je složité sestavit program, když máte skupinu dětí z celého I. stupně - mezi prvňáky a páťáky je velký rozdíl co do vědomostí i co do vkusu na aktivity. Zároveň musíte zohlednit, aby mladší stačili starším, ale i starší se něco naučili, protože od toho tam jsou. A taky, aby silnější nevyužívali své převahy vůči slabším.

S autoritou jsem naštěstí velký problém neměla, důležité ale bylo zvládat pohotově situace, kdy děti vycítily princip dobrovolnosti a snažily se ho zneužívat. Respektovat dětskou individualitu je skvělá věc, jenže ve chvíli, kdy jedno dítě odmítne společnou hru, koledujete si o to, že pokud povolíte, příště bude vzdorovat půlka. I když rebelovi nabídnete alternativu, aby se neflákal, dáváte tím najevo, že mají na výběr všichni. Takže jsem to řešila tak, že když se hrála třeba 2 kola nějaké hry, první hráli všichni a nějaká alternativa byla až u druhého. Nebo jsem rovnou navrhla dvě varianty, děti si jednu odhlasovaly - a druhou jsem jim slíbila na příště. A sliby se plní! To je jedno z nejzákladnějších pravidel práce s dětmi.

Z vlastního studia jsem měla zafixované, že holčičky bývají poslušné a kluci trochu divoši, kteří můžou častěji zlobit. Z vlastního učení musím říct: kluci jsou rozumní, spolupracují a přijímají logické argumenty. Holky již od raného věku mají tendence k manipulaci a psychickému vydírání. Neříkám, že všechny a vydatně. Ale dvě profesionálky tam byly a ostatní měly tendence to taky vyzkoušet.

Děti jsou bystré. Dokázaly odlišit jednovaječná dvojčata, stejně oblékaná. Když jsem se ptala na klíč, odpovědi byly jednoduché - A má zlaté náušnice, B stříbrné. A má bílé ponožky, B šedé. Žádný trvalý rozdíl mezi nimi nebyl, i náušnice měly holky jen občas. Ale na každé hodině je děti od sebe poznaly. Já ne a moc mě to kvůli holkám mrzelo.

Ale překvapila mě jedna věc - co děti "uměly". Sama jsem měla AJ od 3. třídy a od začátku jsem musela vědět, že já se píše I a čte [a:j] (zhruba). Že ice cream se píše do sešitu a v rozhovoru použiju [a:js kri:m] (zhruba). Ale děti, které se učí často už od 1. třídy, tyto jazykové roviny vůbec nespojují. Když řeknu [ket] (zhruba) pochopí, že mluvím o kočce. Když je na tabuli napsáno cat, ví to taky. Ale když to z té tabule přečtou, tak zase jako [cat]. Skoro všechny! Z různých tříd a škol!

Co tedy po roce mého učitelování můžu dodat? Je to náročná práce, nesrovnatelná s brigádou v obchodě nebo kanceláři. Když se přepočítáte na kase, peníze vždy nějak dorovnáte. S dětmi je to mnohem horší. Chodila jsem domů často psychicky vyčerpaná, čímž nemyslím přímo naštvaná nebo zoufalá (i to proběhlo), ale vysílená. Zodpovědnost mě doháněla někdy i ve snech. Přepočítávání děti na začátku hodiny, na konci hodiny, při předávání rodičům, přičemž některé děti přišly pozdě a některé odcházely někdy dřív na jiné aktivity...

Jednoduše řečno - nikdy víc. A proto v září (snad) znovu nastupuju, protože ta práce přináší i spoustu skvělých okamžiků, které umí připravit jedině děti. :D